inzerce
Souvislosti:
Zachycování a skladování oxidu uhličitého (CCS – carbon capture and storage) je proces, během nějž dochází k oddělení oxidu uhličitého od plynů, které vypouštějí do ovzduší velké uhelné elektrárny. CO2 se poté stlačí, přepraví a uloží v geologických formacích pod povrchem země nebo pod dnem oceánů.
Komise vidí v technologii CCS zásadní nástroj ke snižování emisí skleníkových plynů a letos v lednu předložila v rámci klimaticko-energetického balíčku sdělení o právním rámci pro ukládání oxidu uhličitého. V březnu 2007 se členské státy zavázaly k výstavbě deseti až dvanácti demonstračních elektráren, které mají být v provozu do roku 2015.
Ropné a plynárenské společnosti, které mají rozsáhlé zkušenosti s pumpováním plynu a jeho ukládáním v geologických formacích, prohlašují, že pokud jde o fosilní paliva a vybavení uhelných elektráren technologií CCS existuje jen velmi málo překážek technologického charakteru.
Technologie je ale nákladná a v průměru snižuje účinnost elektráren až o 20%. Také veřejnost je k bezpečnosti geologických úložišť skeptická, zejména v případě, že by měla být vytvořena v její blízkosti. Ekologická sdružení v této otázce nemají jasno. Zatímco sdružení, jako Světový fond na ochranu přírody (WWF) nebo sdružení Bellona technologii CCS podporují, Greenpeace pochybuje, zda je rozumné pumpovat milardy eur do CCS místo toho, aby se využily k podpoře obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti.
Témata:
Během minulého týdne se evropští politici několikrát sešli se zájmovými skupinami, aby společně diskutovali technologii CCS. O tomto tématu se hovořilo i 27. května na setkání uspořádaném Evropskou komisí, kulatém stolu uspořádaném ekologickým sdružením Friends of Europe nebo o den později na workshopu, který zorganizoval britský europoslanec Chris Davies.
Davies by rád, aby stávající uhelné elektrárny byly vybaveny technologií na zachycování a uskladňování oxidu uhličitého do roku 2025 a vyzývá k uvalení moratoria na výstavbu nových elektráren po roce 2015 v případě, že by nebyly schopné zabránit úniku alespoň 90% emisí CO2 do atmosféry. Poslanec plánuje další workshop o CCS v Evropském parlamentu na 3. června.
Zvýšený zájem o CCS ale prozatím nevedl k žádnému zásadnímu pokroku v otázce financování. Debaty namísto toho poukazují na řadu odlišných postojů.
Obhájit CCS
I přes rostoucí obavy jaký by mohl mít únik emisí CO2 vliv na klimatické podmínky většina průmyslových zemí a rychle se rozvíjejících ekonomik plánuje masivní investice do výstavby nových uhelných elektráren, které jsou obecně považovány za „nejšpinavější“ zdroj elektřiny.
Německo plánuje v nadcházejících desetiletích výstavbu dvacítky nových elektráren. Pouze samotná Čína navíc v příštích osmi letech hodlá instalovat výkon v rozsahu 800 gigawattů a z 90% se přitom spoléhá na uhlí. Uvádí to Mezinárodní energetická agentura (IEA), která poukazuje na skutečnost, že 800 gigawattů představuje veškerou kapacitu instalovanou v Evropské unii od roku 1945.
V tomto kontextu sílí v Evropě podpora CCS jako jediné možnosti jak zabránit katastrofickým dopadům na změny klimatu v důsledku globálního „boje o uhlí“.
Evropa ve vedení?
Řada pozorovatelů tvrdí, že by se Evropa měla výrazně zasadit o rozvoj a komercionalizaci CCS tak, aby bylo možné technologii vyvézt do rozvíjejících se zemí jako je Čína nebo Indie.
Členské země EU ovšem od svého závazku z března 2007 vystavět do roku 2015 deset až dvanáct demonstračních projektů příliš daleko nepokročily. Největší pokrok zaznamenala nečlenská země – Norsko, která již zahájila provoz jedné elektrárny vybavené technologií CCS a zahájila výstavbu dvou dalších.
Norská ministryně pro ropu a energii Åslaug Haga a evropský komisař pro energetiku Andris Piebalgs se 29. května dohodli, že všechny tři norské projekty „je možné definovat jako součást dvanácti evropských projektů, které EU hodlá realizovat jako důkaz životaschopnosti této technologie“. Toto oznámení bylo jednou ze součástí energetického dialogu mezi EU a Norskem. Norsko má bohaté zásoby fosilních paliv a je druhým největším dodavatelem ropy a zemního plynu do Evropské unie.
Kde na to vzít?
I když je evropský rozpočet až do roku 2013 „uzamčený“, existuje několik nápadů, jak a kdo by mohl technologii CCS financovat. Zde jsou některé z možností:
Započítat v rámci schématu obchodování s povolenkami (EU-ETS) objem CO2, který podaří zachytit pomocí technologie CCS, dvakrát,
Financování z veřejných zdrojů, například vybranou skupinou členských zemí, které se ve svém energetickém mixu z velké části spoléhají na uhlí,
Vytvoření zvláštního fondu, v němž by se soustředily výnosy z aukcí emisních povolenek v rámci schématu EU-ETS nebo využití prostředků ušetřených v rámci společné zemědělské politiky,
Investice zaplatí energetické společnosti. Zastánci tohoto přístupu argumentují tím, že investice představuje budoucí „obchodní příležitost“.
Další kroky:
Do konce roku 2008 hodlá Komise předložit sdělení o financování technologie CCS. Ke shodě by státy mohly dospět během francouzského předsednictví.
