PARTNEřI
Jedna z odpoledních částí odborné konference „České předsednictví v kontextu česko-francouzsko-švédské spolupráce“, která se konala pod záštitou ministra pro evropské záležitosti Štefana Füleho, byla věnována současné a budoucí spolupráci v transatlantických vztazích.
Transatlantické vztahy, které představují historické, politické, ekonomické, ale i kulturní a sociální vazby mezi zeměmi, které se rozprostírají na obou březích Atlantického oceánu, tvoří neodmyslitelnou součást dnešního geopolitického uspořádání světa. Jejich současná podoba má své kořeny v minulosti, uvedla na úvod svého příspěvku chargé d’affaires USA v České republice Mary Thompson-Jones. Připomněla také, že přítomnost USA v Evropě po skončení druhé světové války byla pro Evropany zcela zásadní. USA se totiž velkou měrou zasadily o revitalizaci válkou poničeného evropského hospodářství, představovaly bezpečnostní záruku proti rozpínajícímu se Sovětskému svazu a jelikož si přály spolupracovat se stabilní, jednotnou a prosperující Evropou, pozitivně přistupovaly i k evropské integraci.
Změna geopolitického uspořádání Evropy po roce 1989 a konec studenoválečného konfliktu postavily před transatlantické vztahy nové výzvy. Vláda George W. Bushe, který se obklopil vlivným kroužkem neokonzervativních poradců, pak znamenala odklon od multilateralistického řešení mezinárodních konfliktů. Válka v Iráku, která se postarala o názorové rozdělení Evropy, uštědřila transatlantickým vztahům nejsilnější políček (více o vývoji transatlantických vztahů v Link Dossier).
Bude Obama spasitelem?
Zahájením prezidentské kampaně v USA vloni na podzim svitla transatlantickým vztahům naděje na jejich zlepšení. Jak uvedl Christian Lequesne z francouzské Sciences Po, „nově zvolený americký prezident Barack Obama je nejmocnější prozápadní člověk s nezápadními kořeny, který je odhodlán brát se za zájmy Západu.“ Na druhou stranu Lequesne konstatoval, že zahraniční politika nového prezidenta, která se opírá o vedení dialogu spíš než použití síly, nebude hrát u Obamovy administrativy prim – zvláště v současné době, kdy je Barack Obama plně zaměstnán domácí politikou. Ve srovnání s předchozím republikánským prezidentem, který byl podle Lequesneho „typickým mužem studené války“, bude proto směřování Obamovy zahraniční politiky „více nečitelné a méně předvídatelné“. Lequesne dodal, že Obama je pragmaticky založený člověk, „ který na svět nahlíží z globální perspektivy, ale příliš nevnímá specifika různých částí světa, např. Evropy.“ Christian Lequesne rovněž poznamenal, že „obamománie“ západní Evropy nepadla na úrodnou půdu ve střední a východní Evropě, která se lépe ztotožňovala se stylem politiky a rétorikou George Bushe.
Zásadní budou vztahy s Ruskem
Všichni řečníci se shodli na tom, že úspěch budoucího vývoje transatlantických vztahů bude jednoznačně záležet na vztazích s Ruskem. Mike Winnerstig ze Swedish Defence Research Agency v této souvislosti poukázal na loňskou pětidenní rusko-gruzínskou válku a zveřejnění plánů na zrušení výstavby amerického systému protiraketové obrany v Česku a Polsku, které zahájila ještě administrativa prezidenta Bushe. Podle Winnerstiga se země střední a východní Evropy cítí být náhlým obratem americké administrativy zrazeny a změny v plánech chápají jako ústupek vůči Rusku. O vřelém přijetí tohoto kroku v Moskvě informoval i EurActiv (EurActiv 21.9.2009). Mary Thompson-Jones, která pochopitelně tlumočila postoje své vlády, oponovala a vysvětlila, že “symoblika amerického radaru ve střední Evropě je v této části evropského kontinentu mnohdy přeceňovaná”.
Panelisté také souhlasili s tím, že Evropa musí s Ruskem vést dialog, ve kterém bude hovořit jedním hlasem.
Společná evropská obrana je nutnost
Účastníci panelové diskuse se ve svých projevech nevyhnuli ani tématu Evropské obranné a bezpečnostní politiky (EBOP). Jednomyslně se shodli na tom, že ač transatlantická vazba reprezentovaná Severoatlantickou aliancí zůstává pro obranu evropského kontinentu nejdůležitější, Evropa by neměla ustat ve své snaze o vytvoření společné evropské obrany.