inzerce
(Zveřejněno 18.8.2009)
Energetické vztahy s Ruskem
Rusko je pro Unii velmi významným strategickým partnerem stejně jako Unie pro Rusko. Sedmadvacítka je životně závislá na ruských dodávkách klíčových energetických surovin, její východní soused se naopak neobejde bez finančních prostředků, které mu plynou z jejich prodeje. V současné době jsou vztahy obou politických a ekonomických bloků velmi napjaté – v roce 2008 je poznamenaly spory ohledně uznání Kosova, přerušení ruských dodávek ropy, radarové základny v Česku a Polsku a v neposlední řadě konflikt v Gruzii a následné vyhlášení nezávislosti dvou „odtrženeckých provincií“. V roce 2009 vše „korunovala“ vleklá krize okolo přerušení dodávek zemního plynu do Evropy.
Jsme závislí a budeme závislejší
Evropská Unie je z 25 % závislá na ruském plynu (25 % má z vlastních zdrojů, 16 % z Norska a 15 % z Alžírska), nicméně když tento problém obrátíme – ruský státní rozpočet je naopak ze 40% navázaný na příjmy z prodeje nerostných surovin. Přes 60% prostředků získaných z exportů získává Rusko (kde jsou největší světové zásoby zemního plynu) z vývozu energetických komodit, z nichž většina směřuje právě do zemí sedmadvacítky.
Vzájemné vztahy Unie a Ruska v energetické oblasti se tedy nemohou definovat jako jednostranná závislost sedmadvacítky na jejím východním partnerovi, jak často čteme. Rusko by se totiž bez unijních peněz jen těžko obešlo a budování nových ropovodů a plynovodů, třeba směr Čína, je během na dlouhou trať.
Připomeňme, že Evropské státy dovážejí přes 54% své spotřeby zemního plynu (a dokonce více než 80% spotřeby ropy), což v kombinaci s menším dovozem uhlí dává celkovou závislost těsně přes polovinu spotřeby energetických surovin. Podle předpovědí Evropské komise stoupne evropská závislost na dovozech do roku 2030 na 65% (u plynu na 84% a u ropy dokonce na 93%).
Pětadvacetiprocentní závislost Unie na Rusku nevypadá na první pohled jako nijak hrozivé číslo, ale musíme si uvědomit, že Polsko, Lotyšsko, Estonsko, Litva a Finsko jsou na přísunu ruského plynu závislé ze 100%. I do budoucna budou tedy jednání s „ruským medvědem“ testem evropské solidarity.
Vztahy se ochlazují
K nastartování pravidelných rozhovorů mezi Ruskem a Unií nad energetickými otázkami došlo v roce 2000, kdy byl ustaven expertní panel sdružující odborníky z obou stran (tzv. Energetický dialog). Ti na pravidelných jednáních diskutují o otázkách nových investic do infrastruktury, obchodních záležitostech nebo energetické účinnosti. Cílem Unie je samozřejmě zajištění stabilních dodávek energetických surovin (Rusko například kontroluje asi třetinu všech světových zásob zemního plynu.), její východní soused usiluje hlavně o co nejlepší přístup k evropským trhům a k investicím do infrastruktury.
Evropská unie má problematické vztahy s Ruskem v energetických otázkách od roku 2006, kdy tato země pozastavila dodávky zemního plynu, který do Evropy proudí přes Ukrajinu. Ukrajinci totiž nechtěli za klíčovou komoditu platit cenu, která výrazně převyšovala tu loňskou (navýšení tehdy analytici připisovali ochlazení vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou po tzv. oranžové revoluci). V roce 2007 navíc Rusko uzavřelo kohoutky ropovodu, který vede přes území Běloruska.
O svém by mohla vyprávět i Česká republika, které v červenci roku 2008 Rusko snížilo dodávky ropy, oficiálně kvůli „technickým důvodům“. Přestože řada odborníků technický argument ruské strany nevyloučila, objevily se zároveň spekulace o tom, že mohlo jít o ruskou reakci na podpis „radarové smlouvy“ se Spojenými státy. Ochlazování vztahů s Ruskem vyvrcholilo v lednu 2009 za českého předsednictví, kdy Rusové na dva týdny odřízli Evropu od dodávek zemního plynu.
Horší než za studené války
Poslední den roku 2008 přestalo Rusko posílat zemní plyn na Ukrajinu kvůli sporům o platby za dodávky této suroviny. Rusové tehdy Ukrajince obviňovali, že z potrubí nelegálně odčerpávají zemní plyn, který je určen pro evropské zákazníky. Ti nařčení odmítali a argumentovali tím, že potřebují určité množství „technického plynu“ pro provoz „produktovodu“ (EurActiv 5.1.2009).
Šestého ledna pak došlo k úplnému zastavení dodávek plynu do Rumunska, Bulharska, Řecka, Makedonie, Srbska a Chorvatska. Vyšlo také najevo, že několik zemí (například Bulharsko) nemá dostatečné rezervní zásoby zemního plynu, aby se s výpadky dokázaly vyrovnat.
Krátce na to přestal plyn z Ukrajiny proudit i do zbytku Evropy. Bulharsko naznačilo, že by mohlo znovu spustit jaderný reaktor Kozloduj, jehož uzavření bylo jednou z podmínek Evropské unie před vstupem Bulharska. Podobný krokem pohrozili také Slováci.
Desátého ledna předstoupila delegace českého premiéra Topolánka před novináře, aby oznámila, že se dohodla během dvoudenních intenzivních jednání s oběma stranami sporu na obnovení dodávek zemního plynu (součástí kompromisu bylo také ujednání o rozmístění unijních pozorovatelů). I přes to však během dalších hodin do Evropy žádný plyn z Ukrajiny nepřitekl, protože ho tam Rusové neposlali (EurActiv 14.1.2009).
Zádrhel byl v tom, že jen několik hodin poté, co české předsednictví oznámilo úspěšně uzavřené jednání, vzneslo Rusko námitku proti dodatku, který Ukrajina jednostranně připojila k dohodě o vyslání monitorovací mise.
Sedmnáctého ledna následoval summit v Moskvě, na kterém ukrajinská premiérka Julia Tymošenko spolu se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem dosáhla nové dohody. Nikdo z Unie ale nejásal, všichni čekali, zda plyn skutečně začne téct.
Dvacátého ledna se tak po dvou týdnech odstávky skutečně stalo. Předseda Komise José Manuel Barroso sice obnovení dodávek přivítal, ovšem zároveň státy sedmadvacítky varoval, aby si vzaly z plynové krize, která nechala miliony lidí ve východní Evropě uprostřed zimy bez dodávek tepla, ponaučení (EurActiv 21.1.2009).
Rusové se s Ukrajinci dohodli, že jim budou dodávat zemní plyn za zhruba 80% ceny, kterou platí západní Evropa, tedy za 450 dolarů za tisíc kubíků. Gazprom bude Ukrajincům platit i nadále 1,7 dolarů za přepravu tisíce kubíků plynu přes jejich území. Většina pozorovatelů se shodla, že konflikt skončil vítězstvím Rusů na úkor Ukrajinců, neboť pro ně se podmínky z roku na rok zhoršily (EurActiv 20.1.2009).
Velvyslanec pro energetickou bezpečnost Stanislav Bartuška k plynové krizi (14.7.2009 pro Český rozhlas) řekl: „Nikdo v Evropě neočekával stoprocentní odříznutí dodávek, kompletní odstavení. To se nestalo ani za 40 let nikdy, ani v době studené války. Stalo se to letos v lednu, my s tím musíme počítat znovu, že to může znovu nastat. Já jsem pevně přesvědčen o tom, že v ruském zájmu není žádná dlouhodobá krize, protože plyn je základní příjem Ruského státu.“
Plynovod Nabucco a South Stream
Dlouho diskutovaný plynovod Nabucco, který má čerpat plyn z oblasti Kaspiku a dovážet jej přes Balkán do Rakouska by měl podle jeho zastánců snížit závislost Evropské unie na ruských dodávkách.
Jako nejpravděpodobnější hlavní dodavatel přichází v úvahu Ázerbajdžán s tím, že v budoucnu má být plynovod Nabucco napojen i na státy Blízkého východu. Uvažuje se i o dodávkách z Iráku a Íránu, který měl být podle původních plánů hlavním zdrojem pro Nabucco (Írán ostatně kontroluje druhé největší zásoby zemního plynu na světě – hned za Ruskem).
Plynovod o celkové délce 3300 kilometrů má do Evropy vést zemní plyn přes území Turecka, Bulharska, Rumunska a Maďarska (viz mapa). Očekává se, že stavební práce začnou někdy v roce 2011 a měly by být ukončeny kolem roku 2014. Podle Josého Manuela Barrosa poteče plynovodem první plyn v roce 2015; celkové náklady se mají vyšplhat na 7,9 miliard eur.
Evropským politikům se v polovině července 2009 podařilo dosáhnout významného kroku na cestě směrem k realizaci projektu. Přepravní dohoda, která byla podepsána 13. července v Ankaře, stanovuje právní základ a podmínky pro přepravu zemního plynu přes turecké území (Euractiv 13.7.2009).
Evropská komise na projekt Nabucco uvolnila 200 milionů eur z evropských zdrojů v naději, že pomohou nastartovat stavební práce. Tato částka je součástí mimořádného pětimiliardového (eur) finančního balíčku EU, který má evropské ekonomice v době krize pomoci s rozvojem infrastruktury.
Možný střet zájmů
Konsorcium projektu Nabucco se skládá z následujících energetických společností: rakouské ÖMV, maďarské MOL, německé RWE, bulharského Bulgargazu, rumunského Transgazu a tureckého Botasu. Tři členové konsorcia – ÖMV, MOL a Bulgargaz – ale spolupracují s Gazpromem i na výstavbě plynovodu South Stream (více viz dále), což vytváří obavy ohledně střetu zájmu.
Některé členské státy EU, například Německo, Francie či Itálie, udržují těsné vztahy s Moskvou, mají dlouhodobé smlouvy s Gazpromem a nejsou přesvědčeny o nutnosti nového plynovodu.
Tvrdá konkurence z východu
Rusko přišlo v červnu 2007 s ráznou odpovědí na Nabucco – zmiňovaným plynovodem South Stream, který do značné míry kopíruje trasu evropského projektu a bude se na něm podílet také italská společnost Eni. Jednání šla kupředu hodně rychle a v květnu roku 2009 došlo k podepsání dohody o výstavbě plynovodu South Stream mezi energetickými firmami z Ruska, Itálie, Bulharska a Srbska, přes něž má nový plynovod vést (různé dvoustranné smlouvy však byly uzavřeny již dříve).
Jedna z větví plynovodu South Stream má vést přes Srbsko a Maďarsko do Rakouska až do zásobníku ve městě Baumgarten (viz mapa). V lednu 2008 se zástupci rakouského energetického gigantu OMW dohodli s ruským Gazpromem, že budou řídit energetický komplex v Baumgartenu v rámci joint-venture (s rovným podílem hlasovacích práv: 50:50). To by asi nebylo tak podstatné, pokud by ve stejném místě neměl ústit také unijní projekt Nabucco.
V srpnu 2009 byla podepsána dohoda i s poslední zemí, přes kterou má South Stream jít, a to sice s Tureckem. Na rozdíl od plynovodu Nabucco však South Stream nemá jít po turecké pevnině, ale v jeho vodách.
Souhlas Turecka s vedením ruského plynovodu přes jeho území byla pro Rusy klíčová. Jinak by totiž museli Nabucco „táhnout“ přes ukrajinské vody, což by, vzhledem k velmi napjatým vztahům obou zemí, jistě znamenalo velké komplikace (EurActiv 7.8.2009).
Na druhou stranu stavba plynovodu přes Turecko vyjde asi o 1,5 miliardy dráž a zvýší se už tak enormní náklady, které se odhadují na 25 miliard dolarů (jen pro srovnání Nabucco má vyjít asi na devět miliard dolarů). Vzhledem k současným ekonomickým potížím Gazpromu by se právě astronomické náklady na South Stream mohly stát Achillovou patou celého projektu.
Dalším možným problémem na cestě k úspěšnému dokončení projektu může být otočka v postoji Bulharů. Bojko Borisov, který vyhrál se svou stranou červencové parlamentní volby, totiž pozastavil účast Bulharska na výstavbě South Streamu (EurActiv 14.7.2009).
Ruský ministr energetiky Sergej Šmatko na jaře 2009 oznámil, že South Stream bude schopen dodávat více než dvojnásobek plynu oproti původním plánům (z 31 miliard kubíků za rok na 63 miliard) a překročí tak kapacitu Nabucca více než dvakrát.
Ještě je dobré připomenout, že Rusové neplánují ve snaze obejít území Ukrajiny jen projekt South Stream, ale také Nord Stream, který má spojit Rusko po dně Baltského moře s Německem. Předběžná dohoda o výstavbě tohoto plynovodu byla mezi Ruskem a Německem uzavřena v říjnu 2006.
Odkud půjde plyn?
Prvním dodavatelem pro Nabucco má být Ázerbájdžán. V budoucnu se pak počítá i s dodávkami z dalších zemí Blízkého východu či střední Asie a vyloučit nelze ani Rusko. Zemní plyn by měl do Evropy proudit přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko. Předpokládaná kapacita Nabucca činí, jak už bylo uvedeno, 31 miliard krychlových metrů ročně.
Na konci března 2009 Gazprom a Ázerbajdžánská státní ropná společnost podepsaly „memorandum o porozumění“ týkající se dlouhodobých dodávek plynu za tržní ceny ze střední Asie do Ruska. Podle expertů tato dohoda vážně ohrožuje Nabucco. Na konci dubna 2009 navíc ázerbájdžánský prezident llham Aliev v Moskvě potvrdil, že jeho země má v úmyslu prodávat zemní plyn přímo ruskému Gazpromu.
Rusko má ve střední Asii tradičně velmi silný vliv a pro Unii nebude lehké získat zemní plyn ani v ostatních zemích – Turkmenistánu, Uzbekistánu nebo Kazachstánu. Další potenciální – především íránské - zdroje jsou zatím nedostupné kvůli politickým překážkám. Ruský Gazprom navíc vytrvale pracuje na smlouvách o dodávkách zemního plynu, které by měly proudit skrz jeho konkurenční plynovod South Stream.
Například podle Bartušky získá přízeň Ázerbajdžánců a jejich plyn ten projekt, který bude dříve dokončen.
Sen o diverzifikaci
Rusové v současnosti do Evropské unie exportují přibližně 120 miliard kubíků zemního plynu za rok, přičemž asi 80% z tohoto objemu proudí přes území Ukrajiny. Na území sedmadvacítky se ročně spotřebuje asi 500 miliard kubíků plynu.
Vždy když kdokoliv mluví o diverzifikaci zdrojů plynu v důsledku výstavby plynovodu Nabucco, je dobré mít v hlavě tyto cifry. Maximální kapacita plánovaného plynovodu totiž má být 31 miliard kubíků za rok, tedy asi 5% unijní spotřeby a 20% ve srovnání s dodávkami z Ruska.
Nabucco tedy může k diverzifikaci dodávek malou částí přispět, nicméně ať už se tento projekt realizuje nebo ne, unijní závislost na Rusku bude do budoucna tak jako tak růst.
