inzerce
Mimořádný summit, jehož úkolem bylo najít jména pro dvě nové vysoké funkce, které zavádí nedávno ratifikovaná Lisabonská smlouva, skončil včera nečekaně brzy. Po několika týdnech a měsících, kdy evropští státníci přicházeli stále s novými a novými jmény, lídři evropské sedmadvacítky za necelé dvě hodiny kývli na návrh švédského předsednictví, který na post „europrezidenta“ navrhoval belgického premiéra Hermana Van Rompuye a na pozici evropské „ministryně zahraničí“ eurokomisařku Catherine Ashton.
„O tuto pozici jsem neusiloval a ani jsem se za sebe nijak neintervenoval. Ale dnešním dnem se jí ujímám s přesvědčením,“ uvedl Herman Van Rompuy v první reakci na své jmenování.
Ani Catherine Ashton, kterou evropští lídři jmenovali do čela evropské diplomacie, na tiskové konferenci nešetřila díky: „Cítím se velmi poctěna, že jsem byla požádána, abych se této role ujala,“ uvedla žena, která doposud v Barrosově Komisi zastávala post komisařky pro obchod.
Nečekaně krátký summit
Summit, před jehož začátkem švédské předsednictví hrozilo, že v případě že se státníci nebudou schopni rychle dohodnout na jménech, je připraveno vést jednání až do víkendu, proběhl překvapivě hladce.
Na počátku to tak ale nevypadalo. V souvislosti se stálým předsedou Evropské rady se dlouhou dobu hovořilo o bývalém britském premiérovi Tony Blairovi, který by patrně dobře zapadal do představ zastánců Lisabonské smlouvy o silném evropském lídrovi. Ale od chvíle, kdy Blaira přestal podporovat francouzský prezident Nicolas Sarkozy, začala jeho hvězda pohasínat.
Místo něj začala padat taková jména, jako je například jméno nynějšího lucemburského premiéra Jean-Clauda Junckera, nizozemského ministerského předsedy Jana Petera Balkenendeho a poté, co začaly v Bruselu sílit hlasy volající po jmenování ženy na některý z nově vznikajících postů také jméno lotyšské premiérky Vairy Vike-Freibergy.
Ani o kandidáty na post šéfa evropské diplomacie, který bude podle Lisabonské smlouvy zastupovat Evropskou unii při zahraničních jednáních, nebyla nouze. Několik týdnů se hovořilo o nynějším britském ministrovi zahraničí Davidu Milibandovi, ale ten později sám tuto spekulaci vyvrátil. V souvislosti s jménem evropského „ministra zahraničí“ se dále mluvilo o bývalém italském ministrovi zahraničí Massimu D'Alemovi, španělském ministrovi zahraničí Migueli Angelovi Moratinovi, bývalém německém ministrovi zahraničí Frank-Walterovi Steinmeierovi nebo rumunském europoslanci Andrianu Severinovi.
Zatímco jméno belgického premiéra Van Rompuye, který je označován za mistra kompromisů a bývá oceňován za to, že se mu v čele vlády podařilo umírnit věčně rozhádané Vlámy a Valony, se v posledních dnech před summitem jevilo jako velmi pravděpodobné (nesouhlasili s ním pouze Britové, kteří stále navrhovali Tonyho Blaira), v případě vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku byla situace daleko nepřehlednější.
Úkolem švédského předsednictví bylo nejen přijít se jmény na nichž by se shodly všechny členské země, ale zároveň přijít s takovým řešením, které by bylo vyvážené z hlediska logiky, podle níž se významné posty v Unii obsazují. Oba kandidáti nemohli mít stejnou politickou příslušnost, nemohli oba současně pocházet z velkých (či naopak malých) členských zemí a zvažovala se další nepsaná pravidla jako je geografická nebo genderová vyváženost.
K rozluštění hádanky nakonec přispěla svým taktizováním Velká Británie. Tonyho Blaira prosazovala oficiálně až do poslední chvíle, přestože bylo zjevné, že jej ostatní země nejsou ochotné podpořit, a krátce před summitem pak místo něj nabídla svou komisařku Catherine Ashton na pozici evropského „ministra zahraničí“. Pro Ashton hrálo v první řadě to, že je ženou, ale také politická příslušnost k levému středu a fakt, že pochází z velké členské země (na rozdíl od Van Rompuye).
Neznámí kandidáti
Přestože Belgičan Van Rompuy patří v Evropě mezi uznávané politiky, rozhodně se o něm nedá říci, že by, slovy britského ministra zahraničí Davida Milibanda, byl „schopen zastavit dopravu v Pekingu nebo Moskvě“. Jeho volba tak odráží zjevnou neochotu evropských lídrů jmenovat do čela vrcholné evropské instituce někoho, kdo ostatní evropské politiky svým výkonem zastíní. Pozorovatelé hovoří o tom, že právě tento motiv mohl být důvodem, proč francouzský prezident Nicolas Sarkozy v minulosti přestal podporovat Tonyho Blaira.
Přestože není zcela na místě předjímat výkon nově jmenovaného stálého předsedy Evropské rady, zdá se, že evropští politici dali v osobě Van Rompuye přednost osobnosti, která spíše než politickým lídrem bude člověkem, který primárně povede vrcholná jednání a bude schopný hledat kompromisy.
Český premiér Jan Fischer, ale včera po jednání v Bruselu takové obavy odmítl. Právě on, původně nenápadný muž v čele úřednického kabinetu, který postupem času svou popularitou zastínil všechny české politiky, má s takovým vnímáním své zkušenosti. „Vždycky se říká, že někdo nenajde k někomu cestu, že někam pošleme někoho, kdo na to nemá, že si na něj nikdo nenajde čas, že se bude špatně vyjímat na fotkách, že si ho nikdo nedá do mobilu. Já to znám velice dobře," uvedl premiér. A na adresu obou čerstvě jmenovaných politků dodal: „Pevně věřím, že se také stanou dobře známými“.
Podle Fischera je Česká republika s volbou obou kandidátů spokojená. Premiér ostatně již včera před odletem avízoval, že Česko podpoří do funkce stálého předsedy Evropské rady takového člověka, který je spíše „moderátorem, zjednodušuje debatu, umí výborně komunikovat“ a dokáže Evropu prezentovat navenek. Oba jmenované ocenil jako osobnosti, které vláda měla v době českého předsednictví možnost dobře poznat a které jí vyhovují. O baronce Ashton pak prohlásil, že v minulosti „prokázala dobrý vztah k České republice“, o čemž jej prý ujistila i během včerejších jednání.
