inzerce
Má být „europrezident“ silnou charizmatickou osobností? Nebo je vhodnější nenápadný kandidát, který bude zahraničně politická jednání EU pouze koordinovat? Tuto a mnohé další otázky budí blížící se 1. prosinec, kdy vstoupí v platnost Lisabonská smlouva. Ta zavádí v institucích EU mnohé změny. V poslední době roste tlak odborníků, kteří chtějí méně mluvit o konkrétních jménech a více o rozsáhlých změnách a možných problémech ve struktuře evropských institucí, které realizace Lisabonské smlouvy přinese.
Michael Emerson z Centre for European Policy Studies (CEPS) říká: „Hlavní strategickou otázkou dneška je role budoucí EU v celosvětovém měřítku.“ S tím úzce souvisí diskuse o postavení nového stálého předsedy Evropské rady. Tato funkce měla být odpovědí na pověstnou Kissingerovu otázku, komu má zavolat, když chce mluvit s Evropou. V posledních dnech se však ukazuje shoda členských států na tom, že „europrezident“ nemusí být výraznou a charismatickou politickou osobností. Před dnešním summitem je asi nejvážnějším kandidátem na „europrezidenta“ belgický premiér Herman Van Rompuy. Ten je považován za nevýrazného politika, který má ale na druhou stranu výborné vyjednávací schopnosti. Tato charakteristika by mohla vyhovovat lídrům velkých států, kteří se mohou obávat, že by je výrazná osobnost na postu „europrezidenta“ mohla zastínit.
Je ale otázkou, zda je takový kandidát vhodný i pro malé a střední země jako je ČR. Rompuy nemá téměř žádné zkušenosti v zahraniční politice a mimo Belgii je téměř neznámý. To znamená, že by jen těžko splnil funkci silného „europrezidenta“. Místo toho by se stal spíše „prvním úředníkem EU“.
Zpravodaj Českého rozhlasu v Bruselu Ondřej Houska k tomu říká: „Potřebujeme někoho, kdo bude dost silný, aby v případě potřeby dokázal oponovat nejsilnějším státům. Tedy někoho, kdo bude schopen hájit zájmy všech i tváří v tvář tlaku Francie či Německa.“ Houska uvádí příklad z února 2009, kdy se francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyslovil pro návrat francouzských automobilek ze střední Evropy zpět do domů. „Kdo za téhle situace tváří v tvář Sarkozymu spíše bouchne do stolu? Van Rompuy, nebo Blair?“ ptá se.
Silný „europrezident“ by pravděpodobně mohl účinněji čelit i případným tlakům dlouhodobě sílícího Ruska na členské státy ze střední a východní Evropy. Faktem však je, že Česká republika se do diskuze o vhodném kandidátovi nezapojila a ještě krátce před mimořádným summitem premiér Jan Fischer charakterizoval požadavky české delegace na vhodného kandidáta jako "moderátora", který bude schopen vyjednávání "zjednodušit", bude umět "výborně komunikovat" a bude Evropu dobře "prezentovat navenek".
Dalším tématem je vztah „evropského prezidenta“ a předsedy Komise Barrosa. V minulosti měl Barroso při mezinárodních jednáních silné slovo a bude otázkou, jestli bude stejně silné i po jmenování „europrezidenta“ do funkce. Nejasné je i reálné postavení Vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku v rámci Komise. Analytik CEPSu Piotr Kaczynski se ptá: „Bude Barroso šéfem unijního ministra zahraničí?“ Je totiž jasné, že „ministr zahraničí“ by v Komisi měl mít zvláštní postavení.
Bývalý irský premiér John Bruton na včerejší (18. listopadu) konferenci CEPSu upozornil, že bude pokračovat rotační systém předsednictví jednotlivých členských států. Vyvstala tedy otázka, jak si mezi sebe rozdělí pravomoce „europrezident“, „evropský ministr zahraničí“ a šéf předsedajícího státu. Výsledkem je, že „prezident“ bude předsedat summitům šéfů členských států a Vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku summitům ministrů zahraničí. Ostatní schůzky povede předsedající země. Po Švédsku bude Unii předsedat Španělsko. Bruton upozorňuje, že klíčová bude koordinace cílů rotačního předsednictví a stálého předsedy Evropské rady.
Potenciálním problémem nového institucionálního uspořádání EU může být také „dvojrole“, kterou bude muset „hrát“ budoucí šéf unijní diplomacie. Ten má sice být „ministrem zahraničí EU“ ale zároveň bude místopředsedou Evropské komise. Bude tedy muset cestovat po celém světě a zároveň se každý týden účastnit schůzek Komise. Časově tyto povinnosti sladit nebude lehký úkol. V tom by mu mohl pomoci právě „europrezident“, který by ho v případě časového tlaku mohl zastoupit. Bruton dodává, že vztah mezi těmito dvěma funkcemi bude pro podobu zahraniční politiky EU klíčový.
Možným problémem by mohlo být i institucionální vymezení nově vytvářené Evropské služby pro vnější činnost (EEAS), tedy diplomatické služby. Tento útvar má asistovat Vysokému představiteli EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku.
Evropský parlament v minulosti požadoval, aby vnější služba byla součástí struktur Komise, což by mu umožnilo EEAS lépe kontrolovat (například přes rozpočet Komise) (EurActiv 13.5.2009).
Členské státy jsou ale proti přílišným pravomocem Parlamentu ohledně diplomatické služby EU. Její chod mají společně zajišťovat úředníci z Komise, Rady a členských států. Numerický podíl zástupců těchto aktérů ale zatím není dohodnutý. V současné době se také vyjednává personální obsazení EEAS. Ani v tomto ohledu ČR nevykazuje aktivní přístup, na rozdíl například od Německa. 
