inzerce
Belgické předsednictví by podle informací serveru chtělo před listopadovým zasedáním skupiny nejvýznamnějších rozvinutých a rozvíjejících se zemí G20 v Soulu nalézt na evropské úrovni konsensus k těmto sporným tématům.
Ministři financí EU se přitom k formální schůzce v září obvykle nescházejí. V tomto měsíci se zpravidla koná pouze tzv. neformální Rada, která slouží výhradně k diskusi a žádná konkrétní rozhodnutí se na ní nepřijímají. Reynders, jehož země v tomto pololetí Radě EU předsedá, se ale rozhodl jinak a na 7. září naplánoval formální setkání.
S návrhem, který by přinutil banky do zvláštních fondů odvádět část ze svých prostředků, přišel v květnu komisař pro vnitřní trh Michel Barnier (EurActiv 26.5.2010). Zavedení bankovní daně je motivováno snahou zabránit do budoucna opakování situace podobné té z doby vrcholící finanční krize, kdy vlády zachraňovaly banky z peněz daňových poplatníků.
Přestože zatím není jasné, jakou podobu by případná bankovní daň měla mít (neví se například, zda by výše odvodu měla být vypočtena z aktiv, pasiv nebo ze zisků finančních domů), členské země EU se na jejím zavedení shodly na červnovém summitu Evropské rady. Pouze Česká republika si tehdy vymohla v závěrečném usnesení poznámku, která jí dává právo bankovní daň v budoucnu nezavést (EurActiv 18.6.2010).
Kolem celého konceptu se vznáší řada námitek – kritici upozorňují na riziko morálního hazardu, na možná pokušení ze strany vlád využít zvláštní záchranné fondy na účely, které se záchranou bank vůbec nesouvisí (například k lepení děr ve státních rozpočtech) a v neposlední řadě i na možné konkurenční znevýhodnění bank v případě, že se k podobnému kroku neodhodlá také zbytek světa.
Dohoda na mezinárodní úrovni je ovšem zatím v nedohlednu – před posledním (červnovým) zasedáním G20 v Torontu se proti zavedení bankovní daně postavila například Kanada, Japonsko nebo Austrálie (EurActiv 28.6.2010).
Podobná neshoda panuje i kolem otázky zdanění finančních transakcí, snad jen s tím rozdílem, že v jeho případě je vidina mezinárodního konsensu ještě dále než v případně bankovní daně. Také cílem této daně je naplnit fondy pro případnou budoucí záchranu bankovního sektoru. Zastánci si od ní slibují i příspěvek ke stabilizaci finančního systému (snížení systémového rizika). Kritici (v čele s MMF) ale říkají, že za rozkolísání finančních trhů nemohly během krize ani tak samotné transakce jako spíše velikost krachujících bank a upozorňují, že zavedení podobné daně přenesou finanční instituce na koncové zákazníky a jejich příjmy se tím nijak nesníží (EurActiv 23.4.2010).
Jasný souhlas není slyšet ani z evropského tábora. Červnový summit Evropské rady sice skončil dohodou, že Unie prozkoumá možnosti zavedení daně z finančních transakcí, ale podpora je mezi členskými státy velice nízká. Ostře jí odmítá například Velká Británie a Česká republika.
Naopak nejsilnějšími zastánci jsou Francouzi, Němci a Rakušané. Francouzská ministryně financí Christine Lagarde dokonce společně se svým německým protějškem Wolfgangem Schäublem zaslala 9. července belgickému ministru financí Reyndersovi dopis, v němž jej žádá o „prozkoumání možnosti zavedení globální transakční daně“, píše European Voice.
Belgický ministr se chce v září na obě sporná témata zaměřit a pokusit se „jít co možná nejdál“ při hledání evropského konsensu před přípravnými jednáními ministrů financí G20 v korejském Gyeongju a následným vrcholným summitem naplánovaném na 11.-12. listopadu 2010 v Soulu.
