inzerce
(Zveřejněno 21.5.2007)
Nejnovější vývoj a další kroky
- Smlouva o Evropské unii podpis 7.února 1992, v platnost 2.listopadu 1993
- Amsterodamská smlouva podpis 2. října 1997, v platnost 1.května 1999
- Smlouva z Nice podpis 26.února 2001, v platnost 1.února 2003
- Smlouva o Ústavě pro Evropu podpis 29.října 2004
- V březnu letošního roku během neformálního setkání hlav států a vlád členských států EU u příležitosti oslav padesátého výročí podpisu Římských smluv byla přijata tzv. Berlínské deklarace. V ní se členské státy zavázaly k reformě EU ještě před volbami do Evropského parlamentu v roce 2009.
- V současné době německé předsednictví pořádá bilaterální rozhovory s představiteli členských států a zjišťuje jejich postoje k euroústavě.
- Německé předsednictví bude usilovat na summitu v červnu o přijetí tzv. cestovní mapy dalšího postupu v otázce euroústavy.
Souvislosti:
Smlouvy Evropské unie
Smluvní základ Evropské unie tvoří smlouvy: Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli (1951) Smlouva o Evropském hospodářském společenství 1957, Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii – Euratom (1957), Smlouva o Evropské unii (1992). Tyto zakládající smlouvy byly několikrát doplněny: Slučovací smlouva (1965), Jednotný evropský akt (1986), Amsterodamská smlouva (1997), Smlouva z Nice (2001).
Smlouva o Evropské unii
Smlouva o Evropské unii představuje jasný mezník v dějinách evropské integrace, protože jejím podpisem společenství překročilo svůj původní cíl integrace pouze v ekonomické oblasti. Je známá též jako Maastrichtská smlouva.
Maastrichtská smlouva obecně
Již od začátku se v textu Maastrichtské smlouvy používá označení „Unie“ pro někdější Evropská společenství a právě tím je jasně naznačen historický pokrok integračního procesu. Smlouva rozšířila pravomoci Společenství do nových oblastí (nové komunitární politiky) jako je: spravedlnost a vnitřní věci a Společná zahraniční a bezpečnostní politika, ochrana spotřebitele, mládež, kultura, vzdělání a odborné vzdělání. Je do ní také vtělen třífázový plán a konvergenční kritéria pro vytvoření ekonomické a měnové unie mezi členskými státy EU.
Do evropského práva zavádí institut evropského občanství, díky němuž mají občané EU mimo jiné právo na diplomatickou či konzulární ochranu jakéhokoliv členského státu EU. Občané dále získávají právo petiční a právo podat stížnost k Evropskému ombudsmanovi.
Ke smlouvě je připojen i sociální protokol. Ten říká, že EU bude: usilovat o zlepšení životních a pracovních podmínek, adekvátní sociální ochranu, rozvíjet lidské zdroje za účelem zajištění vysoké a udržitelné zaměstnanosti atd.
Pilířová struktura EU
Revoluční změnou bylo zavedení pilířové struktury EU. Pro každý pilíř je charakteristický jiný princip rozhodování. Dominuje buď mezivládní princip, kdy mají hlavní slovo členské státy unie a nebo komunitární princip, kdy mají rozhodující váhu instituce EU.
První pilíř je tzv. komunitární a zahrnuje veškeré předchozí platné smlouvy a obsahuje veškeré institucionální změny. Sestává tedy z: Evropského společenství, Evropského hospodářského společenství, Euratomu a pokrývá oblasti, ve kterých členské státy sdílí svou suverenitu prostřednictvím institucí společenství. Rozhodovací proces probíhá na základě tzv. komunitární metody, tj. Komise předloží návrh a Rada a Evropský parlament jej schválí. Evropský soudní dvůr dohlíží nad kompatibilitou přijaté legislativy s již existujícími normami společenství.
Maastrichtská smlouva také vtěluje do evropského práva princip subsidiarity. Ten říká, že Unie by měla rozhodovat pouze v oblastech, kde je pro členské státy výhodnější přijímat legislativu na nadnárodní úrovni. Princip subsidiarity je výsledkem snah Unie o co největší přiblížení rozhodování občanům. V této souvislosti byl jako poradní orgán vytvořen Výbor regionů, který se transformoval z již existujícího Shromáždění regionů.
Maastrichtská smlouva výrazně posiluje pravomoci Evropského parlamentu. Ten získává poprvé právo spolurozhodovat s Radou o jednotlivých návrzích ve specifikovaných oblastech: doprava, životní prostředí, ochrana spotřebitele.
V Radě se stává hlavním rozhodovacím postupem hlasování kvalifikovanou většinou. Smlouva také nově zřizuje Fond soudržnosti, který přispívá státům, jejichž HDP je menší než 90% průměru EU. Ten se stal významnou evropskou institucí, která podporuje solidaritu mezi členskými státy Unie.
Druhý pilíř tvoří Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Zde má hlavní slovo Rada, která na základě jednomyslného souhlasu formuluje tzv. společnou pozici. Pouze prováděcí nařízení k již přijatému mohou být schválena kvalifikovanou většinou. V této oblasti i nadále převažuje mezivládní princip tzn. že hlavní slovo mají členské státy a Komise i Evropský parlament zde nemají téměř žádné pravomoci.
Třetí pilíř tvoří spolupráce na poli spravedlnosti a vnitřních záležitostí. Zahrnuje kooperaci členských států v imigrační a azylové politice nebo celní politiku. Opět zde má hlavní roli Rada a instituce nemají žádné pravomoci, tudíž rozhodování zůstává v rukou členských států.
Amsterodamská smlouva
Amsterodamská smlouva měla výrazněji reformovat evropské instituce, nicméně názory členských států byly tehdy natolik rozporuplné, že přinesla jen málo novinek.
Opět posílila roli Evropského parlamentu. Ten nově schvaluje předsedu Komise. Před přijetím této smlouvy vyjadřoval pouze svůj názor. Počet europoslanců smlouva omezuje na 700. V Komisi stanovila zastoupení členských států na jednoho komisaře z každého z nich a tím se snížila zastoupení velkých zemí.
Vízová a azylová politika se přesunuly z mezivládního (třetího) pilíře do komunitárního (prvního) pilíře. To znamená, že v této oblasti Rada napříště rozhoduje kvalifikovanou většinou a ne jednomyslně. Pro oblast druhého pilíře (Společná zahraniční a bezpečnostní politika) mnoho nového Amsterodamská smlouva nepřinesla. Zřídila však novou funkci – Vysokého představitele pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, který je jmenován Radou. V jistém ohledu nadbytečnou funkcí se tedy stal komisař pro vnější vztahy.
Amsterodamská smlouva začlenila Schengenské dohody do právního rámce EU. Irsko a Velká Británie zůstaly i nadále mimo tento prostor bez přeshraničních kontrol.
Hlavním nedostatkem Amsterodamské smlouvy bezesporu bylo, že neřešila institucionální otázky po očekávaném „východním“ rozšíření.
Smlouva z Nice
Již jeden z protokolů Amsterodamské smlouvy předpokládal svolání mezivládní konference zástupců členských států nejméně rok před tím, než jejich počet přesáhne dvacítku. V roce 1999 komise expertů zkoumala, jaký vliv bude mít předpokládané rozšíření na instituce EU. V této souvislosti pak Komise v lednu roku 2000 zveřejnila zprávu „Přizpůsobení institucí nutné pro úspěšné rozšíření“. Následně byla tedy svolaná mezivládní konference, která jednala od února 2000 celkem jedenáct měsíců. Zaměřila své úsilí především na tyto oblasti: velikost a složení Komise, vážení hlasů v Radě, rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, posílená spolupráce. Výsledkem této mezivládní konference pak byl návrh smlouvy, který členské státy EU schválily na prosincovém summitu v Nice roku 2000.
Smlouva z Nice nepřináší žádnou zásadní změnu do institucionálního rámce EU, ale pouze modifikuje jeho určité oblasti. Co se týče rozhodování v Radě, tak smlouva opět rozšiřuje použití hlasování kvalifikovanou většinou. Dále přerozděluje hlasy v Radě ve prospěch států s větším počtem obyvatel. Pro dosažení kvalifikované většiny je nutné získat 258 hlasů. Je zavedeno právo členského státu na přezkum daného rozhodnutí schváleného kvalifikovanou většinou. V jeho rámci se ověřuje, zda pro návrh hlasovaly členské státy, které reprezentují 62% obyvatel EU. Pokud tomu tak není, návrh není přijat.
Ve dvou deklaracích, které jsou připojeny ke smlouvě, je také upraven počet nutných hlasů pro dosažení kvalifikované většiny po rozšíření EU na dvacet pět i na dvacet sedm členských států. V současné době, kdy má EU dvacet sedm členských států je nutné v Radě získat 255 hlasů ze 345, aby byl návrh schválen. Kvalifikovanou většinou se rozhoduje i o předsedovi Komise a jednotlivých komisařích.
Maximální počet komisařů stanovila smlouva na dvacet sedm a předseda Komise získal pravomoc přidělovat resorty komisařům sám. Po rozšíření mohlo v Evropském parlamentu zasednout nejvíce 732 poslanců. Smlouva z Nice přidělila poslanecké mandáty i tehdejším kandidátským zemím a je také poslední platnou revizí evropských smluv.
Témata
Smlouva o Ústavě pro Evropu
V prosinci 2001 byla v Laekenu podepsána Deklarace o budoucnosti Evropy, v níž se členské státy zavázaly svolat Konvent o budoucnosti Evropy. Druhá část Deklarace stanovila jeho úkoly, mezi něž mimo jiné patřilo: posílit vazby EU a občanů, zjednodušit fungování EU, prohloubení demokratického charakteru.
Jednání v Konventu se již úspěšně vyzkoušelo při přípravě Charty základních práv. Poprvé se však způsobem jiným než mezivládní konferencí připravovala změna smluvního základu EU. V Konventu zasedali tři zástupci za každou členskou i kandidátskou zemi (jeden zastupoval vládu či hlavu státu a dva parlament), šestnáct za Evropský parlament, dva za Komisi a jednání se zúčastnili i evropští sociální partneři a pozorovatelé z vybraných evropských výborů (Výbor regionů, Ekonomický a sociální výbor). Konventu předsedal bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing. Na svém prvním zasedání přijal Konvent rozhodnutí vypracovat návrh evropské ústavní smlouvy. Ten byl pak předložen Evropské radě v červnu 2003 a dále se o něm jednalo na mezivládní konferenci v Římě v říjnu téhož roku. Slavnostním podpisem jej schválili zástupci členských států až o další rok později (29.10.2004). Poté následoval proces ratifikace v jednotlivých členských státech dle jejich národních pravidel. Smlouva o ústavě pro Evropu měla být schválena již v roce 2006, nicméně po odmítavých referendech ve dvou zakládajících členských zemích - Francii a Nizozemsku - je její budoucnost velmi nejistá.
Smlouva o Ústavě pro Evropu je velmi ambiciózní dokument a pokud by vstoupil v platnost, přinesl by řadu zásadních změn. Euroústava by nahradila všechny doposud platné smlouvy a tři pilíře, které zavedla Maastrichtská smlouva, by se spojily do jediné Evropské unie, s tím, že rozdílné rozhodovací procedury by zůstaly zachovány. Evropská unie by na základě euroústavy získala právní subjektivitu a tudíž by se mohla stát členem mezinárodních organizací nebo podpisovat mezinárodní smlouvy.
Euroústava se skládá z preambule, čtyř částí a připojených protokolů. Preambule připomíná význam společného kulturního, náboženského a humanistického dědictví států, které spojuje evropská integrace.
V části I jsou zakotveny hodnoty a cíle EU. Unie na jejím základě získává právní subjektivitu a je jednoznačně řečeno, že evropské právo je nadřazené vůči národním zákonům jednotlivých členských států. Kompetence Unie dělí na: výlučné pravomoci EU, sdílené pravomoci EU a členských států, doplňkové pravomoci jimiž EU doplňuje či podporuje aktivity členských států.
Euroústava předpokládá vytvoření funkce prezidenta Rady, který by byl volen kvalifikovanou většinou na dva a půl roku s možností jednoho znovuzvolení. Tak by skončil princip rotačního předsednictví a byla by zajištěna větší kontinuita a efektivita Rady. Prezident by měl EU reprezentovat navenek a s touto funkcí by neměly být nashromažděné jiné funkce na národní úrovni členských států.
V Radě ministrů by byl princip rotačního předsednictví zachován a zároveň by byla nově vytvořena funkce Ministra zahraničí, který by spojil úkoly Vysokého představitele EU pro Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a komisaře pro vnější vztahy. Ministr zahraničí by byl členem Komise a předsedal by Radě pro zahraniční záležitosti.
Počet poslanců Evropského parlamentu by byl omezen na 750 s tím, že minimální počet poslanců za členský stát stanovuje na šest a maximum na devadesát šest. Zároveň rozšiřuje jeho pravomoci, protože předpokládá, že 95% evropské legislativy bude schvalováno spolurozhodovací procedurou.
Euroústava říká, že princip jeden komisař za jeden členský stát, by měl být zachován až do roku 2014. Pak by byl počet komisařů snížen na 2/3 počtu členských států včetně předsedy Komise a Ministra zahraničí. Komisaři by byli vybíráni na základě spravedlivé rotace mezi členskými státy.
Jedním z hlavních úkolů euroústavy bylo zprůhlednit fungování EU, proto je z euroústavy zcela vypuštěn princip vážení hlasů v Radě. Tento nový systém odráží povahu EU jako Unie dvojí – Unie států a lidí. Napříště by tedy měla být rozhodnutí tvořena na základě dvojí většiny tzn. pro daný návrh by mělo hlasovat 55% členských států (přičemž nejméně by jich mělo být patnáct) a ty by zároveň musely představovat 65% obyvatel Unie. Euroústava říká, že tento systém by měl být aplikován nejméně do roku 2014. Ve zvláště specifikovaných oblastech jako např. Společná zahraniční a bezpečnostní politika, hospodářská a měnová politika, musí kvalifikovanou většinu vytvořit 72% členských států představujících 65% populace Unie. Jednomyslnému schválení by nadále podléhaly pouze otázky daní, částečně sociální politika a určité oblasti SZBP.
Euroústava dále rozlišuje několik způsobů posílené spolupráce mezi členskými státy. Stálou strukturovanou spolupráci by bylo možné zahájit na poli Společné obranné politiky. Posílená spolupráce by se týkala Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a byla by podmíněná jednomyslným souhlasem Rady. Ve všech ostatních záležitostech se posílená spolupráce nevylučuje, podléhá však jiné proceduře odsouhlasení.
Po schválení euroústavy by členové tzv. eurogroup (státy v eurozóně) měly mít více práv. Euroústava předpokládá zřízení Euro-Ecofin Rady, která by měla hlavní slovo o případném přistoupení dalších členských států k eurozóně a dále by měly mít tyto státy možnost být zastupovány jednotně u mezinárodních finančních institucí.
Ratifikační proces euroústavy se výrazně zkomplikoval po dvou odmítnutích v referendech ve Francii a poté v Nizozemsku v roce 2005. V současné době zcela dokončilo schvalovací proces šestnáct členských států EU.
Stanoviska
Česká republika
Česká republika je proti euroústavě a podporuje vyjednání zcela nové smlouvy, která by vynechala Chartu základních práv. ČR mimo jiné odmítá zřízení funkce ministra zahraničí EU a naopak není proti tzv. dvourychlostní Evropě, v níž by existovaly různé úrovně integrace.
Polsko
Polsko patří spolu s ČR do skupiny „euroskeptických“ států, a proto usiluje o nové projednání euroústavy. Přeje si mimo jiné změnit její část, která se věnuje hlasování v Radě. Podle euroústavy by se totiž polský vliv v Radě snížil.
Francie
Nový francouzský prezident Nicolas Sarkozy podporuje „mini-smlouvu“, která bude jasně upravovat fungování unijních institucí a zvýší tak efektivnost Unie. Francie podporuje zřízení funkce prezidenta Rady i ministra zahraničí EU v rámci dosažení větší kontinuity.
Velká Británie
Podobný názor na znění nové smlouvy EU má i odstupující britský premiér Tony Blair, který preferuje zjednodušení euroústavy. Británie dává přednost jednoduchému a efektivnímu řešení smluvního patu a takováto smlouva by pak byla ve Velké Británii schválena pouze parlamentní cestou.
Německo
Německo, jako nynější předsedající země EU, by chtělo zachovat co nejvíce ze současného textu euroústavy. Vyvedení EU z této slepé uličky, do které se Unie dostala po francouzském a nizozemském referendu v roce 2005, je jednou z priorit německého předsednictví. Německá kancléřka Angela Merkel je na tomto poli velice aktivní a snaží se pomocí bilaterálních konzultací s vedoucími představiteli členských států najít cestu ke kompromisu.
Belgie
Belgie podporuje doplnění současné verze euroústavy a je naopak proti „mini-smlouvě“. Podporuje vícerychlostní Evropu, která by umožnila rychlejší postup integračního procesu.
Itálie
Za všechny představitele států, jenž euroústavu již ratifikovaly, můžeme citovat italského ministerského předsedu Romana Prodiho: „Jsem přesvědčen, že až doposud jsme citlivě zvažovali postoje zemí, které euroústavu neratifikovaly. Nyní by naopak bylo dobré vážit pozice osmnácti zemí, které již původní návrh ratifikovaly.“
