Co stojí za neúspěchem Lisabonské strategie

Vezmeme-li např. v potaz, že EU přes slib skoro zdvojnásobení výdajů na výzkum a vývoj (VaV) z 1,8 % na 3% HDP, dosáhla po 10 letech „neuvěřitelného“ navýšení o desetin procentního bodu na současných 1,9 %, najde se jen málo argumentů, proč by neměla být označena jiným slovem než propadák. 

Přesto výsledky analýzy neúspěchu LS nejsou tak evidentní. Strategie totiž byla minimálně po roce 2004 v mnoha ohledech nastavena velmi správně. Kamenem úrazu byla nejasná strategie její implementace. To by mělo být hlavní ponaučení pro vznikající strategii pro rok 2020. 

Podstatou strategie byl jakýsi apel, že ve stále rychleji se globalizujícím světě může mít Evropa brzy problémy, pokud neučiní reformní kroky. Ačkoli se v podstatě jednalo o plán na koordinaci národních strukturálních reforem, celá strategie dostala nádech jakési nové doktríny celé EU. Většina veřejnosti o podstatě strategie neměla potuchy a oné menšině, která s ní seznámena byla, utkvěla nejspíše v paměti jen nešťastně ambiciózní věta o vytvoření nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiky světa do roku 2010. V souvislosti s desetiletým plánováním tak připomínala nám známé „dohnat a předehnat“.  

Lisabonská strategie se stala oblíbeným terčem kritiky. Zastánci silného sociálního státu ji považovali za trojského koně anglosaských liberálů, kteří údajně Evropě měli uměle vnucovat americká měřítka. Nebylo žádným tajemstvím, že ke vzniku strategie tehdy nevedl strach z nově nastupujících globálních mocností (tehdy se z dnešních zemí BRIC opatrně mluvilo o Číně a Indii), ale srovnáváním s úspěšnějším transatlantickým sousedem. Evropa navzdory postupující integraci nebyla schopna dostihnout USA v mnoha ekonomických ukazatelích (růst HDP, míra zaměstnanosti, počet odpracovaných hodin per capita, produktivita práce).

Toto je pouze část textu, který je součástí březnového newsletteru Evropského programu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).