inzerce
Postup Václava Klause není překvapivý. Překvapivý, protože nesmyslný, je obsah jeho požadavku. Jelikož má hlava státu jistě k dispozici kvalitní analýzy, nelze tedy než jej podezřívat z populismu a snahy zachovat si tvář, až bude Lisabonskou smlouvu podepisovat. Tím, že si takto připravuje prostor, ale zároveň zrežíroval další „hvězdný“ moment České republiky v EU.
Z čistě domácího pohledu se jedná o zajímavý, patrně ne protiústavní, ale mimo dosavadní zvyklosti jdoucí krok, se kterým ostatní ústavní činitelé neví, jak naložit. Dle české ústavy prezident mezinárodní smlouvy sjednává, i když český úzus velí tuto pravomoc převést na vládu, jak se stalo i v případě Lisabonské smlouvy. Obě komory českého parlamentu již Lisabonskou smlouvu schválily ve vyjednané podobě a prezident by v tuto chvíli neměl znovu otvírat jednání o jejím obsahu, nýbrž završit ratifikaci svým bezodkladným podpisem.
EU ale nemůže prezidentův požadavek ignorovat kvůli nevyjasněným domácím ústavním pravomocem. O případném zahrnutí Klausova požadavku do smlouvy by mohla rozhodnout již říjnová Evropská rada. Je natolik právně nesmyslný, že s ním ostatní členské země patrně nebudou mít problém. Všichni právníci vědí (a i sami sudetští Němci přiznávají), že Listina základních práv EU se vztahuje pouze na nově vznikající evropské právo (čl. 51) a nemůže mít v žádném případě retroaktivní účinek na čistě národní normu starou navíc přes 60 let. Evropský soudní dvůr aplikuje ve své judikatuře obecné právní zásady (tj. i princip právní jistoty a ne-retroaktivnosti) a často je problém i zrušení aktu EU, který by znamenal návrat o pár let. ESD bude navíc i nadále rozhodovat ve smyslu nálezu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který v otázce Benešových dekretů již rozhodl nejednat se zpětnou platností. Lisabonská smlouva také předpokládá možnost přistoupit kolektivně jako Evropská unie k Úmluvě o ochraně lidských práv, což by znamenalo absolutní podřízení štrasburskému soudu ve věci lidských práv a svobod. Požadavek zmínky o Benešových dekretech tedy ve smlouvě právně být může, protože to není nic proti ničemu, důležitá je ale forma. Pokud bude prezidentovi dostačovat deklarace připojená k Lisabonské smlouvě a český Ústavní soud rozhodne rychle, bude možné ratifikaci dokončit do konce roku. Pokud by prezident trval na „poznámce pod čarou“ v textu smlouvy, znamenalo by to patrně nové ratifikační kolo ve všech členských zemích. Na to ostatní členské státy nikdy nepřistoupí. Klausovi ale nejde o faktickou záruku, nýbrž o vyznění celé věci před českou veřejností. Proto se pravděpodobně s deklarací spokojí.
Zastavme se ale i u symbolické dimenze problému. Každá země EU má nějaké své „osobní“ obavy z postupu evropské integrace a požaduje v tomto směru záruky. Francouzi se bojí vyšší DPH v restauracích, Britové dopadů evropských sociálních práv, Irové mají strach z toho, že jim EU vnutí právo na potrat, Poláci zase nechtějí, aby EU zasahovala do oblasti svazků osob stejného pohlaví. Ve většině případů mají tyto obavy spíše iracionální charakter a trvání na zárukách má pro společnost daného státu symbolickou důležitost. I Česká republika si během vyjednávání o Lisabonské smlouvě prosadila nic neříkající, ale symbolicky významnou klauzuli o tom, že pravomoci EU se mohou předávat i zpět na národní úroveň. Budiž, proč ne. Ale co Benešovy dekrety? Není sporu o tom, že stále platí a platit budou. Češi v pohraničí se o svůj „nový“ majetek bát opravdu nemusí. Rozhodně ale dekrety nejsou nejsvětlejší kapitolou naší historie a je ostudné, že na jejich základě byli neprávem potrestáni i nevinní lidé. Vytahovat tuto morálně problematickou věc v momentě, kdy nás kvůli dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy v Evropě všichni sledují, je přinejmenším nešťastné. Prezident podle ústavy zastupuje zemi navenek. Při plnění této role už nic horšího udělat nemohl.
Komentář byl uveřejněn rovněž na portálu iHNed.cz.
