inzerce
„Vstup do EU byl pozitivní především z hlediska otevření ČR a snazší výměně komunikace, technologií i financí,“ říká Jiří Přikryl z firmy Ventureal. „Pro obor obnovitelných zdrojů energie měl vstup do EU zcela zásadní vliv v tom, že mu vůbec umožnil vzniknout. Jinak by se tu totiž stavěly jen uhelné a postupně i jaderné elektrárny, ovšem o zelených energiích by tato republika nikdy neslyšela,“ dodává skepticky.
EurActiv oslovil ještě řadu dalších firem, které se zabývají „zeleným byznysem“ podobně jako Ventureal (realizuje větrné elektrárny), a jejich názor na náš vstup do EU se v zásadě shoduje. „Podle mě se podnikatelské prostředí v Česku postupně zlepšuje a přispívá k tomu právě členství v EU,“ myslí si Petr Klimek z České fotovoltaické průmyslové asociace (CZEPHO).
V Česku platí od roku 2005 zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (OZE), který je postaven na výkupních cenách a zelených bonusech (podrobnosti zde). Ekologické organizace i energetičtí experti ho oceňovali jako moderní nástroj k prosazování OZE, který navíc stanovuje cílový podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny – konkrétně do roku 2010 8 %.
Vstoupili jsme do Unie, která na Česko tlačila, aby přijalo vhodný nástroj k podpoře obnovitelných zdrojů, což se povedlo. Proč se tedy v tuzemsku v polovině minulého roku vyrábělo z OZE pouze 6,5 % elektřiny, místo kýžených 8 %?
Investice se vyplácí až moc
„Tento systém úspěšně nastartoval odvětví, ale jako každý systém je nutné jej průběžně vylepšovat,“ míní Aleš Spáčil z firmy Conergy (fotovoltaika). „Vylepšování bude zřejmě směřovat k jeho větší diverzifikaci podle kapacity obnovitelných zdrojů a zároveň k nastavení závislosti na návratnosti investice,“ dodává.
To je pravděpodobné – ostatně tímto směrem míří i vládní novela, kterou budou poslanci (pokud nenastanou další obstrukce) ve druhém čtení projednávat už tento čtvrtek. Předpokládá, že Energetický regulační úřad bude moci snížit výkupní cenu elektřiny z OZE o více než dnes povolených 5 % ročně, pokud návratnost investice klesne pod 11 let.
Cílem novely je především omezení boomu fotovoltaiky (návratnost projektů se pohybuje mezi 8 a 10 lety), která v Česku nadměrně zatěžuje peněženky všech odběratelů elektřiny i elektrickou soustavu, do níž už distributoři odmítají další zdroje připojovat (EurActiv 22.2.2010).
Raketový růst žádostí o připojení fotovoltaických elektráren, ze kterých je 80 až 90 % čistě spekulativních (tj. pouze zvyšují cenu pozemků, na nichž ale solární panely v dohledné době nevyrostou), navíc vytlačuje z trhu další obnovitelné zdroje, jak tvrdí například zástupci malých hydroelektráren.
„Na straně jedné tu máme téměř neřešitelnou situaci s připojováním zdrojů s nejmenší využitelností a největším finančním zatížením pro stát (fotovoltaika, pozn. red.), které ve finále zaplatí daňoví poplatníci – koneční zákazníci, a na straně druhé téměř absolutní zastavení výstavby nejstaršího a zatím nejstabilnějšího obnovitelného zdroje - malých vodních elektráren,“ říká předseda Asociace hydroenergetiků Zdeněk Nováček.
Překážkový běh
Problém s upřednostňováním fotovoltaiky na úkor ostatních obnovitelných zdrojů je pouze jednou stranou mince, tu druhou představuje celá řada praktických potíží, které musí kterýkoliv investor do OZE překonat. Při jejich výčtu se těžko můžeme divit, že podíl „zelené elektřiny“ roste jen velmi pozvolna.
Například u zmíněných malých vodních elektráren představuje zásadní překážku novela stavebního zákona z roku 2006, která ukládá, že tyto elektrárny musí být součástí územního plánu. „Při tvorbě tohoto plánu se zřizovatel (obce) touto problematikou nezabývá a proto případný investor musí zajistit na své vlastní náklady změnu tohoto plánu, což je zdlouhavé (až 2 roky) a náročné na prosazení, neboť iniciativa je na vlastním investorovi,“ stěžuje si Nováček.
Podle něj je tu ale i celá řada dalších problémů: státní orgány například nedokáží koordinovat požadavky jednotlivých ministerstev tak, aby byly v souladu s naším závazkem vůči EU a zároveň zákonem o podpoře obnovitelných zdrojů. „V loňském roce, v okamžiku vyhlášení II. výzvy dotačního programu ministerstvem průmyslu, obdržela všechna Povodí s. p. příkaz Ministerstva zemědělství okamžitě zastavit vydávání souhlasů k výstavbě malých vodních elektráren,“ uvádí Nováček.
Podobné hlasy zaznívají i od investorů do větrných elektráren. „Na jedné straně tu máme na první pohled legislativně dobře ošetřený obor, na druhé straně v každém pro větrnou energetiku relevantním zákoně lze najít možnost, jak příslušný projekt úspěšně paralyzovat,“ uvádí Karel Marek z firmy Niko (exkluzivní dealer Vestas v ČR).
Podnikatelé si dlouhodobě stěžují na odmítavý postoj některých krajů k větrníkům – předseda Společnosti pro větrnou energii Michal Janeček kvůli tomu dokonce v prosinci 2009 do Bruselu odeslal stížnost (EurActiv 16.12.2009).
Podle Jiřího Přikryla je situace i nadále nejhorší na Vysočině. „Vysočina nepovolí podle mediálních prohlášení, a praxe to pouze potvrzuje, žádný projekt větrné elektrárny na svém území a snaží se blokovat i ty projekty, které dříve sama povolila. Typickým příkladem je trvalé odmítání povolit podkop pod silnicí patřící kraji, kudy je potřeba vést kabel pro napojení větrné elektrárny Záblatí,“ říká Přikryl (více informací o tomto případu zde). „V Evropě trvá povolení větrného parku dva roky, nám to trvalo u jednoho většího projektu pět let,“ dodává
Uvedené příklady poměrně jasně dokumentují, že i když se podaří vhodně nastavit systém podpory obnovitelných zdrojů, čeká Česko ještě velká práce s přesvědčením všech složek státní správy o jejich prospěšnosti. V Bruselu jsme se zavázali k 13% podílu OZE na celkové spotřebě energií do roku 2020 a pokud (slovy poradce ministra průmyslu Pavla Šolce) nemáme tento cíl plnit „s jazykem na vestě“, bude muset dojít k radikální změně postoje k obnovitelným zdrojům.
