inzerce
Pokud se někoho ze „zelené“ neziskové organizace zeptáte, co si myslí o CCS, tedy technologii zachytávání a ukládání emisí CO2 do geologických formací, pravděpodobně vám odpoví podobně jako EurActivu Jiří Jeřábek z Centra pro dopravu a energetiku: „K této technologii, jsem skeptický, protože je to zase řešení end of pipe, tedy „na konci trubky“, uvedl Jeřábek s tím, že jen zbytečně odčerpá prostředky potřebné pro rozvoj obnovitelných zdrojů (OZE).
I experti z britského think-tanku Centre for European Reform (CER) se ztotožňují s názorem ekologů, že konečným cílem musí být navyšování podílu OZE. „CCS – podobně jako jádro – je potřeba vnímat co by překlenovací technologii nezbytnou jen do té doby, než se budeme moci plně spolehnout na OZE,“ dočteme se ve studii.
Je pravda, že v současnosti Evropa produkuje zhruba polovinu elektřiny z fosilních zdrojů; třetinu jen z uhlí a toto číslo se má snižovat jen velmi pozvolna. Například v roce 2030 se bude závislost EU na uhlí (při produkci elektřiny) stále pohybovat mezi 20 a 25 %, říkají odhady. V Česku má podle energetické koncepce ministerstva průmyslu podíl uhlí klesnou z dnešních 58 % na 28 % v roce 2030.
„Státy Evropské unie v současné době chystají výstavbu 50 velkých uhelných elektráren, což může významně narušit snahy EU o snížení emisí skleníkových plynů,“ uvádí experti z CER s tím, že jediným řešením je aplikace CCS.
Zahraniční „fosílie“
Podle studie podtrhují nutnost rychlého zavedení CCS také data ze zahraničí, kde se s velkou závislostí na uhlí potýkají často ještě více, než v Unii. Stačí si vzít jen příklady dvou největších světových emitentů skleníkových plynů – Spojených států a Číny.
V USA produkují pomocí uhlí polovinu elektřiny (je tam čtvrtina světových zásob této suroviny) a jejich celkové emise CO2 od roku 1990 vzrostly o 17 %. Závěr? Pokud je budou v dalších letech Spojené státy chtít srazit, nezbude jim, než v masivním měřítku zapojit CCS, uvádí studie.
A podobné je to podle ní s Čínou, která se v současnosti podílí 46 % na světové produkci uhlí, 20 % na jeho spotřebě a je na něm z 80 % závislá tamní produkce elektřiny. Jestliže v roce 2006 činila výrobní kapacita čínských uhelných elektráren 350 GW, v roce 2030 to má být zhruba třikrát víc, upozorňují experti z CER. A k tomu musíme samozřejmě připočíst ještě další podniky těžkého průmyslu.
Klíčová otázka zní, jestli chtějí státy, o nichž je řeč, skutečně se svou závislostí na uhlí a rostoucími emisemi něco dělat. Podle studie je trend pozitivní a Evropa by si měla bedlivě hlídat, aby jí neunikla obrovská příležitost spojená s boomem CCS.
Vláda Baracka Obamy slíbila, že v rámci amerického plánu obnovy věnuje na CCS 2,4 miliardy dolarů a navíc přichystala daňové úlevy pro investory do zelených technologií v celkové výši 2,3 miliardy. Navíc pokud v senátu projde klimatický zákon, CCS se může těšit na další miliardu dolarů ročně z prodeje emisních povolenek, vypočítává studie s tím, že v USA se už nyní chystá celá řada CCS projektů.
Podle CER se hrozbou globálního oteplování velmi vážně zabývá i Čína, jejíž východní část by mohla vážně poznamenat stoupající hladina moře a severní zase dezertifikace, a už nyní je zapojena „v celé řadě mezinárodních CCS projektů“. V prosinci minulého roku se však strach Číny z oteplování, o němž píše CER, při o rozhovorech o klimatu v Kodani příliš neprojevoval.
Taháme za kratší konec
Podle studie je masivní rozvoj CCS prakticky hotovou věcí, mnoho odborníků však argumentuje tím, že tato technologie sice už na několika místech funguje, ale její celosvětový rozvoj je díky její finanční a technologické náročnosti značně nejistý. Navíc geologové upozorňují, že v některých zemích – například v Česku – není pro aplikaci CCS vhodné podloží. Představa, že by naše elektrárny odváděly emise potrubím například do Polska, kde jsou podmínky pro ukládání lepší, už trochu zavání sci-fi.
Experti CER si ovšem stojí za svým a upozorňují, že Unie pomalu ale jistě ztrácí kontakt se zeměmi, kde je rozvoj CCS mnohem hbitější, než na starém kontinentě. „Už v březnu 2007 se členské státy dohodly, že do roku 2015 má být v provozu 10 až 12 CCS projektů u velkých elektráren (aspoň 250 MW), ale skoro tři roky po té nenastal žádný hmatatelný pokrok,“ uvádí studie.
Připomeňme, že Unie v současnosti financuje CCS ze dvou hlavních zdrojů: v rámci Evropského plánu hospodářské obnovy na něj v prosinci 2008 vyčlenila jednu miliardu eur (o rok později Komise rozhodla, že se rozdělí mezi šest pilotních CCS projektů) a navíc vyhradila pro financování CCS 300 milionů emisních povolenek (v letech 2013 až 2020 – EurActiv 4.2.2010)
Podle CER je to ale málo. Nejenže bude potřeba navýšit veřejnou podporu pro CCS, ale také jí přesněji zacílit a rychleji využít pro realizaci konkrétních projektů, tvrdí experti britského think-tanku s tím, že CCS musí co nejdříve být povinnou technologií při stavbě nových elektráren.
Pokud mají experti z CER pravdu v tom, že celosvětový rozvoj CCS je nevyhnutelný, pak je navýšení veřejné podpory jistě opodstatněné. Na druhou stranu, v opačném případě dost možná vyhazujeme z okna miliardy eur, které mohly jít třeba do obnovitelných zdrojů nebo do dalších „zelených“ projektů.
