inzerce
(Zveřejněno 9.9.2006)
Sféry zájmu Evropské unie a NATO se již několik let překrývají podobně jako většina jejich členské základny. Není se proto čemu divit, že jejich vzájemný vztah a spolupráce je důležitým prvkem evropské zahraniční a bezpečnostní politiky i předmětem mnoha diskusí.
Nejnovější vývoj & další kroky:
- Úspěšná spolupráce vyústila v transformaci vojenské operace NATO v Bosně na operaci v rámci EBOP, neúspěchem naopak skončila jednání o společné pomoci Africké unii v Darfúru.
- Síly rychlé reakce NATO by měly v říjnu dosáhnout plné bojeschopnosti, evropské bojové skupiny pak během příštího roku.
Souvislosti:
Severoatlantická aliance (NATO) zajišťuje bezpečnost svých členů od svého vzniku v roce 1949. Jejím základním cílem bylo zapojení Spojených států do obrany západní Evropy před Sovětským svazem. Ve stejné době ale zakládají evropské státy další organizace, které mají zvýšit bezpečnost na kontinentu. V roce 1948 vzniká Organizace Bruselské smlouvy přejmenovaná v roce 1955 na Západoevropskou unii (ZEU), v níž se členské státy zavazují ke obdobné vzájemné obraně jako v případě NATO. A v roce 1950 je potom na návrh Roberta Schumana založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), z něhož se v průběhu druhé poloviny 20. století vyvine Evropská unie (EU).
Vztah mezi NATO na jedné straně a ESUO a později Evropským hospodářským společenstvím na straně druhé nebyl do konce studené války poznamenán zásadními problémy, protože se pole působnosti obou organizací nepřekrývala. To ovšem neplatilo o vztahu NATO-ZEU a do určité míry to neplatí od roku 1993, kdy vznikla společná zahraniční a bezpečnostní politika ani o vztahu NATO-EU. Členství v těchto organizacích se totiž do velké míry překrývá. V případě ZEU stoprocentně (všechny členské státy ZEU jsou zároveň členy NATO) a v případě EU značně (21 z 25 členů EU jsou členy NATO, po vstupu Bulharska a Rumunska se poměr zvýší na 23 z 27).
V posledních letech zaujímaly vztahy mezi Evropskou unií a NATO první stránky novin, protože se výrazně mění pozice hlavních aktérů. Evropská unie se rozšiřuje a dále integruje, rozšířila své aktivity i do vojenské oblasti a stává se významným aktérem i mimo ekonomickou oblast. NATO ztratilo začátkem devadesátých let a rozpadem Varšavského paktu smysl své existence a muselo si najít svoji novou roli. Spojené státy zůstaly jedinou světovou supervelmocí a hledají svoji odpověď na situaci ve světě, která se teroristickými útoky z 11. září také radikálně změnila.
Jedním z témat, jež musejí Američané a Evropané vyjasnit, je právě vztah Evropské unie a Severoatlantické aliance.
Témata:
Evropská bezpečnostní a obranná politika a NATO
Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP) se rozvíjí od roku 1998, kdy britský premiér Tony Blair na anglo-francouzském summitu v Saint-Malo v závěrečné deklaraci připustil, že Evropská unie potřebuje „kapacitu pro autonomní akci, podpořenou věrohodnou vojenskou silou, možností rozhodnout o jejím použití a být připravená je použít“. Tato akce ovšem připadá v úvahu, pokud se NATO rozhodne neangažovat a je také nutné zabránit vytváření „nepotřebných duplikací“. Tyto podmínky přejaly i všechny evropské dokumenty zakládající a rozvíjející EBOP.
Významné části kapacit států EU, které jsou zároveň členy NATO, jsou vázány v aliančních silách a institucích. Od počátku proto byla snaha umožnit EU využívat schopnosti NATO v případě autonomní akce.
V roce 2003 byla po dohodě o formě zapojení těch evropských členů NATO, kteří nejsou členy EU, mezi oběma organizacemi podepsána dohoda o principech jejich spolupráce (tzv. Berlin Plus). Na základě této dohody má Evropská unie zaručený přístup k plánovacím kapacitám NATO a pokud se rozhodne spustit vojenskou operaci může také využít alianční SHAPE (Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě) k operačnímu plánování. Pokud se tak EU rozhodne, může také pověřit zástupce vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (který je vždy Evropan) velením operace v rámci EBOP. Navíc NATO určilo seznam kapacit, které je s velkou pravděpodobností ochotné dát k dispozici Evropské unii, pokud je potřebuje.
Funkčnost formátu Berlin Plus se potvrdila například při operaci Concordia, kde EU využila kapacity NATO i dvojky ve velení evropských aliančních sil jako operačního velitele. Proběhlo již také společné cvičení zaměřené na spolupráci EU se SHAPE. V prosinci 2004 unie převzala od NATO velení nad vojenskou operací v Bosně a Hercegovině.
Objevily-li se neshody týkající se vztahu mezi EBOP a NATO, točily se kolem významu pojmu autonomní akce a toho, které duplikace jsou potřebné a které již nikoli. Největší neshody se objevily právě v otázce plánovacích kapacit, kdy čtyři evropské státy, Francie, Německo, Belgie a Lucembursko, navrhly vytvoření samostatného operačního plánovacího centra EU na bruselském předměstí Tervuren. Spor mezi těmito čtyřmi zeměmi, odpůrci označovanými jako gang čtyř, a dalšími státy v čele s Velkou Británií, která se obávaly, aby to neznamenalo první krok v odklonu Evropanů od NATO, poznamenal jednání o ústavní smlouvě a vyřešil se kompromisem až koncem roku 2003. Podle něj vznikla v SHAPE stálá plánovací buňka Evropské unie a v rámci Sekretariátu rady civilně-vojenská plánovací buňka, jež může v případě jednomyslného souhlasu Rady převzít velení nad operací EBOP.
Výzbroj a síly rychlé reakce
Určitá hrozba duplikace je přítomna také při adaptaci evropských armád na hrozby 21. století. Vojenské síly jsou předmětem programů NATO i EU od devadesátých let. Většina evropských států ale má k dispozici jen jedny síly, které dává k dispozici jak NATO tak i EU. Je proto nutná nějaká forma koordinace obou reformních procesů.
Programy NATO (Defence Capabilities Initiative a Prague Capabilities Commitments) i programy EU (Helsinki Headline Goal, European Capability Action Plan a Headline Goal 2010) identifikovaly stejné nedostatky ve výzbroji evropských armád. Jsou jimi zejména strategický vzdušný a námořní transport, systémy pro doplňování paliva ve vzduchu, přesně naváděná munice nebo strategický průzkum a sběr informací. Koordinaci obou reforem zajišťuje Headline Force Task Plus, orgán složený z expertů obou organizací.
Kromě programů na vyzbrojování se cíle EU i NATO překrývají i v programech budování zvláštních jednotek rychlé reakce, které mají být schopny nasazení mimo území členských států a stát se jednou z odpovědí na nové bezpečnostní hrozby. Aliance nazývá své jednotky NATO Response Force a jejich 25.000 vojáků bude od října 2006 schopno nasazení do pěti dnů na dobu 30 dnů nebo více v případě rotace. Síly Evropské unie, Rapid Response Force, mají být větší a pomalejší: 60.000 vojáků do 60 dnů na jeden rok. Nový Hlavní cíl 2010 (Headline Goal 2010) pak přidal ještě „bojové skupiny“, které se budou víc podobat aliančním silám jak svoji velikostí tak i rychlostí nasazení. Zatím se plánuje patnáct skupin po 1.500 vojácích, s dobou nasazení do pěti až deseti dnů na třicet dnů v případě rotace na čtyři měsíce. O probíhajících konzultacích s NATO svědčí i to, že jsou do projektu bojových skupin zapojeny i Norsko, Bulharsko a Rumunsko.
Limity spolupráce naopak ukázala neschopnost EU a NATO dohodnout se na společné pomoci Africké unii při operaci v Darfúru. Výsledkem bylo vytvoření dvou oddělených leteckých mostů.
Fórum pro konzultace
Severoatlantická aliance byla v průběhu studené války hlavním fórem, kde Spojené státy a západní Evropa mohly řešit otázky světové (tehdy primárně evropské) bezpečnosti. Po roce 1990 se stále více objevují spekulace, jestli má NATO stále smysl. Zejména postoj americké administrativy během války v Afghánistánu, kde raději využila koalici mezinárodních sil než síly NATO, byl interpretován jako oslabení důležitosti aliance. V poslední době se ovšem Spojené státy k NATO vracejí, což je vidět nejen na vojenské operaci NATO v Afghánistánu, ale i na zapojení NATO do obnovy Iráku.
To, co do určité míry potlačuje význam NATO coby hlavního fóra transatlantických vztahů, je jeho tematická vyhraněnost. Se skončením studené války se do popředí světové politiky dostaly i otázky jiné než vojenské. Strategickou důležitost má například světový obchod a pokračující globalizace. V této oblasti hraje významnou úlohu Evropská unie. Výlučnost aliance tak stále více ustupuje do pozadí a na důležitosti nabývají rozhovory na nejvyšší úrovni mezi USA a EU. O tom svědčí i fakt, že George W. Bush byl prvním americkým prezidentem, který navštívil evropské instituce.
Teritoriální obrana
Exkluzivitu si NATO zachovává v oblasti teritoriální obrany. Smlouva zakládající ústavu pro Evropu sice zahrnuje i klauzuli vzájemné obrany, její případná implementace je ovšem výslovně ponechána alianci. Tento formát kopíruje EU od Západoevropské unie, která implementaci svého závazku vzájemné pomoci také deleguje na NATO.
Stanoviska:
Francouzský prezident Jacques Chirac je přesvědčen, že by se neměla pozměňovat a rozšiřovat mise NATO, které je primárně vojenská organizace garantující vojenskou bezpečnost Evropy a severní Ameriky. Aliance by se neměla vojensky angažovat na Blízkém východě, kde je podle Chiraka považována za ozbrojenou paži Západu.
Německá kancléřka Angela Merkel se naopak domnívá, že aliance by měla rozšířit spektrum svých akcí v boji proti novým bezpečnostním hrozbám. Podle Merkel by také mělo NATO být první platformou pro diskuse o bezpečnosti.
Britský premiér Blair chce silnou evropskou obranu, zároveň ale „nic nesmí ohrozit [evropské] klíčové bezpečnostní záruky v NATO“. Evropská obrana může podle Blaira fungovat jen když bude „zcela kompatibilní s NATO“.
Finský ministr zahraničí Erkki Tuomioja potvrdil stále relevantní postavení NATO, když jako představitel neutrální země pro Financial Times napsal, že kdyby se Finsko jednou rozhodlo vzdát se své neutrality, podalo by si přihlášku do NATO a nechtělo by vzájemnou obranu v rámci EU.
Podle vysokého představitele EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, který je bývalým generálním tajemníkem NATO, je v současnosti bezpečnost a stabilita výsledkem kolektivní snahy. Spolupráce mezi EU a NATO je tak důležitá nejen pro Evropany.
Autoři Atlantické rady Spojených států, nevládní organizace se sídlem ve Washingtonu, se domnívají, že EU a NATO musí vytvořit společné mechanizmy, které by umožnily oběma organizacím koordinovanou reakci v případě krize. Za tímto účelem je třeba budovat kompatibilní kapacity, které budou zahrnovat i civilní schopnosti. Vlády všech států, včetně americké, pak musejí uznat, že obě organizace mají klíčovou úlohu v zajišťování transatlantické bezpečnosti.
