inzerce
Ministři spravedlnosti Evropské unie se na svém pátečním zasednání v pražském Kongresovém centru zabývali otázkami souvisejícími s uplatňováním principu vzájemného uznávání v oblasti trestního a civilního práva, který již v EU ve větší či menší míře funguje v celé řadě oblastí.
Podle ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který setkání ministrů předsedal, je v tomto směru nejlepším příkladem tzv. evropský zatykač, který usnadňuje mezi jednotlivými členskými zeměmi předávání osob jak k trestnímu stíhání tak k výkonu trestu odnětí svobody.
Evropský zatýkací rozkaz vznikl jako reakce na teroristické útoky ve Spojených státech v roce 2001 a vztahuje se na 32 závažných trestných činů jako je terorismus, pedofilie, vraždy, korupce, rasismus nebo obchod se zbraněmi a drogami. Princip vzájemného uznávání v jeho případě znamená, že členské země důvěřují soudním orgánům v ostatních členských zemích a tyto případy znovu neprověřují. Podle Pospíšila evropský zatykač výrazně zjednodušil a zkrátil vydávací řízení (v průměru o 40 dní) a vedl k posílení právní jistoty.
Ministři hovořili i o dalších oblastech, v nichž se princip vzájemného uznávání alespoň částečně uplatňuje. Připustili ovšem, že v řadě případů není jeho fungování ideální, buď proto, že jej neimplementovaly všechny členské státy nebo není dobře aplikován. Shoda panuje také v tom, že je třeba tyto oblasti přezkoumat a posoudit, zda je uplatňování principu v konkrétních případech vůbec vhodné (mezi takové případy patří například zajištění majetku nebo důkazních prostředků v EU) a zda situaci spíše nekomplikuje.
Dědické právo: čeká se na návrh Komise
Pokud jde o civilní právo, vzájemné uznávání by mělo fungovat například v oblasti dědického práva. S tím jak se zvyšuje mobilita občanů v rámci Evropské unie narůstá podle Pospíšila i počet dědických případů, které mají přeshraniční rozměr a občané se tak musejí potýkat s nejistotou ohledně toho, který státní orgán (tj. orgán které země) se má případem zabývat.
Evropská komise má návrh nařízení o dědictví představit ještě v průběhu českého předsednictví. Ministr uvedl, že je Rada připravena se touto otázkou zabývat, ale teprve ve chvíli, kdy bude na stole ležet konkrétní návrh.
Jakým právem se mají řídit rozvody?
Rada ministrů se zabývala také žádostí deseti členských zemí o posílení spolupráce v rámci rozvodového práva. S návrhem nařízení o rozvodech (nařízení Řím III) totiž nesouhlasí velká část členských zemí a jeho implementace není proto v dohledné době na úrovni celé Unie příliš pravděpodobná. Návrh tohoto nařízení specifikuje, že v případě, že se manželský pár v němž každý z partnerů pochází z jiné země není schopen dohodnout jakým zákonem se jejich rozvod bude řídit, uplatní se v jejich případě zákon té země v níž pár žije nebo k níž má nejsilnější vazbu.
Tento návrh se nelíbí například Švédsku, které se obává, že by jeho přijetí znamenalo krok zpět. Země je známá pro své úspěšné uplatňování principu rovnoprávnosti mezi muži a ženami a rychlá rozvodová řízení. Podle švédské ministryně spravedlnosti Beatrice Ask by nařízení mohlo znamenat oslabení práva na rozvod, které Švédsko považuje za zcela základní. Zároveň ale dodala, že Švédsko nebude případné posílené spolupráci mezi několika členskými zeměmi bránit.
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil uvedl, že Česká republika patří mezi země, které se prozatím nepřiklánějí ani na jednu stranu, přestože, jak uvedl, je posílené spolupráci spíše nakloněna. Vyčkává ale prozatím na další vývoj v jednáních.
Komisař pro spravelnost, svobodu a bezpečnost Jacques Barrot uvedl, že Komise musí žádost o zesílenou spolupráci ještě posoudit, uvedl ovšem, že zůstává „obezřetná“. Podmínky pro spuštění zesílené spolupráce zatím podle jeho slov „nejsou zcela ideální“. O posílení spolupráce požádalo deset členských zemí, zhruba podobný počet je proti a ostatní země nejsou prozatím rozhodnuté. Základní podmínkou zesílené spolupráce je účast alespoň osmi členských zemí EU. Komise ale musí podle Barrota také zjistit, zda je případně možné počet zájemců o zesílenou spolupráci ještě zvýšit a zda by neznamenala „přílišné rozbití evropského právního prostoru“.
Vyslechnutí svědka pomocí videokonference?
Na pracovním obědě se ministři zaobírali také otázkou využití videokonferencí, které by mohly zjednodušit soudní řízení. Soud by mohl například s jejich pomocí na dálku vyslechnout svědka, který se nachází v jiné členské zemi. Dosud ale národní orgány, které by této možnosti mohly využívat nemají informace o tom, jaká zařízení mají ostatní země k dispozici. Česká republika hodlá během svého předsednictví zpracovat manuál, který by tyto technické možnosti zmapoval a dát jej prostřednictvím portálu, který připravuje Evropská komise členským zemím k dispozici.
