inzerce
Opětovná výzva Martina Schulze k zavedení tzv. eurobondů – tedy společných dluhopisů pro členy eurozóny (obecně se za eurobond označuje cenný papír emitovaný v zahraničí v jiné měně, než je měna státu nebo trhu, kde je obchodován) – jen těžko mohla někoho překvapit. Levicoví europoslanci totiž pro ně získávají podporu už od začátku finanční krize na konci roku 2008.
Pikantní je ale něco jiného – Schulz je Němec a právě Německo se kvůli strachu z vysokých nákladů, které by dopadly na jeho veřejné finance, vehementně staví proti zavedení eurobondů. Jejich obhájci ale tvrdí, že by neznamenaly přínos jen pro země, které jsou ve finančních problémech, ale pro všechny členy eurozóny.
Například podle šéfa liberálů v Evropském parlamentu Guy Verhofstadta by se eurobondy vyplatily i Německu, které by mohlo také profitovat z nižších úrokových sazeb, pokud by své dluhopisy vydávalo jako eurobondy.
Je tu ale jedna překážka, o níž mluví i jejich zastánci: podle odhadů by funkční trh s eurobondy musel mít objem minimálně 4.000 miliard (čtyř bilionů) eur, tedy být čtyřnásobně větší, než ten německý. I tak by ovšem ani zdaleka nedosahoval velikosti amerického trhu s dluhopisy, kde se pohybuje v přepočtu asi 10.000 miliard eur.
A proč na velikosti tolik záleží? Podle expertů s rozsahem dluhopisového trhu roste cena bondů, tedy klesá cena, za kterou si státy mohou půjčovat. Neplatí to ale vždy, protože jejich hodnotu ovlivňuje i celá řada dalších faktorů. Například v současné době jsou tak německé dluhopisy dražší než ty americké (německá vláda si půjčuje levněji).
Myšlenka zavedení eurobondů není vůbec nová: jako jeden ze zdrojů pro financování unijního rozpočtu ho už v roce 1993 navrhl bývalý šéf Evropské komise Jacques Delors a znovu se o eurobondech diskutovalo v průběhu finanční krize minulý rok. Tehdejší komisař pro ekonomické a měnové záležitosti Joaquín Almunia ovšem spolu s Německem vystavil eurobondům stopku.
Socialističtí europoslanci (k nimž se neobvykle přidávají i liberálové) nyní našli novou záminku k jejich oživení: mohly by být skvělým nástrojem, jak pomoci Řecku, které se ocitlo ve vážných finančních problémech, tvrdí. Podle Schulze i Verhofstadta by možnost vydávat eurobondy vytrhla Řecku trn z paty – nemuselo by totiž i nadále čelit nedůvěře investorů a tedy i vysokým úrokovým sazbám ze svých dluhopisů. A celé eurozóně by se ulevilo.
Navíc to vypadá, že eurobondy mají nově vlivného zastánce. Nastupující komisař pro ekonomické a měnové otázky Olli Rehn prohlásil, že s nimi „nemá zásadní problém“. Na druhou stranu, s jejich zavedením by musely souhlasit všechny státy eurozóny, tedy i Německo, které ovšem zatím nenaznačilo žádnou změnu názoru.
Podle hlavního ekonoma Poštovní spořitelny Jana Bureše by však zavedení eurobondů pravděpodobně přineslo "víc škody než užitku". Bureš EurActivu řekl, že je řada lepších způsobů jak "důvěru trhů v řecký dluh jednoduše a levně podpořit".
Například tím, že bude Evropská centrální banka nadále automaticky akceptovat řecký dluh jako "kolaterál při půjčování peněz" (tedy předmět finančního zajištění). Dále mohou Řecko podpořit půjčkami jednotlivé státy EU, v nejhorším případě pak Mezinárodní měnový fond, tvrdí ekonom. Tomuto scénáři se ale země eurozóny snaží zabránit (EurActiv 21.1.2010). "V případě automatické záchrany však riskuje EU silný morální hazard," varuje Bureš.
