Marcin Wiszowaty: Demokracie potřebuje kvalitní regulaci lobbingu

• Polsko přijalo zákon o lobbingu už před několika lety. Jak se zákonná regulace lobbingu zatím osvědčila? Podle Wojciecha Waglowskiho z polské pobočky agentury Fleishmann-Hillard přinesla pouze vyšší zátěž pro firmy i politiky. Souhlasíte?

Souhlasím s názorem, že polská právní regulace lobbingu, podobně jako v dalších zemích Evropy, je značně neúčinná. Přijetí zákona o lobbingu mohlo být pokládáno svým způsobem za úspěch, protože většina evropských zemí se tak daleko zatím nedostala.

Ale regulace by měla být ze všeho nejvíc účinná. A polský zákon má v této oblasti hned několik mezer. Především nenařizuje lobbistům, aby podávali zprávy o svých aktivitách. Reporty se vztahují pouze na veřejné činitele. Sankce také nejsou příliš vysoké.

A za úplně nejhorší pokládám fakt, že zákon nereguluje většinu aktivit lobbistů, ale omezuje se pouze na legislativní proces. Také právní definice samotného lobbingu je dost nedokonalá. Zákon jako takový by měl být kompletně přepracován.

• Wojciech Waglowski sám doporučuje regulaci lobbingu členstvím v asociacích a vytvořením etického kodexu pro lobbisty.

Nejsem zastánce regulací pomocí etických kodexů. Podle mě je to jen zdánlivá regulace, kterou sami lobbisté podporují ve snaze vyhnout se dopadům skutečně efektivních zákonů. Samozřejmě etické kodexy podporuji, ale jen jako určité doplnění legislativních norem.

• Když se podíváte na odlišné systémy regulace v Německu, Rakousku, Maďarsku nebo Velké Británii, který typ přístupu ke kontrole lobbingu osobně preferujete? Česká republika na první zákon o lobbingu teprve čeká, co byste doporučil českým zákonodárcům při jeho přípravě?

Za ty roky, které jsem věnoval výzkumu regulace lobbingu ve světě, jsem měl příležitost vypozorovat jednu důležitou věc. Přestože je americká legislativa v oblasti lobbingu pokládána správně jako jedna z nejlepších na světě (ale stále ne úplně dokonalá) - funguje efektivně jenom ve Spojených státech.

Základní chybou řady zákonodárců je, že kopírují americký způsob regulace lobbingu, aniž by vzali v potaz národní specifika své země. Střední a východní Evropa stále trpí postkomunistickým traumatem, které charakterizuje, vedle vysoké míry korupce, slabá občanská společnost, kde velkou roli hrají známosti a rodinné vazby. Stále tak čekáme na první systém regulace lobbingu, který by se adaptoval na tyto specifické podmínky ve východní Evropě.

Proto se mi ani nezdá jako dobrý nápad přebírání modelů z Německa a Rakouska. Zkušenosti a úspěchy těchto zemí při regulaci lobbingu mohou být určitě užitečné, jako celek ale v naší části Evropy nefungují. Přál bych České republice, aby byla první zemí střední a východní Evropy, která příjme kvalitní a efektivní zákon o lobbingu a stala se příkladem pro ostatní země v tomto regionu.

• Když porovnáte pozici, jakou májí lobbisté ve Spojených státech a v EU, jaké jsou hlavní rozdíly obou systémů? Měla by se Evropská unie od Ameriky něco přiučit?

Odpověď na tuto otázku by vydala na samostatnou publikaci. Především, povaha lobbingu v Evropské unii a ve Spojených státech je velmi odlišná. To je dáno vývojem obou systémů. Lobbing byl v Evropě vypozorován až mnohem později. Předtím byl lobbing ve prospěch soukromých společností a zájmů zakázán nebo blokován korporativismem, díky kterému státy mohly kontrolovat zájmové skupiny. Experiment s korporativismem jako alternativou k lobbingu ale selhal.

V Evropě jsou aktivity lobbistů pracujících pro veřejné blaho většinou podporovány. Ve Spojených státech je dovoleno zastupovat a podporovat soukromé zájmy. Myšlenka sjednocené Evropy nabízí společnou akci, zatímco zájmy jednotlivých zemí a skupin jsou protichůdné. Lobbování v EU je viděnou prizmatem myšlenky na sjednocení, zatímco lobbing je primárně profesionální obhajoba zájmů, těch společných i těch rozdílných. Jejich soutěžení se nelze vyhnout nebo je zakázat.

• Z výsledků výzkumu v ČR, na kterém se EurActiv také podílel, téměř 80 % velkých podniků v Česku podporuje nějakou formu regulace lobbistických skupin a 50 % by uvítalo přímo zákonnou úpravu působnosti těchto zájmových skupin. Cítíte v Polsku podobně silné volání po přísnějším přístupu k lobbistům?

Hodně lidí zaměňuje lobbing a korupci. Překvapujeme mne, kolik respondentů, kteří podporují regulaci lobbingu, tím vlastně myslí boj s korupcí. V Polsku tak uvažuje řada lidí, včetně politiků. Dokud se lobbing nezbaví příchutí korupce a nebude znovuobjeven jako užitečný nástroj na podporu demokracie a demokratického rozhodovacího procesu, nevidím příliš šancí na jeho efektivní právní zakotvení. Američané potřebovali sto let, aby na to přišli.

• Evropská unie už několik let hledá cestu, jak podpořit transparentní systém fungování zájmových skupin v Bruselu. Do června tohoto roku by měl vzniknout dobrovolný společný registr lobbistů Evropské komise a Parlamentu. Podle neziskové organizace Corporate Europe Observatory (CEO) je takové opatření příliš měkké a navrhuje povinnou registraci lobbistů. Sdružení zájmových skupin v Bruselu (Society of European Affairs Professionals, SEAP) to ale odmítá a navrhuje model dobrovolné registrace lobbistů. Co byste doporučil Evropské unii v tomto směru?

Jak jsem již zmínil výše, lobbisté se vždy stavěli (a pravděpodobně vždycky budou) proti povinné registraci a zveřejňování svých aktivit. Sotva to někoho překvapí. Musíme mít na paměti, že kvalitní regulace lobbingu musí sloužit bezpečnému demokratickému rozhodování a jeho transparentnosti, nikoli zájmům lobbistů.

Jsem zastánce myšlenky povinných registrů a pravidelných reportů o aktivitách lobbistů, stejně jako o jejich zaměstnavatelích a klientech. Tyto zprávy by přitom měly být zveřejněny už během lobbování, nikoli po jeho skončení.

Dobrovolné registry a zprávy jsou nebezpečné zejména tím, že navozují povrchní dojem kontroly nad lobbingem. Věřím, že téměř dvou stoletích soudních procesů a různých chyb nastal čas pro efektivní regulaci, která bude respektovat soukromé zájmy a přitom fungovat pro blaho všech.