Visegrad EU portals : EurActiv.cz | EurActiv.pl | EurActiv.hu | EurActiv.sk | Facebook | Twitter | YouTube EU4YOU
Logo EurActiv.cz

Vliv Evropského parlamentu na rozhodování v EU


zdroj: Evropský parlament.

Význam Evropského parlamentu v rozhodovacím procesu Evropské unie za dobu jeho existence výrazně vzrostl. Prozatím posledního a zároveň zcela zásadního rozšíření pravomocí se Parlament dočkal s Lisabonskou smlouvou, která vstoupila v platnost k 1. prosinci 2009. Na otázku, do jaké míry a v kterých oblastech mohou europoslanci do tvorby evropských politik zasahovat se EurActiv pokouší v následujícím textu.

inzerce

(Zveřejněno 12.12.2009)

Rostoucí role Evropského parlamentu

Evropský parlament je (vedle Evropské komise a Rady EU) jednou ze tří hlavních institucí Evropské unie a za dobu své existence prošel zřejmě nejbouřlivějším vývojem. Jeho základy položila v roce 1952 již Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO), která dala vzniknout jeho předchůdci – Shromáždění ESUO. V této instituci zasedali vybraní poslanci národních parlamentů tehdejší šestice zakládajících členských zemí (Francie, Německa, Itálie, Nizozemska, Belgie a Lucemburska).

Na počátku byly jeho pravomoci pouze kontrolní a rozpočtové, ale s tím jak evropská integrace dále postupovala, docházelo k jejich postupnému rozšiřování. V šedesátých letech získalo Shromáždění (již pod názvem Evropský parlament) kupříkladu neomezenou pravomoc odvolávat tehdejší Komisi.

K zásadnímu zlomu došlo v roce 1979, kdy se vůbec poprvé konaly přímé volby do Evropského parlamentu a instituce se stala nezávislou na národních parlamentech. Parlament tehdy sice začal aktivněji využívat své rozpočtové a konzultační pravomoci, ale jeho role byla stále pouze poradní.

Určité legislativní pravomoci získal až v roce 1986. Od tohoto data se mohl podílet na rozhodování o přijímání nových členských zemí a vybraných mezinárodních smluv.

Tato práva dále posílily následující smlouvy upravující fungování EU – Maastrichtská, Amsterodamská a smlouva z Nice. Vedle rozšíření počtu oblastí, ve kterých Evropský parlament rozhoduje o legislativních návrzích společně s Radou EU přinesly jmenované smlouvy také posílení role EP při sestavování nové Evropské komise.

Poslední výrazné rozšíření pravomocí s sebou přináší Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost k 1. prosinci 2009. Díky ní se Parlament bude společně s Radou podílet na schvalování 95 % veškeré evropské legislativy. Vzrostou i jeho rozpočtové pravomoci a získává právo volit předsedu Evropské komise.

Evropský parlament a rozhodovací postupy

Způsob jakým Evropský parlament ovlivňuje přijímání evropské legislativy, se zásadním způsobem liší od způsobu, jakým „klasické“ národní parlamenty ovlivňují přijímání národních právních norem. Zatímco poslanci národních parlamentů mohou předkládat vlastní návrhy domácích legislativních aktů, poslanci EP takovou možnost nemají. Výhradní právo předkládat legislativní návrhy náleží v EU (úřednické) Evropské komisi. Evropský parlament může Komisi pouze požádat, aby předložila „vhodný návrh“ v případě, kdy je přesvědčen o tom, že je takového aktu zapotřebí. Komise se jeho žádostí ale řídit nemusí (byť své rozhodnutí musí Parlamentu zdůvodnit).

Parlament tak zasahuje do legislativního procesu až poté, co mu (a Radě EU) Komise návrh předloží. Zatímco v minulosti byla role Parlamentu spíše konzultační a o přijetí či nepřijetí rozhodovaly členské státy (tj. Rada EU), s postupem doby novely základních smluv EU přinášely další a další rozšiřování jeho pravomocí.

Spolurozhodování

S postupným rozšiřováním kompetencí rostl zejména význam tzv. procedury spolurozhodování, při níž má rozhodnutí Evropského parlamentu stejnou váhu jako rozhodnutí Rady. Návrh právního aktu v tomto musí schválit obě instituce – pokud s ním jedna z nich nesouhlasí, návrh není přijat.

Návrh legislativy v tomto případě prochází třemi fázemi (čteními). V prvním čtení Parlament může přijmout pozměňující návrhy k návrhu Komise a v druhém čtení k následné pozici Rady. Pokud by Rada v druhém čtení návrhu verzi Parlamentu nepodpořila, schází se ve třetím čtení tzv. dohodovací výbor složený ze zástupců Rady a Parlamentu a výsledný právní akt mohou poslanci ovlivnit ještě zde. Pokud by se ani v dohodovacím obě instituce neshodly na oboustranně přijatelném kompromisu, návrh schválen není. Pro tuto proceduru je charakteristické, že Parlament má v druhém čtení právo pozici Rady (a s ní i celý návrh) vetovat.

Lisabonská smlouva použití procedury spolurozhodování rozšířila na drtivou většinu oblastí (zmíněných 95 %) a přejmenovala jí na „řádný legislativní postup“. Rozhodovací pravomoci EP z tohoto pohledu smlouva výrazně posílila v oblastech jako je zemědělství, migrace, spravedlnost a vnitro, ale také energetika či evropské fondy.

Zvláštní postupy

Vedle řádného postupu, kdy má hlas Parlamentu stejnou váhu jako hlas Rady a poslanci jsou při jeho uplatnění v dobré pozici prosadit do výsledných rozhodnutí vlastní pozměňovací návrhy, existují ještě tzv. „zvláštní“ postupy. Jedná se o postupy, které vycházejí z dosavadního fungování Unie a které s Lisabonskou smlouvou ustupují do pozadí. S jejich uplatněním se od nynějška počítá pouze u rozhodnutí, která jsou politicky citlivá. Odráží to i fakt, že Rada musí v takových případech rozhodovat jednomyslně.

Konzultace

Mezi zvláštní procedury patří tzv. konzultace, což je postup, při němž má Parlament právo vyjádřit se k návrhu Komise. Rada v takovém případě nesmí přijmout rozhodnutí dříve, než se s postojem Parlamentu seznámí a vezme jej při svém rozhodování v úvahu. Na druhou stranu, názor poslanců není v tomto případě pro Radu nijak závazný.

Konzultaci vyžaduje Lisabonská smlouva v situacích jako je přijímání opatření, která se týkají sociálního zabezpečení osob využívajících práva volného pohybu, v některých oblastech spadajících do tzv. prostoru svobody, bezpečnosti a práva (například předpisy o cestovních pasech, průkazech totožnosti, apod., justiční spolupráce v oblasti rodinného práva nebo operativní opatření v oblasti policejní spolupráce). Konzultační postup se bude využívat také v otázce harmonizace nepřímých daní, u některých opatření sociální politiky, politiky životního prostředí nebo vybraných opatření týkajících se evropských institucí (rozšíření pravomocí Soudního dvora v oblasti práv duševního vlastnictví, apod.) a v některých dalších případech.

Souhlas

Druhým, v minulosti často používaným postupem, je souhlas. Jde v zásadě o udělení práva veta Evropskému parlamentu. Ten má možnost vyjádřit svůj postoj k návrhu Komise souhlasným nebo odmítavým stanoviskem. Rada může návrh schválit jedině v případě, že s ním Parlament vyjádří nadpoloviční většinou svůj souhlas. Parlament ovšem na rozdíl od řádného schvalovacího postupu (tj. spolurozhodování) nemůže předkládat pozměňovací návrhy.

Souhlas Evropského parlamentu se požaduje v takových oblastech jako jsou sankce vůči členskému státu, který by porušoval sdílené evropské hodnoty, schvalování žádosti o přijetí nového členského státu či změny práv občanů EU. Lisabonská smlouva počítá s využitím procedury souhlasu také v oblasti justiční spolupráce (rozšíření působnosti EU v oblasti trestního práva nebo zřízení úřadu tzv. Evropského veřejného žalobce) ale také při schvalování víceletého finančního rámce EU.

Důležitou oblastí, kde bude rovněž potřeba souhlas Evropského parlamentu je obecná passarela, kterou zavádí Lisabonská smlouva. Evropská rada podle ní může tzv. zjednodušeným postupem na základě souhlasu EP jednomyslně rozhodnout o změně Smluv, která (na rozdíl od dosavadní praxe) nebude vyžadovat ratifikaci v členských zemích. Jde o změny ve smyslu přechodu od jednomyslného rozhodování v Radě ke kvalifikovanému nebo od zvláštní rozhodovací procedury k řádné. Smlouva v této oblasti dává právo veta také do rukou národních parlamentů (stačí, aby se proti rozhodnutí ve stanovené půlroční lhůtě vyslovil jeden národní parlament).

Pravomoci Evropské unie

Poté, co jsme si řekli, jakým způsobem má Evropský parlament právo zasahovat do unijního rozhodování, je namístě také zmínit co jeho rozhodnutí vlastně mohou ovlivnit. To je důležité pro pochopení, jaký dopad mají rozhodnutí europoslanců na každodenní život evropských občanů.

Oblasti, do kterých může Evropská unie svým rozhodováním zasahovat, uvádí explicitně Lisabonská smlouva, která také určuje, do jaké míry se o rozhodování v určité oblasti Unie dělí s členskými zeměmi. Znalost tohoto rozdělení je důležitá právě proto, že naznačuje, do jaké míry může činnost Evropského parlamentu, který od Lisabonské smlouvy bude společně s Radou EU schvalovat drtivou většinu závazných právních aktů EU (směrnic, nařízení nebo rozhodnutí), ovlivnit národní legislativu.

Výlučné pravomoci

V těchto oblastech má Evropská unie výlučné právo vytvářet právně závazné normy. Členské státy mohou takové normy vytvářet samy pouze v případě, že jim k tomu dá EU souhlas nebo pokud je provádějí. Mezi tyto oblasti patří podle Lisabonské smlouvy:

  • celní unie,
  • stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu,
  • měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro,
  • zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky,
  • společná obchodní politika,
  • uzavírání některých mezinárodních smluv.

Tyto politiky provádí (a na jejich uplatňování dohlíží) Evropská komise nebo (v případě měnové politiky) Evropský systém centrálních bank v čele s Evropskou centrální bankou.

Pravomoci sdílené s členskými státy

Většina oblastí spadá právě do této skupiny. Právně závazné normy mohou přijímat jak členské státy tak Evropská unie. Členské státy mohou v těchto oblastech přijímat své vlastní zákony pouze v případě, že tak neučinila Evropská unie. Mezi oblasti se sdílenými pravomocemi patří:

  • vnitřní trh,
  • sociální politika (některé aspekty),
  • hospodářská, sociální a územní soudržnost,
  • zemědělství a rybolov (s výjimkou zachování biologických mořských zdrojů),
  • životní prostředí,
  • ochrana spotřebitele,
  • doprava,
  • transevropské sítě,
  • energetika,
  • prostor svobody, bezpečnosti a práva,
  • společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví (pouze některé aspekty).

Do oblasti sdílených pravomocí spadají v určitém smyslu i politika v oblasti výzkumu, technologického rozvoje a vesmíru nebo společná politika v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Platí ale, že v žádné z těchto oblastí nesmí aktivity EU bránit členským státům ve výkonu jejich pravomocí.

Doplňkové pravomoci

Jedná se o politiky, v nichž mají při přijímání legislativy hlavní slovo členské státy EU. Evropská unie svými aktivitami jejich činnost pouze koordinuje nebo doplňuje, nejčastěji prostřednictvím různých doporučení nebo všeobecných nařízení (tj. aktů, které nejsou pro členské státy závazné). Patří sem takové oblasti, jako:

  • ochrana a zlepšování lidského zdraví,
  • průmysl,
  • kultura,
  • cestovní ruch,
  • všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež a sport,
  • civilní ochrana,
  • správní spolupráce.

Zvláštní případ SZBP

Přestože Lisabonská smlouva pravomoci Evropského parlamentu výrazně posílila a Parlament dnes má prakticky ve všech jmenovaných oblastech (až na výjimky, o nichž jsme se zmínili) stejnou rozhodovací pravomoc jako Rada, existují některé politiky, v nichž jsou jeho práva ve větší či menší míře omezená.

Jde v první řadě o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP), která podle Lisabonské smlouvy i nadále funguje výhradně na mezivládním principu. Hlavní slovo zde zůstává členským státům, které mají v Evropské radě za úkol stanovovat obecné směřování této politiky a přijímat rozhodnutí k jejich provádění. Za naplňování těchto obecných směrů bude zodpovědná Rada a ta bude také přijímat rozhodnutí v podobě společných akcí a postojů. I nadále bude platit, že se na všech rozhodnutích musí státy shodnout jednomyslně.

Pravomoci Evropského parlamentu v rámci SZBP definuje Smlouva o Evropské unii (jedna ze dvou smluv, které tvoří Lisabonskou smlouvu) prostřednictvím vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Ten má úkol s Parlamentem pravidelně konzultovat „hlavní hlediska a základní volby“ SZBP, informovat jej o jejich vývoji a zajistit, aby názory Evropského parlamentu byly brány v úvahu.

Vzhledem k tomu, že Parlament může zahraniční politiku ovlivňovat přímo pouze vydáváním nezávazných stanovisek a doporučení, může se zdát, že jeho vliv na rozhodování v rámci SZBP je zanedbatelný. V této souvislosti je ale třeba připomenout, že je to právě Parlament, který rozhoduje o schválení či neschválení vysokého představitele (a ostatních členů Komise) a může si tedy klást určité podmínky týkající se výkonu jeho funkce. Parlament navíc spolurozhoduje o unijním rozpočtu a na jeho postoji je závislá velká část prostředků určených na SZBP. Možnosti ovlivňovat zahraniční a bezpečnostní politiku nejsou tedy rozhodně zanedbatelné.

Hospodářská politika a politika zaměstnanosti

Omezené pravomoci má Evropský parlament také v oblasti hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti. Nutno ovšem říci, že ačkoliv o nich Unie uvažuje jako o oblastech společného zájmu, hlavní slovo zde mají členské státy a role EU je výhradně koordinační. 

V případě hospodářské politiky Unie pouze stanovuje tzv. hlavní směry hospodářských politik členských zemí. Pravomoci rozhodovat o těchto směrech, sledovat jejich plnění a ukládat sankce členským zemím, které by svým chováním ohrožovaly fungování hospodářské a měnové unie, má v tomto případě Rada. Rada o svých doporučeních a rozhodnutích má povinnost informovat Evropský parlament, který se ale na jejich přijetí nijak nepodílí.

Také v oblasti zaměstnanosti je role EU pouze koordinační a poradní. Na rozdíl od hospodářské politiky však Lisabonská smlouva Radě ukládá povinnost konzultovat hlavní zásady politiky zaměstnanosti (tj. doporučení) také s Evropským parlamentem. Parlament společně s Radou pak mohou přijímat opatření, která by podporovala spolupráci mezi členskými zeměmi v oblasti zaměstnanosti.

inzerce

© 2004-2016. EU-Media, s.r.o., ISSN 1803-2486. Obsah této stránky je autorským dílem. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu EU-Media, s.r.o. zakázáno. Více informací je možné najít zde.
Technology and Design by MONOGRAM
to_top