inzerce
Polsko by mohlo být zemí větrné energii zaslíbenou, ale není – stále se spoléhá především na tuhá paliva, respektive na uhlí, i když rozsáhlé přímořské oblasti na severu nebo horské terény na jihovýchodě země skýtají pro větrníky obrovský potenciál. Polští politici nicméně větrné energii ani dalším obnovitelným zdrojům nepřejí, informuje polský EurActiv.
Uveďme jen několik čísel. Polský energetický mix se z 58 % spoléhá na tuhá paliva, což je o 20 % více než je průměr unijní sedmadvacítky (data z roku 2004). Skoro 92 % polské elektřiny se stále vyrábí v uhelných elektrárnách. Jen pro srovnání: tuhá paliva se podílí na českém mixu 42 % a přispívají k produkci 58 % elektřiny.
Zato obnovitelné zdroje zůstávají v Polsku hodně pozadu: v roce 2004 činil jejich podíl na celkové spotřebě energií necelých 5 %. Od té doby se sice zvyšuje, ale stále hodně zaostává za potenciálem, což lze nejlépe dokumentovat na rozvoji větrné energie.
Zatímco v Polsku dosahuje v současnosti kapacita větrných elektráren 472 MW, například v Německu se pohybuje okolo 24.000 MW a ve Španělsku 17.000 MW (i v mnohem menším Česku, které zdaleka nemá tak příhodné podmínky, je nainstalováno 192 MW).
Ano, potenciál pro rozvoj větrné energie je v Polsku obrovský: podle údajů the European Wind Energy Association (EWEA) by jen do roku 2020 mohly v Polsku stát větrníky o celkovém výkonu 10.500 až 12.500 MW a pokrýt 12,5 % až 14,5 % jeho energetických potřeb (v Česku se uvádí potenciál okolo 2500 MW).
Obnovitelná energie má jistě mnoho výhod, ale také (minimálně) jednu nevýhodu: bez veřejné podpory je zatím většinou neživotaschopná. V Polsku (podobně jako v Česku a mnoha dalších zemích) funguje systém pevných výkupních cen, ale tamní investoři do OZE mohou (u projektů nad pět milionů eur) zažádat také o dotaci ze strukturálních fondů, která může pokrýt 30 až 70 % nákladů.
Rozvoj OZE v Polsku stojí a padá se zahraničními investicemi, které ovšem zatím nejsou dostatečně rozsáhlé, aby dokázaly nastartovat skomírající zelený byznys. Podle expertů ho stále brzdí nedostatečné know-how a přetrvávající bariéry, které protahují výstavbu větrníků až na čtyři roky.
Největší potíž je ale následující: v Polsku chybí podpora OZE v nejvyšších politických patrech, říkají odborníci. Zde je jeden příklad: tamní ministerstvo hospodářství před rokem udělilo cenu za „solidární a efektivní“ implementaci klimatické agendy EU skupině velkých energetických firem známých usilovným lobbingem za zachování emisních povolenek zdarma i po roce 2012 (to se jim z části povedlo) a vůbec bojem proti jakýmkoliv závazným cílům zaměřeným na klimatickou agendu.
V Česku sice vrcholní politici (až na výjimky) o OZE nepronesou křivého slova, ale pro nejsilnější partaje – ČSSD i ODS je to většinou dost okrajové téma (převládá logika: splníme jen to, co Brusel chce).
Obecně však v Česku podmínky pro rozvoj OZE dobré nejsou, tvrdí investoři do zelených technologií. Pokud pomineme „solární Klondike“, všichni ostatní si stěžují: provozovatelé malých vodních elektráren na neschopnou státní správu a problematický stavební zákon, investoři do větrných elektráren zase na odmítavý postoj krajských úřadů a obrovskou byrokracii (EurActiv 23.2.2010).
V případě větrných elektráren je prý situace tak neúnosná, že v prosinci 2009 předseda České společnosti pro větrnou energii (ČSVE) Michal Janeček dokonce odeslal stížnost na postup českých úřadů do Bruselu (EurActiv 16.12.2009). 
