inzerce
„Současný systém obchodování s emisními povolenkami pokrývá asi 40% emisí,“ řekl minulý týden Andreas Carlgren a dodal: „Zbylých 60% exhalací se ale také musí týkat omezení a tou nejlepší cestou je zavedení uhlíkové daně.“ Carlgren se tak opět dotkl známého a dlouho diskutovaného problému: jaké ekonomické nástroje vybrat k redukci emisí skleníkových plynů. Ministrovi se nelíbí, že Komise se obává debaty o této otázce s odkazem na krizi, která ale v roce 2013, kdy se má nové schéma zavádět, už dávno odezní.
Anette Persson, švédská zástupkyně pro energetickou politiku v Bruselu, potvrdila Carlgrenova slova s tím, že Švédové se pokusí dokázat, že zavedení daně na uhlík na národní úrovni je dobrým nápadem. Persson si je na druhou stranu vědoma, jak mimořádně obtížný politický úkol ji při prosazování nových daní čeká, o jejich harmonizaci na unijní úrovni ani nemluvě.
Návrhy na zdanění emisí CO2 jsou skutečně u většiny členských států zatím velmi nepopulární. Spolu s Norskem bylo Švédsko v roce 1991 jednou z prvních zemí Unie, kde došlo k zavedení uhlíkové daně. Každý Švéd tak kvůli ní zaplatí za litr pohonných látek o 2,34 švédských korun (v přepočtu necelých 6 Kč) více. Tento poplatek se má navíc po přijetí nového zákona zaměřeného na boj s klimatickými změnami zvýšit (a přibude i odstupňování poplatků za registraci automobilů podle jejich emisí).
Podle řady ekonomů je právě uhlíková daň tou nejspravedlivější cestou ke snižování exhalací skleníkových plynů. Při jejím plošném zavedení by totiž netrpěly pouze sektory, které nejvíc znečišťují, jak je tomu v dnešním systému EU ETS.
Daň odsouzena ke krachu
Kromě zmiňovaného Norska a Švédska uhlíková daň uvalená na paliva, lehký průmysl nebo zemědělství v nějaké podobě existuje také ve Finsku, Dánsku a Slovinsku. Z těchto států by se tedy podle všeho měli rekrutovat zastánci švédského návrhu.
Celá záležitost může nicméně být složitější, jak upozorňuje Christian Egenhofer z Centre for European Policy Studies (CEPS). Například v Dánsku mají totiž v současnosti silné slovo euroskeptické hlasy, které pravděpodobně budou stát v opozici proti uhlíkové dani.
Podle Egenhofera tradiční odpor členských států k plošnému zdanění emisí na unijní úrovni pramení ze strachu, že by to byl první krok k narušení jejich fiskální autonomie. Postoj států sedmadvacítky k této otázce se jen tak nezmění, myslí si Egenhofer, i když připouští, že hospodářská krize by k tomu mohla napomoci (s rostoucím deficity bude růst poptávka po společné rozpočtové politice).
Zvláště silný odpor k jakékoliv harmonizaci daní můžeme čekat u zemí střední a východní Evropy, kde je ve srovnání se „starými“ členskými státy daňová kvóta nižší, myslí si Egenhofer. V těchto státech navíc bude jen těžko průchodné zvyšování odvodů z často relativně nízkých příjmů.
Zastánci uhlíkové daně ji obhajují s tím, že pokud bude Unie zaostávat ve svých „emisních cílech“ lze ji jednoduše zvednout. Navíc její výše je pro podnikatele lépe predikovatelná, než fluktuující ceny emisních povolenek. Podle Egenhofera by se však nevyplatilo zavádět uhlíkovou daň na všechny sektory, které se nyní neúčastní EU ETS, protože řada studií ukazuje, že u mnoha z nich stačí k redukci emisí současné „cenové signály“.
Egenhofer si myslí, že pokud by „nové“ státy Unie se zavedením systému zdanění emisí souhlasily, pak jen za podmínky výrazného zvýhodnění (podobně jako Polsko „kývlo“ na klimaticko-energetický balíček až po obdržení povolenek zadarmo pro tamní průmysl), což by zase od něj mohlo odradit země EU15.
Podle Stephana Singera z energetické sekce World Wide Fund jsou snahy Švédska pouhou „ztrátou času“ kvůli politické neprůchodnosti zmíněných návrhů. Švédské předsednictví by podle něj mělo vzácný čas věnovat například dosahování zvýšené energetické účinnosti u automobilů.
