inzerce
Autorem komentáře je Dr. Theodoros Tsakiris, ředitel European Energy Policy Observatory, které je součástí Řeckého centra evropských studií (EKEM).
První a nejaktuálnější výzva se vztahuje ke schopnosti NTC docílit rovnováhy sil, která vezme v úvahu zájmy všech čtyř hlavních libyjských kmenů (včetně silného kmene al-Qaddafa čítajícího až 100 000 lidí). Účelem dosažení takovéto rovnováhy by měla být snaha předejít transformaci sil věrných bývalému režimu do povstání Iráckého typu.
Toto je pro NTC klíčové hlavně z hlediska upevnění své vlastní mocenské základny, jenž byla doposud založena pouze na touze svrhnout Kaddáfího. Kmenová loajalita je v Libyi mnohem důležitější než kterákoliv politická strana nebo třídní příslušnost. Kaddáfího moc založená na vládě železné pěsti byla udržitelné po tak dlouhou dobu právě díky obratné kmenové diplomacii. Nyní, kdy byla „železná pěst“ odstraněna, by musela NTC předvést podobnou obratnost ve vnitrokmenové politice, to lze ovšem považovat za velmi nejistou vyhlídku. Je tedy zřejmé, že by formování nové politické scény v Libii muselo začít zcela znovu a nový začátek by s největší pravděpodobností zahrnoval zřetelný islámský element.
Nejhorším scénářem je, že se NTC rozpadne do skupin v závislosti na kmenové a náboženské příslušnosti. Místo post-Sadámova Iráku bude Evropa konfrontována s vnitřním rozkladem somálského typu, který ve svém důsledku povede k masivním uprchlickým vlnám nejen přes Středozemní moře ale také přes propustné libyjské hranice do již tak nestabilních režimů v Tunisku a co je důležitější v Alžírsku. Nezapomeňme na to, že Alžír je třetím největším vývozcem zemního plynu do Evropy.
Druhou výzvou, přímo související se schopností NTC opět vybudovat funkční ekonomiku, je obnovení exportu libyjské ropy a zemního plynu. Je štěstím, že po šesti měsících bojů zůstala většina ropných polí a související infrastruktura v poměrně dobrém stavu. Stále je však příliš brzy na to hodnotit, kdy a za jakou cenu by se mohla libyjská ropná produkce navrátit na svou předválečnou úroveň, kdy produkovala 1,6 až 1,7 milionů barelů ropy denně. Znovudosažení úrovně ropné produkce z ledna 2011 každopádně zabere Libyi několik měsíců, ale spíše půjde o jeden až jeden a půl roku. Obnovení exportu zemního plynu do Itálie se může ukázat jako relativně jednodušší, ale ponaučení z Libye a z politických převratů, které zachvátily většinu severní Afriky, je jednoznačné: toky energetických zdrojů z těchto regionů se minimálně ve střednědobém horizontu staly značně politicky nestabilními.
Severoafrické státy byly ve srovnání se státy Perského zálivu dlouhodobě vnímány jako politicky bezpečnější a investorsky atraktivnější prostředí pro obchod s energiemi. To však již dnes neplatí. Riziková prémie exponenciálně vzrostla a mohla by růst dál, pokud bude i Alžírsko čelit podobným vnitřním otřesům. Co by tedy měla Evropa v tomto novém riskantním energetickém prostředí dělat?
První logickou reakcí je obrátit se na dobré známé: Rusko a Norsko, ti společně pokryly většinu ze ztráty způsobené výpadkem libyjských dodávek. Jak ukazují údaje o nákupech zemního plynu italskou společností ENI od ruského Gazprom Exportu, je v případě Itálie Rusko schopno nahradit s relativní lehkostí veškeré libyjské dodávky zemního plynu. Konkrétně, v první polovině roku 2010 nakoupila společnost ENI od Gazprom Exportu 2.9 miliard kubických metrů zemního plynu, zatímco v první polovině roku 2011 nakoupila jako náhradu za přerušené libyjské dodávky 6.5 miliard kubických metrů zemního plynu. Rusko dokázalo, že zůstává nejdůvěryhodnějším evropským dodavatelem, který plní své smluvní závazky i po rozpadu Sovětského svazu.
Druhou logickou reakcí je minimalizace evropské dopravní závislosti. Pokud se podíváte na hlavní příčiny krizí v zásobování, které postihly Evropskou unii během poslední dekády, dojdete k závěru, že nejdůležitější politickou prioritou je, vyhnout se obviňování a začít konstruovat tranzitní plynovody prospěšné (téměř) pro každého. Přesně toto uvažování stojí za projekty na vybudování dvou plynovodů North Stream a South Stream. První jmenovaný propojí v příštích týdnech ruská naleziště zemního plynu s Německem, zatímco druhý v budoucnu vytvoří cestu pro dodávky ruského plynu do jižní Evropy.
Konečně, samotná Evropa by měla maximalizovat své snahy o objevení nových nalezišť na svém území a o zvýšení těžby ropy a zemního plynu na nalezištích již existujících. Zatímco omezeně využitelné zásoby evropského břidlicového plynu nebudou mít pravděpodobně velký dopad na zásobování Evropské unie, existuje v rámci unie několik oblastí, jako například oblasti při pobřeží Řecka a Kypru, které zůstaly převážně neprozkoumané a nevyužité. Perspektiva na import až 20 miliard kubíků izraelského a kyperského zemního plynu za rok je do roku 2020 mnohem hmatatelnější a přinejmenším stejně tak důležitá jako strategie Evropské unie na vybudování jižního plynového koridoru.
