KOMUNIKAčNí PARTNER
EURAKTéR
PARTNEřI
Zdroj: Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)
Autor: Vít Dostál, Arnošt Marks
V dnešní politicky vypjaté atmosféře je zásadní racionální věcná debata o prioritách ČR ve vztahu k evropské agendě, která by se měla koncentrovat kolem následujících otázek:
- Jaké jsou jasné a nezpochybnitelné vazby mezi výzvami pro EU a pro ČR, a zda to jsou to fiskální záležitostí?
- Jak úzké spojitost jsou mezi prioritami ČR a novou Fiskální smlouvou?
- Jak dlouhodobě podpoří další rozvoj ČR nový víceletý finanční rámec?
Jak výše uvedené otázky vymezí rozhodnutí a debaty, které proběhnou během dánského předsednictví (DK PRES) v první polovině roku 2012?
Finanční krize, krize eurozóny a víceletý finanční rámec na počátku DK PRES
Dánsko přebírá svůj předsednický mandát v době globální ekonomické krize a politické krize EU. Během dánského předsednictví tedy čeká EU hledání krátkodobých nástrojů k řešení krize eurozóny (hrozba bankrotu Řecka, obava z přenesení problémů na další země) i dohadování se na dlouhodobých mechanismech posilujících důvěru a ekonomickou stabilitu a předcházejících opakování dluhových krizí v budoucnu (nová Fiskální smlouva). Kromě problematiky eurozóny bude během DK PRES pokračovat jednání o víceletém rozpočtovém rámci na období 2014-2020. S postupným přesunem tohoto tématu z roviny technických konzultací na politickou úroveň bude růst jeho provázanost s dominující evropskou debatou o krizi eurozóny. V tomto ohledu je možné najít mnoho podstatných souvislostí, které budou mít vliv i na pozici České republiky.
Situace v eurozóně vyvolaná dlouhodobým a opakovaným porušování Paktu stability a růstu vedla k posílení tlaku na dodržování dohodnutých pravidel i jejich zpřísnění. Výsledkem jsou opatření sekundárněprávní i primárněprávní povahy. Na podzim 2011 byl přijat balíček šesti legislativních právních předpisů, které zpřísňují dohled nad zdravým hospodařením zemí eurozóny a ulehčují zavádění sankcí. Nová Fiskální smlouva, která vzejde z dohod prosincového zasedání Evropské rady, má jít dále za jejich rámec a zavést další a přísnější pravidla.
Obecný trend větší kontroly nad hospodařením se již promítnul i do formulace tzv. kondicionalit, tj. podmínek většinou národohospodářské povahy, u legislativních návrhů k víceletému finančnímu rámci. Návrhy dbají na lepší provázanost čerpání prostředků se strategií EU 2020, tj. de facto s hospodářskou politikou EU, a kromě ex ante závazků přicházejí i s ex post kondicionalitami, jejichž nenaplnění by mělo vliv na další uvolňování prostředků.
V širším politickém kontextu je možné vysledovat dominanci debaty mezi severem a jihem EU, resp. mezi zeměmi postiženými dluhovou krizí a zeměmi uvolňujícími prostředky na jejich záchranu. Nové členské státy a hlavní příjemci prostředků z kohezní politiky jsou tak zatím vytlačeny na okraj debaty. Ochota zemí eurozóny akceptovat užší integraci na bázi „27 mínus“ (ať už v podobě Fiskální smlouvy či v případě Paktu euro plus) vede k oslabování koheze EU v nejširším slova smyslu a promítne se i do debaty o víceletém finančním rámci. Zároveň je kohezní politika nově dominována úvahami o hospodářských prioritách celé EU. Jakmile dojde k zintenzivnění projednávání budoucnosti evropského rozpočtu na vyšší politické úrovni, což se může stát již na konci DK PRES, lze ve veřejné debatě očekávat propojení tohoto tématu s problematikou eurozóny. K tomu dojde především z pohledu tzv. čistých plátců do unijního rozpočtu, což jsou zároveň většinou země eurozóny bez závažnějších problémů s vlastním hospodařením a bez vlastní rozsáhlé kohezní politiky. Při rozvažování mezi pomocí v eurozóně a ochotou zavázat se příspěvky do evropského rozpočtu lze očekávat, že politicky jednodušeji obhajitelná bude pro vlády ochrana společné měny. Ochotu starších členských zemí schválit víceletý finanční rámec koncentrovaný na kohezi EU bude limitovat také případná snaha některých zemí střední a východní Evropy vymezovat se vůči novým nástrojům posilujícím vzájemnou důvěr – např. vůči Fiskální smlouvě. Zároveň lze očekávat velmi limitovanou ochotu čistých plátců umožnit čerpání kohezní politiky na priority nesouvisející s prioritami hospodářské politiky EU vymezenými především ve strategii EU 2020.
Český pohled na nový víceletý finanční rámec
Před politickou debatou o víceletém finančním rámci probíhají konzultace nad výchozími pozicemi členských států. Česká republika přijala svoji první pozici v srpnu 2011.
ČR akceptuje rozpočet v představené podobě jako dobrý základ pro další debatu. Pozitivně se staví k jeho celkovému objemu ve výši kolem 1 % HDP EU, což je i maximální hodnota explicitně jmenovaná v programovém prohlášení vlády. Hlavní důraz je v české pozici kladen na politiku soudržnosti, ve které vidí efektivní nástroj pro podporu méně vyspělých regionů a členských států umožňující jim lepší využívání výhod vnitřního trhu EU. Vůči nastavení této kapitoly ale ČR také představuje několik závažných výhrad.
Zaprvé ČR kritizuje snížení celkového objemu prostředků na politiku soudržnosti, které je provedeno na úkor cíle konvergence určeného nejzaostalejším regionům EU. Česká pozice zaznamenává v návrhu snížení prostředků i díky tomu, že nový Nástroj k propojení Evropy (CEF) podle ní nelze řadit do kohezní politiky. CEF je druhým výrazným problematickým bodem. ČR vadí kromě „vyvedení“ prostředků určených na kohezi, jež by v důsledku v omezenější míře směřovaly do ČR, také výhradní řídící role Komise. Zatřetí ČR spatřuje jako další problematický bod zavádění nové kategorie přechodných regionů, a to ačkoli úrovně způsobilosti pro konvergenční regiony a kohezní země zůstávají nezměněny (75 % HDP EU a 90 % HDP EU). Důvodem je skutečnost, že navýšení prostředků pro regiony pohybující se mezi 75 % a 90 % HDP by odebralo peníze určené konvergenčním regionům.
Obecně negativní nastavení České republiky lze nalézt v otázkách spojených s rigiditou zacílení prostředků a podmíněností. Podle ČR by Komise neměla stanovovat minimální alokace jednotlivých strukturálních fondů ani explicitně určovat prioritní oblasti intervencí, neboť by tím byla ohrožena dostatečná míra flexibility umožňující nastavení priorit podle podmínek jednotlivých regionů. Opatrný či odmítavý postoj zastává ČR i ke kondicionalitám. Třebaže akceptuje ex-ante kondicionality, nesouhlasí s ex-post kondicionalitami ani s vyplácením „prémií“ zemím, které budou plnit své stanovené cíle provázané s cíli strategie EU 2020. Význam této strategie je v české pozici sice akceptován, ale poněkud zjemněn poznámkou, že evropský rozpočet sám o sobě nestačí na dosažení jejích cílů, přičemž hlavní roli zde budou mít strukturální reformy v rámci členských států a národní rozpočtové zdroje. S kondicionalitami souvisí také český nesouhlas s novou podobou vztahu mezi členským státem a Komisí ve formě partnerské smlouvy, jež podle ČR otevírá prostor pro další podmíněnost. ČR se také nelíbí makroekonomické kondicionality, jež by mohly vést k diskriminaci nových členských států. V neposlední řadě je nezbytné zmínit, že ČR v zásadě nevadí stanovená hodnota cappingu (maximálního objemu poskytnutých prostředků z kohezní politiky definovaného z důvodu omezené absorpční kapacity členských států) ve výši 2,5 % HND. Odmítla by však možnost určení cappingu na základě rozvinutosti konkrétních členských států.
Zbytek Brifieng paperu si můžete přečíst na stránkách Asociace pro mezinárodní otázky pod tímto odkazem.