inzerce
(Zveřejněno 27.10. 2006)
Nejnovější vývoj a další kroky:
- 1990 - Dublin I
- květen 1999 – vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva
- říjen 1999 – summit v Tampere
- 2003 – Dublin II
- 2003 – vytvoření databáze Eurodac
- listopad 2004 – přijetí Haagského programu
- 2004 – přijetí programu AENEAS
- únor 2006 – Evropská komise přijala sdělení o posílené spolupráci v oblasti azylu
Vzhledem k rostoucímu počtu žádostí o azyl, nelegálních přistěhovalců i mezinárodního zločinu došlo v Amsterodamské smlouvě k přesunu vízové, migrační a azylové politiky z III. do I. pilíře. Do I. pilíře bylo začleněno i schengenské acquis. Do pěti let od vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost měla Rada přijmout opatření týkající se azylu, ilegální imigrace a politiky navracení nelegálních přistěhovalců.
První kroky směrem ke společné azylové a imigrační politice EU byly učiněny na summitu ve finském Tampere 15. – 16. října 1999. Na Program z Tampere navázal v roce 2004 tzv. Haagský program – pětiletý plán s cílem vytvořit prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti v Evropské unii. V září 2005 pak Komise přijala další soubor opatření v oblasti imigrace a azylu.
Podle zdrojů EU do Unie každý rok přicestuje půl milionu nelegálních imigrantů. V únoru 2002 Rada přijala plán na boj proti ilegální imigraci a obchodování s lidmi v Evropské unii. Tento plán obsahoval řadu iniciativ na poli vízové politiky, znovupřijetí a navrácení, hraničních kontrol a obchodování s lidmi.
Společné evropské imigrační politiky se neúčastní Dánsko, které má z této oblasti spolupráce výjimku. Velká Británie a Irsko se o zapojení rozhodují případ od případu.
Témata:
Azyl
Právo na azyl garantuje Charta základních práv Evropské unie. Cílem společné azylové politiky je vytvořit minimální standardy, kvóty apod. napříč EU.
Členským státům se podařilo přijmout minimální standardy EU, a to především v rámci Dublinu II – přijetím objektivních kritérií určujících, který členský stát bude zodpovědný za konkrétní žádost o azyl. To by mělo zabránit vybírání si cílové země ze strany žadatelů o azyl. Dále byly přijaty zásadní směrnice řešící minimální úroveň ochrany uprchlíka: minimální standardy ubytování, zdravotní péče apod.; byla vytvořena společná definice „uprchlíka“ a dohodnuty azylové procedury garantující minimální ochranu pro uprchlíky.
V roce 2003 byla vytvořena databáze Eurodac, který členským státům umožňuje porovnávat otisky prstů žadatelů o azyl a lidí, kteří na území daného státu pobývají nelegálně. Cílem má být zjistit, zda jedinec předložil žádost o azyl i v jiném členském státě. Databáze má sloužit k efektivnímu fungování Dublinské úmluvy. V praxi použití tohoto systému vypadá následovně. Každý členský stát sejme otisky prstů žadatele o azyl, který je starší čtrnácti let, a zašle do centrální databáze, kde se porovnávají s těmi, které už v ní jsou. V případě, že otisky prstů v systému již jsou, je žadatel o azyl poslán zpět do země, ve které mu byly poprvé sejmuty.
Vytvořen byl také Evropský fond pro uprchlíky, který má podporovat přijímací centra EU a dobrovolné návraty uprchlíků.
17. února 2006 Evropská komise přijala sdělení o posílené praktické spolupráci členských zemí v oblasti azylu. Komise tak prezentovala svou vizi o další spolupráci států v azylové problematice, jejímž cílem má být vytvoření harmonizovaného systému EU pro poskytování azylu.
Navrácení a znovupřijetí
Občan třetí země, který nemá přechodné či trvalé povolení k pobytu v EU, se musí vrátit do své země původu. Měl by tak učinit na dobrovolné bázi. Pokud tak neučiní, má Komise k dispozici speciální program vyvinutý v listopadu 2002. Program stanovuje minimální standardy nucené repatriace.
Dohody o znovupřijetí jsou bilaterální dohody mezi EU a nečlenskou zemí. Jejich hlavním cílem je zajistit vypovězení nelegálních imigrantů. Zavádějí povinnost pro nečlenskou zemi bez jakýchkoli formalit znovu přijmout své vlastní občany či osoby, které v této zemi pobývaly. Tyto země na oplátku získají fondy na přijetí těchto osob (AENEAS). V současné době má EU dohody o znovupřijetí uzavřeny s Hong Kongem, Macaem, Srí Lankou a Albánií. Probíhají jednání s řadou dalších zemí.
Výměna informací
Spolupráce mezi zeměmi EU na poli migrace a azylu vyžaduje dostatečná data. Proto existují podrobné statistiky o azylu a migraci. Eurostat každý měsíc publikuje zprávy informující o počtu žádostí o azyl a migraci.
Hraniční kontrola
Schengenská dohoda umožňuje volný pohyb mezi státy EU. Důležitou součástí tohoto systému je ale posílení kontrol vnější hranice. Schengenská úmluva umožňuje policejní spolupráci, výměnu informací, dozor a přeshraniční stíhání.¨
Schengenský informační systém (SIS – komplexní databáze, která umožňuje donucovacím a soudním orgánům rychlou výměnu informací o hledaných osobách a majetku, například o kradených autech nebo uměleckých předmětech nebo o osobách, na něž byl vydán zatykač nebo žádost o vydání) má také zaznamenávat odmítnutí vstupu žadatelů o azyl, osob, na které byl vydán zatykač, informace o pohřešovaných lidech a ukradených objektech. V rámci SIS II má navíc dojít k zahrnutí dalších informací do systému.
Obchodování s lidmi
Obchodování s lidmi, sexuální zneužívání, často dětí a žen je zločinem a porušením Evropské charty základních práv. V říjnu 2005 byl k této problematice přijat akční plán, který má vyvinout integrovaný přístup zaměřený na lidská práva.
Stanoviska:
Adam Townsend z Centra pro evropskou reformu (Centre for European Reform) je toho názoru, že evropský prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti v rámci jedné vnější hranice může být dosažen pouze při pohybu zdola, z místní úrovně: je potřeba spolupráce mezi policií, hraniční kontrolou a úřadů na vymáhání práce různých zemí. Podle jeho názoru byl pokrok od Tampere velmi pomalý.
Amnesty International se snaží o dodržování Ženevských konvencí z roku 1951 o statusu uprchlíků a obává se, že některé členské země EU deportují uprchlíky v podmínkách, při kterých je ohrožena jejich bezpečnost.
Evropská rada pro uprchlíky a exil (European Council on Refugees and Exiles) považuje dosud přijatou legislativu v EU za nedostatečnou k zajištění ochrany uprchlíků a žadatelů o azyl. Zavedené standardy podle jejich názoru zajišťují jen minimum a nechávají členským státům příliš prostoru k derogaci. Postrádají také nutnou ochranu. EU údajně nedostála závazku z Tampere „zcela respektovat právo žádat o azyl“.
