Visegrad EU portals : EurActiv.cz | EurActiv.pl | EurActiv.hu | EurActiv.sk | Facebook | Twitter | YouTube EU4YOU
Logo EurActiv.cz

Alice Szczepanikova: Naplněný rodinný život imigrantů pomáhá integraci


Alice Szczepaniková.

28.06.2013
„Rodinná migrace je vnímána jako jakási zadní vrátka, kterými se do země dostávají lidé, kteří by jinak výběrovým sítem neprošli. Je tomu tak i přesto, že existuje poměrně dost důkazů o tom, že naplněný rodinný život imigrantů integraci skutečně napomáhá. I Česká republika hledá cesty, jak tento migrační proud omezit,“ uvedla v rozhovoru pro EurActiv socioložka z University of Leicester Alice Szczepaniková.

inzerce

Socioložka Alice Szczepaniková působí na University of Leicester a žije v Bruselu. Zabývá se výzkumem genderových aspektů nucené migrace (zejména ze zemí bývalého Sovětského svazu do Evropy), vztahem mezi religiozitou a integrací mladých imigrantů v Evropě, rodinnou migrací a rolí nevládního sektoru při obhajování práv migrantů a ovlivňování migračních politik. Informace o jejích výzkumech a publikacích jsou dostupné zde. 

EurActiv si s Alici Szczepanikovou povídal při příležitosti konání veřejné debatyPrávo na rodinný život vs. migrační kontrola“, kterou pořádalo Multikulturní centrum Praha a Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v ČR. 

  • Vlny pracovních imigrantů ze třetích zemí začaly do zemí tehdejších Evropských společenství přicházet již v sedmdesátých letech minulého století – kvůli tehdejší ekonomické krizi tu byli vítáni a přijímáni. Kdy se poprvé začíná uvažovat o slučování rodin a z jakého důvodu? 

Zahraniční pracovníci přicházeli do zemí Západní Evropy již od padesátých let minulého století a dá se říci, že byli tahouny poválečného ekonomického růstu. V některých odvětvích totiž nebyl dostatek pracovníků. Jen pro příklad, v Západním Německu bylo v roce 1956 méně než 100 tisíc zahraničních pracovníků a během deseti let tento počet vzrostl na více než milión. Jejich pobyt byl původně vnímán jako dočasný a rozhodně se nepočítalo s tím, že by za nimi mohly přicestovat i jejich rodiny. To se ale ukázalo být neudržitelným. Imigranti například často přesvědčili místní zaměstnavatele, aby požádali o pracovní povolení i pro jejich manžele a manželky. Pak se jim narodily děti a začali v hostitelských zemích zapouštět kořeny. V té době se také hostitelské země snažily programy dočasné pracovní migrace zatraktivnit, aby mohly lépe soupeřit s ostatními státy, které také lákaly pracovní sílu. A tak bylo postupně od 60. let v omezené míře slučování povoleno. 

  • Evropské země se následně snažily vlnu pracovních imigrantů zastavit, ale nepodařilo se jim to. Z jakého důvodu? 

Ano, v sedmdesátých letech dvacátého století, v kontextu tehdejší ekonomické krize, se hostitelské země příliv pracovních imigrantů pokusily výrazně omezit. Ale snaha o zastavení imigrace selhala a počty imigrantů nejenže neklesly, ale dále rostly. Bylo tomu proto, že tyto země byly nuceny dodržovat základní lidská práva a nemohly tak svým usídleným imigrantům odepřít právo na rodinný život. Důležitou roli zde sehrály soudy, které nebyly nuceny respektovat změny ve směřování migrační politiky a stály stranou politizovaných debat na toto téma.  

  • Jakou roli v oblasti migrační politiky sehrává EU? 

To napětí mezi snahou kontrolovat či omezovat imigraci v kontextu nepříznivé ekonomické situace a závazkem respektování základních lidských práv je stále živé. EU hraje významnou roli, protože se tuto oblast snaží alespoň částečně harmonizovat. Její Soudní dvůr pak dohlíží na správnost interpretace a implementace směrnic v této oblasti. 

  • V roce 2003 byla zavedena směrnice o právu na sloučení rodin pracovních migrantů. Jak tuto směrnici hodnotíte? 

V mnoha ohledech jako velmi progresivní, protože stanoví, že po splnění určitých podmínek mají migranti na sloučení s nejbližší rodinou právo. Pozitivní vliv byl patrný zejména v zemích jako je Česká republika, kde byla před přijetím směrnice tato oblast jen velmi nejasně upravena. Ovšem právě nastavení těchto podmínek se ukázalo být hlavním problémem směrnice. Ve své současné podobě dává členským zemím značnou míru svobody v tom, jak si tyto podmínky nastaví.  

  • Do jaké míry mohou do slučování rodin pracovních migrantů ze třetích zemí mluvit členské státy? Jinými slovy, jak velký prostor jim v této oblasti unijní instituce ponechávají? 

Ten prostor se mi zdá být až příliš velký a to také co se týče interpretace některých aspektů směrnice. Například některé země využívají tzv. „integračních opatření“, které směrnice povoluje, jakožto de facto „podmínek“ pro povolení sloučení. Místo toho, aby pomáhaly integraci imigrantů, tak slouží jako nástroj omezení rodinné migrace. Jedná se například o Nizozemsko, kde musí žadatelé o sloučení projít tzv. integračním testem ještě v zemi původu. Za test musí zaplatit nemalé částky a k jeho splnění je potřeba například počítačová gramotnost. Toto opatření upírá právo na sloučení značné skupině osob.  

  • Jsou všechny členské státy v tomto ohledu stejně „přísné“?  

Mezi členskými státy existují v tomto ohledu značné rozdíly. Země s liberálnějším přístupem najdeme jak na severu, tak i na jihu. Jsou jimi například Švédsko, Španělsko a Portugalsko. Naopak za přísnější lze považovat již zmíněné Nizozemsko, Francii nebo Rakousko. Nejpřísnější jsou pak země, které ke směrnici ani nepřistoupily a nastavují si tak vlastní pravidla, jedná se zejména o Irsko a Dánsko.  

  • Dají se ve vztahu k implementaci směrnice o slučování rodin nalézt nějaké trendy, které by platily pro všechny členské země EU, nebo alespoň některé?  

Obecně lze říci, že se v posledních letech členské státy ubírají směrem k přísnější regulaci rodinné migrace. Za dlouhodobý trend považuji zavádění opatření, jejichž účel je jiný než naplnění práv migrantů na rodinný život. V prvé řadě jde o omezování počtu imigrantů, kteří takto do země vstupují. Dochází k tomu skrze nastavování podmínek, které musí sponzor a jeho nebo její příbuzní splnit, aby mohli na právo na rodinný život dosáhnout. V některých zemích se tyto výrazně liší od podmínek pro rodinný život běžných občanů. Je to například věk partnerů či dětí, kteří mohou o sloučení rodiny žádat. V některých státech je věk partnerů stanoven na 21 let, což je maximální možná hranice povolená směrnicí.  

Další formou omezení je nastavení výše příjmu, který je považován za nezbytný pro zabezpečení rodiny. V druhé řadě jsou podmínky v oblasti rodinné migrace nepřímo nastavovány tak, že preferují určité skupiny migrantů. Tento trend je v duchu migračního managementu, který upřednostňuje vybrané ekonomicky aktivní skupiny migrantů. Rodinní migranti jsou této logice trnem v oku, protože se domáhají práva na rodinný život bez ohledu na svůj potenciální ekonomický přínos. K této selekci dochází zejména skrze již zmíněné integrační testy. Tak jak jsou v některých zemích interpretovány, však jde spíše o „podmínky“, které musí rodinní příslušníci splnit před tím, než jim je či prodloužen udělen pobyt. Takové testy již několik let využívá Nizozemsko, Francie nebo Německo. Výzkumy ukazují, že například v Nizozemsku toto opatření vedlo nejen ke snížení počtu rodinných migrantů, ale také ke zvýšení jejich vzdělanostní úrovně. To však bylo na úkor vyloučení těch méně vzdělaných, kteří testem neprošli, nebo si na něj ani netroufli. Naopak pozitivní dopady těchto testů na podporu skutečné integrace migrantů nebyly jasně prokázány.  

  • Existují nějaké výjimky? 

Ano, existuí. Ve Španělsku se od roku 2011 pro sloučení mohou kvalifikovat i nesezdané páry, pokud dokážou existenci partnerského vztahu. Španělsko je jednou ze zemí, která svou politiku v této oblasti staví na předpokladu, že sloučení rodiny je cesta k lepší integraci usazených imigrantů, což výzkumy skutečně dokládají. 

  • Kam se řadí Česká republika? Jak Česko přistupuje ke slučování rodin pracovních migrantů?  

V Evropě patří Česká republika mezi země s vstřícnějšími podmínkami pro slučování rodin. Dle ukazatelů Migrant Policy Integration Index (MIPEX), který hodnotí situaci v 31 zemích (EU 27 plus Norsko, Švýcarsko, Kanada a USA), zaujala v roce 2010 třinácté místo. V porovnání se svými sousedy jde o skóre o něco málo horší než v Polsku, ale výrazně lepší než v Německu, Rakousku či na Slovensku. 

  • Jak se členské země na příchod rodiny pracovního migranta dívají? Jako na impuls k lepší integraci migrantů do společnosti, nebo je tomu naopak? 

Domnívám se, že přínos přítomnosti rodinných příslušníků pro integraci imigrantů není ve většině zemí doceněn. Naopak, rodinná migrace je vnímána jako jakási zadní vrátka, kterými se do země dostávají lidé, kteří by jinak tím výběrovým sítem neprošli. Je tomu tak i přesto, že existuje poměrně dost důkazů o tom, že naplněný rodinný život imigrantů integraci skutečně napomáhá. I Česká republika hledá cesty, jak tento migrační proud omezit. 

  • Jakou roli ve slučování rodin migrantů hraje jejich ekonomický přínos?

Mnohé země se nepřímo snaží uplatňovat podmínku okamžitého ekonomického přínosu jakožto podmínky pro sloučení rodin migrantů. To je ovšem dost krátkozraké. Ekonomický přínos rodinných migrantů lze totiž vyjádřit i jinými než standardně užívanými kritérii. Často například vypomáhají v rodinných podnicích a vykonávají neplacenou práci v domácnostech tím, že pečují o jejich členy. Nedávná studie v USA, kam cestou rodinné migrace přichází velké množství osob, například uvádí, že oproti zavedeným stereotypům se příjmy rodinných migrantů a migrantů s jiným typem víz nijak výrazně neliší. 

  • Kdo jsou vlastně rodinní migranti, kteří v rámci slučování rodin do EU přicházejí? 

Existuje zažitá představa, že typickými rodinnými migranty jsou ekonomicky neaktivní ženy, které následují své manžely. Je však pravdivá jen částečně. Hlavní skupinou rodinných migrantů v EU nejsou partnerky usídlených migrantů, ale jejich děti. I to je důvodem, proč je rostoucí důraz na okamžitý ekonomický přínos migrantů jakožto podmínky pro společný rodinný život problematický. 

  • Měla na příchod rodinných migrantů vliv ekonomická krize, která v posledních letech trápí Evropu? 

Obecně se podíl rodinných imigrantů v EU na celkových migračních tocích za posledních deset let snižuje. Zatímco v období mezi rokem 2000 a 2005 tvořila tato skupina až polovinu všech příchozích do EU, jejich podíl v současnosti klesl na třetinu. Rodinná migrace nereaguje na změny ekonomických podmínek v cílových zemích tak výrazně jako ta ekonomická. Mezi trvale usazenými osobami je tedy podíl rodinných migrantů vyšší a v posledních letech se dokonce zvyšoval. 

  • Věnujme se trochu více České republice, kde vznikl nový návrh zákonu o pobytu cizinců na území ČR, tzv. cizinecký zákon. Jak tento návrh hodnotíte? 

V minulém roce iniciovala Evropská komise veřejnou konzultaci k tzv. Zelené knize o právu na sloučení rodiny státních příslušníků třetích zemí. Komise zvažovala, zda otevřít její novelizaci, a touto cestou vyzvala členské státy, evropské i nevládní organizace k vyjádření svých postojů ke směrnici o slučování rodin. Ministerstvo vnitra ČR se vyjadřovalo ve prospěch zavádění značně restriktivních opatření. Z těchto návrhů se v aktuální podobě nového cizineckého zákona, který je v současné době v připomínkovém řízení, nakonec všechny neobjevily.  

Pohyb směrem k větší restrikci je však znatelný. Pokud bude schválen v této podobě, budou rodinní příslušníci imigrantů ze třetích zemí muset projít tzv. adaptačně-integrační kurzy, aby byl jejich pobyt prodloužen. To by bylo v Česku novinkou. Navíc se neřeší možnost jejich vstupu do systému veřejného zdravotního pojištění a minimální příjem sponzora, který může o sloučení požádat, je nastaven tak, že jej nedosahuje leckterá běžná česká pracující rodina. Za velmi problematická považuji opatření, která mají zabránit tomu, aby imigranti a jejich rodiny čerpali sociální dávky. Nový zákon například obsahuje opatření, na jehož základě by mohlo být zrušeno jejich povolení k pobytu pokud by pouze požádali o dávku v hmotné nouzi. Jde o typ dávky, která náleží i osobám postihnutým živelnou pohromou, jako byly nedávné povodně. Většina imigrantů v České republice přitom pracuje a do sociálního systému ze svých příjmů přispívá.  

  • Jak hodnotíte veřejnou debatu na toto téma? Jsou v nich slyšet nevládní organizace a migrantské organizace? 

I přes vysoký podíl rodinných migrantů mezi trvale usazenými cizinci v České republice není téma rodinné migrace významným předmětem diskuse mezi nevládními ani mezi migrantskými organizacemi. Například za nevládní sektor se k již zmíněné Zelené knize o právu na sloučení rodiny vyjádřilo pouze Sdružení pro integraci a migraci. Domnívám se, že chybí povědomí pozitivním dopadu přítomnosti rodiny na integraci a celkový ekonomický přínos imigrantů. Zde vidím prostor pro média, ale hlavně pro samotné imigranty a jejich organizace. Jejich hlas je v debatě o právech imigrantů v Česku stále jen velmi málo slyšet. Právě schvalování nového cizineckého zákona by mohlo být příležitostí k větší mobilizaci.    

Rozhovor připravila Lucie Bednárová.

inzerce

© 2004-2016. EU-Media, s.r.o., ISSN 1803-2486. Obsah této stránky je autorským dílem. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu EU-Media, s.r.o. zakázáno. Více informací je možné najít zde.
Technology and Design by MONOGRAM
to_top