inzerce
(Zveřejněno 5.10.2009)
Profesor Neill Nugent v knize The government and politics of the European Union rozlišuje čtyři typy zájmových skupin na nevládní úrovni, které se snaží ovlivnit tvorbu unijní legislativy: jednotlivé evropské regiony, soukromé a veřejné společnosti, národní zájmové skupiny a lobbistické organizace působící na unijní úrovni.
Profesor Simon Hix zase dělí lobbistická uskupení podle toho, jaké zájmy sledují: regionální, národní, obchodní nebo veřejné (neziskové organizace, zástupci zaměstnanců či spotřebitelů).
Regiony vpřed
Pokud jde o evropské regiony, jejich aktivita do velké míry závisí na roli, kterou hrají v jednotlivých státech. Snaží se lobbovat buď přímo na unijní úrovni nebo ovlivňovat ve svůj prospěch výchozí vyjednávací pozici příslušné národní vlády. Zástupci některých regionů se do Bruselu začali sjíždět už v 70. letech, nicméně skutečný boom nastal až v další dekádě, kdy se realizovala reforma regionální politiky (1988), která umožnila, aby se jednotlivé oblasti Unie o svá práva (a peníze) hlásily přímo v Bruselu – bez přímé účasti národních vlád. Další krok k ukotvení zájmů regionů v unijních institucích přišel v polovině 90. let, kdy byl Maastrichtskou smlouvou zřízen nový poradní orgán – Výbor regionů.
Tradičně nejsilnější pozici při vyjednávání mají regiony silné i na národní úrovni, tedy zejména ze států s federalistickou strukturou jako jsou například Německo nebo Belgie, kde dokonce reprezentanti jednotlivých spolkových zemí nescházejí na jednáních Rady ministrů, pokud se jedná o jejich zájmy, všímá si Simon Hix v knize The Political System of the European Union. Hix ovšem upozorňuje, že i některé země s velmi centralizovanou vládou jako je například Velká Británie či Francie mají v Bruselu každá více než dvě desítky regionálních kanceláří. Podle Hixe je to tak proto, že většina unijních rozhodnutí je přijímána v rámci interakce mezi Bruselem jednotlivými státy a jejich regiony.
Byznys hraje prim
Obchodní zájmy jednotlivých národních či nadnárodních společností se mohou v Bruselu realizovat buď přímo nebo nepřímo – přes nějakou zastřešující organizaci, která působí na unijní úrovni. První metoda má výhodu v tom, že nemusíte svou pozici konzultovat s ostatními firmami (konkurenty) v oboru a hledat kompromis, nicméně nepřímý lobbingu znamená větší zastoupení (víc firem má silnější hlas). Velké společnosti zpravidla využívají obou cest, jak v Bruselu dosáhnout svého.
Podle Nugenta lze počet společností, které mají vlastní lobbistickou základnu v srdci Unie, odhadnout asi na 250, přičemž nejaktivnější jsou v tomto směru automobilky. Hix dodává, že během devadesátých let značně narostly přímé kontakty společností s Evropskou komisí. Pokud jde o nepřímý lobbing (v rámci různých sdružení), běžná evropská firmy na něj věnuje stejně prostředků na národní úrovni jako na té evropské.
Zájmové skupiny z řad podnikatelů se začaly šikovat do speciálních organizací působících výhradně na unijní úrovni s tím, jak se v devadesátých letech začal formovat jednotný evropský trh. Řada společností však už od konce 70. let aktivně podporovala zavádění jednotných standardů, propojování národních trhů a přesun kompetencí při rozhodování o pravidlech evropského byznysu do Bruselu. Dobře si totiž uvědomovaly, jaký společný evropský trh skýtá potenciál.
Profesor Justin Greenwood v publikaci nazvané Inside the EU Business Associations píše, že organizace zastupující podnikatele na unijní úrovni v Bruselu v průměru disponují jen necelými čtyřmi zaměstnanci (jejich roční rozpočet většinou přesahuje 100 tisíc eur). V tomto ohledu jsou mezi lobbistickými organizacemi ohromné rozdíly. Zatímco největší podnikatelská organizace European Chemical Industry Council (CEFIC) zaměstnává přímo v Bruselu přes 100 zaměstnanců, farmáři sdružení v COPA/COGECA přes 50 lidí, většina ostatních se spokojí s mnohem skromnějším zázemím. Některé organizace se dokonce obejdou úplně bez zaměstnanců a využívají služeb jedné ze stovek konzultantských nebo právnických firem působících v Bruselu, a to jen když je potřebují, píše Nugent.
Výše uvedené organizace (CEFIC a COPA/COGECA) jsou příklady uskupení zastupujících zájmy jednotlivých sektorů ekonomiky (respektive chemiků a zemědělců), v Bruselu však působí i řada organizací, které jdou nejen napříč jednotlivými státy Unie, ale obsáhnou i více sektorů. Největšími z nich jsou: BusinessEurope zastupující zájmy průmyslníků; Association of Chambers of Commerce and Industry (EUROCHAMBRES) sdružující evropské obchodní komory; European Round Table of Industrialists (ERT), kde zasedají šéfové největších evropských firem; EU Committee of the American Chamber of Commerce (AMCHAM-EU), která v Evropě zastupuje americké firmy; či European Association of Craft, Small and Medium-Sized Enterprises (UEAPME) zastupující malé a střední firmy, vypočítává Simon Hix.
Podle Greenwooda jsou dvě třetiny všech zájmových skupin v Bruselu orientovány právě na byznys, přičemž největší zastoupení mají zemědělci, reprezentovaní velkými zastřešujícími organizacemi jako je COPA/COGECA až po malé skupiny, které mluví například za pěstitele jednoho konkrétního produktu.
„Veřejný“ zájem
Zbylá třetina evropských lobbistů se snaží v Bruselu prosadit tzv. veřejné nebo sociální zájmy, pod které se vejdou aktivity spotřebitelských sdružení, ekologických organizací či zaměstnaneckých sdružení. Až do začátku 90. let nebyli zástupci těchto zájmových skupin v Bruselu rovnocennými partnery průmyslníků a podnikatelů.
To se ale změnilo s přijetím Maastrichtské smlouvy a Jednotného evropského aktu, které přinesly postupné posilování pravomocí Unie při rozhodování o právech spotřebitelů, ekologické legislativě, pravidlech pro bezpečnost práce nebo sociální politice.
Jednou z nejvýznamnějších organizací, která spadá do této skupiny, je The European Trade Union Confederation (ETUC) reprezentující zájmy evropských zaměstnanců a to už od roku 1973. Sdružuje přes 80 odborových organizací ze 36 států Evropy a je protiváhou hlavní zaměstnavatelské organizace BusinessEurope. Zlaté časy přišly pro ETUC v devadesátých letech, kdy bylo ustanoveno (přijetím Maastrichtu), že Komise nesmí přijmout žádnou legislativu týkající se sociální politiky, aniž by ji konzultovala se zástupci zaměstnavatelů i zaměstnanců (tzv. sociální dialog), připomíná Simon Hix. Na druhou stranu je nicméně podle něj nutné dodat, že korporativistický model postavený na kolektivních dohodách se na evropské úrovni prosadil mnohem méně než v některých národních státech.
Pokud jde o ochránce životního prostředí, Hix rozlišuje osm nejvlivnějších neziskových organizací na unijní úrovni (nazývá je environmentální G8): European Environmental Bureau (EEB), World Wide Fund for Nature (WWF), Friends of the Earth Europe (FoEE), Greenpeace, European Federation for Transport and Environment (T&E), Birdlife International, Climate Action Network Europe (CNE) a International Friends of Nature (IFN).
Tyto ekologické organizace mají v Unii hlavní slovo při kontrole dodržování legislativy zaměřené na ochranu životního prostředí. Dohromady v Bruselu působí víc než sedm desítek jejich zaměstnanců, kteří zastupují zhruba 20 milionů členů těchto organizací z celého světa. Jak si všímá Greenwood, unijní kasa je k ekologům velmi štědrá – například v roce 2002 z ní dostali 6,5 milionu eur. A to není vše, Komise se jim snaží pomáhat s pořádáním různých konferencí a seminářů souvisejících s projednávanou legislativou, kde mohou prosazovat své zájmy, a zástupci ochranářů jsou dokonce často součástí oficiálních jednání v Radě ministrů nebo zahraničních delegací Komise (mimochodem, při vstupu na stránky EEB má člověk pocit, že se jedná o oficiální unijní instituci).
Za desítky dalších organizací, které v Bruselu hájí tzv. „sociální zájmy“ je dobré jmenovat alespoň největší spotřebitelské uskupení - European Consumers’ Organisation (BEUC), které v Bruselu působí už od roku 1962 a v současnosti sdružuje 43 stejně zaměřených národních organizací.
Uvnitř a vně
Simon Hix k postupné institucionalizaci lobbingu v unijních rozhodovacích strukturách uvádí, že ta měla jeden nezamýšlený důsledek a sice rozdělení zájmových organizací na ty, co mají dobrý přístup do evropských institucí (insiders) a na ty ostatní (outsiders). Do první skupiny Hix řadí například ETUC, BEUC či EBB (sociální a environmentální zájmy), BusinessEurope, ETUC (odbory) či mocnou zemědělskou lobby COPA/COGECA. Druhé skupině pak podle Hixe nezbývá než na sebe upozorňovat mnohem přímějšími akcemi – vzpomeňme jen na pravidelné vylévání mléka do bruselských ulic nebo hlavní dálniční tahy plné traktorů.
O institucionálních pravidlech pro lobbing v EU se dočtete více zde.
