inzerce
Autorem komentáře je Kristián Léko, redaktor novin Chronicle, které doprovází projekt Pražský studentský summit.
Kissingerův povzdech sice může působit jako typicky americký zjednodušující pohled na věc, v době studené války ale jistě šlo o reálný problém. Západní Evropa byla tehdy nejvýznamnějším spojencem USA a v případě krize by Američanům nezbylo nic jiného než obvolávat jednotlivé hlavy států či ministry zahraničí. Existují přitom i efektivnější způsoby řešení konfliktů; například roku 1962 se během Karibské krize osvědčilo zavedení „horké linky“ mezi Kremlem a Bílým domem. Tehdy J. F. Kennedy a N. Chruščov díky přímému telefonickému rozhovoru zabránili hrozícímu jadernému konfliktu.
Vysoký představitel
Trvalo několik desetiletí, než evropské státy začaly spolupracovat vedle ekonomické také na politické úrovni. Kissingerovu výtku pak měla řešit společná zahraniční a bezpečnostní politika, tzv. druhý pilíř EU, založený Maastrichtskou smlouvou roku 1992. Amsterdamská smlouva z roku 1997 se pak snažila tuto politiku personifikovat zřízením funkce příslušného vysokého představitele. Do funkce „pana Evropy“ byl jako první jmenován španělský diplomat Javier Solana.
Funkce vysokého představitele se sice osvědčila v dobách klidu a míru, jenže v krizových chvílích velké evropské státy nemívají jednotný názor a evropské instituce obcházejí. Při kontroverzním vojenském zásahu do Iráku byl Solana odstaven na vedlejší kolej a rozjela se bilaterální vyjednávání mezi Washingtonem a jednotlivými evropskými metropolemi.
Blaira ne, nebudeme vidět
Jedním z argumentů při prosazování Ústavy pro Evropu a posléze Lisabonské smlouvy bylo posílení pravomocí vysokého představitele a vytvoření postu stálého předsedy Evropské rady, takzvaného „prezidenta EU“. Kissingerova otázka tak měla být zodpovězena jednou provždy, tím spíše, že nejžhavějším kandidátem byl britský expremiér Tony Blair, jeden z možná nejznámějších politiků na světě. Jenže nakonec tento post obsadil belgický expremiér Herman Van Rompuy, a šéfkou diplomacie se stala britská baronka Catherine Ashtonová.
Po volbě se novináři ptali, komu by měl nyní Barack Obama volat. „Netrpělivě čekám na první telefonát,“ řekl po chvilce ticha s úsměvem Van Rompuy. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso jej nicméně opravil, že vhodnější by bylo zavolat Ashtonové.
Otázkou pak samozřejmě zůstává, proč byly oba posty obsazeny takřka neznámými lidmi, navíc bez větších zkušeností s mezinárodní politikou. Zlí jazykové tvrdí, že jmenování výrazných osobností si nepřáli čelní představitelé významných členských zemí, aby je na světovém poli nezastínily. Nejvýraznější a zřejmě také nejmocnější unijní osobou tak zůstal José M. Barroso.
Ne Brusel, ale osa Sarkozy – Merkelová
Obcházení evropských institucí můžeme sledovat i po schválení Lisabonské smlouvy. Krize eurozóny je sice zásadním problémem pro celou Evropu, ale přesto se spíše než v Bruselu řeší na summitech členských zemí a klíčová jednání probíhají na ose Sarkozy – Merkelová. Dokonce se objevily plány na vytvoření jednotné vlády eurozóny. Tato jednání mimo evropské instituce nezvykle ostře kritizoval dokonce i sám José M. Barroso.
Být Kissingerem, komu byste zavolali dnes?
Tento komentář vyšel v novém čísle novin Chronicle, které můžete nalézt pod tímto odkazem. Pořadatelem Pražského studentského summitu je Asociace pro mezinárodní otázky. EurActiv.cz je mediálním partnerem projektu.
