inzerce
Hlavní příspěvky přednesli politický analytik Piotr Maciej Kaczyński, bývalý polský ministr obrany a spoluzakladatel hnutí Solidarita Janusz Onyszkiewicz a předseda česko-polského fóra ve Varšavě Eugeniusz Smolar.
Jako červená nit se celým setkáním vinula tematika spolupráce Česka a Polska v minulosti, současnosti i budoucnosti. Hned v úvodu konstatoval bývalý disident Janusz Onyszkiewicz, že obě země mají mnoho blízkého: jazyk, kulturu a dějinné peripetie, kterými prošly zvláště ve dvacátém století. Janusz Onyskiewicz vzpomněl svou zkušenost z komunistického Československa, kdy přijel v roce 1967 do Prahy coby student. „Fascinovala mě v Praze diskuze a otevřenost. Říci svůj názor na politcké dění podobně jako u vás bylo v Polsku nepředstavitelné. O rok později vycházeli Poláci do ulic s transparenty, které volaly po polském Dubčekovi.“
Poté, co bylo v roce 1980 v Polsku založeno hnutí Solidarita, probíhaly příhraniční mítinky českého a polského disentu, na nichž se probírala strategie, jak získat zpět ztarcenou svobodu. Ještě intenzivněji však bylo nutné spolupracovat po roce 1989, kdy obě čerstvě svobodné země hledaly své nové místo v Evropě a ve světě. Onyszkiewicz se stal v té době polským ministrem obrany a vzpomíná na tuto dobu takto: „Před námi stály neuvěřitelné úkoly. Bylo třeba rozpustit RVHP, Varšavskou smlouvu, poslat domů ruské jednotky, vyřešit zbrojní rovnováhu a na prvním místě vstoupit do NATO a EU.“
Přirozeným důsledkem společných priorit bylo založení Visegrádské čtyřky (V4). Vytyčené cíle se nakonec podařilo naplnit, ačkoliv akcelerace zemí byla různá. ČSFR měla podle Poláků tehdy nerealistické ambice, když si chtěla vstup do „západních“ organizací vyjednat sama. „Čechoslováci si mysleli, že by pro ně ostatní země při jednání mohly být přítěží a zpomalujícím elementem. My jsme byli pro součinnost, protože tehdejší přístup Západu k nám byl poměrně odmítavý. Nepočítali s naší účastí v NATO a bez společné snahy hrozilo, že bychom zůstali v šedé zóně,“ vysvětlil Eugeniusz Smolar.
V současnosti opět pojí Polsko a Česko blízké zájmy. Podpora projektu Východního partnerství či politiky USA jsou příkladem. Polský postoj k USA vychází podle analytika Piotra Macieje Kaczińského ze skepse vůči společné bezpečnostní a obranné politice EU. „Evropanům chybí motivace a chuť investovat, proto Poláci nepřehlížejí význam USA a spolupracují s Američany ve válkách, které vedou,“ myslí si Kaczyński. Navíc se oba státy navzájem vnímají jako startegičtí partneři. Když polské ministerstvo zahraničí určovalo své základní strategické partnery, zvolilo čtyři země a Češi se společně s USA, Izraelem a Litvou objevili mezi nimi.
Kacziński vidí jako ideální budoucí řešení kooperaci na malém prostoru, například v rámci V4, a přenášení výsledků na evropskou úroveň. Společně je prý větší šance prosadit cíle, které se na polské a české straně výrazně nerůzní. Česko musí podle Kaczyńského využít svého privilegovaného postavení ve vztahu k Polsku, které je v EU „velkým státem“ a fungovat jako jakási „šedá eminence“, například během polského předsednictví roku 2011.
Diskutující zároveň svorně vyjádřili nemilé přesvědčení, že podobná strategie je v současnosti pro Čechy nutná, neboť jejich pozice v Unii je poněkud neštasná. „Češi ztratili důvěru, kvůli svým vrtochům jsou nepředvídatelní,“ vyjádřil se předseda česko-polského fóra Eugeniusz Smolar a dodal, že Poláci na tom byli podobně, či možná ještě hůře, v éře 2005-2007, kdy moc v Polsku drželi bratři Kaczyńští.
Pro efektivnější fungování vzájemné spolupráce je také potřeba posílit kontakty NGO´s, think-tanků a tvořit strategie a cíle častěji společně. Kaczyński dokonce navrhl vytvoření mezivládního česko-polského fóra, které by se stalo bází pro kontakty ministrů a vysokých politiků. Dalším konkrétním krokem by prý mohly být pravidelné měsíční či týdenní schůzky představitelů obou zemí v Bruselu. Podle všech zúčastněných mají Polsko jako velký stát a Česko jako takzvaný „small and smart state“ společně šanci stát se v Evropě velmi silným hráčem.
