PARTNEřI
Ano, ještě v polovině minulého týdne to sice vypadalo, že nejmocnější muž světa udělá v Kodani pouze krátkou zastávku na své cestě pro Nobelovu cenu míru do norského Osla, ale v pátek Bílý dům obrátil a oznámil, že Obama se zúčastní vyvrcholení summitu (přiletí 18. prosince). Spolu s dalšími vrcholnými státníky ho nečeká vůbec jednoduchá úloha.
Dva roky přípravných jednání před Kodaní totiž přinesly jedinou jistotu: Nadcházející summit nebude vyvrcholením klimatických rozhovorů ale pouze prvním krokem na cestě k nové dohodě. Optimisté tvrdí, že průtahy ve vyjednávání nejsou u podobných mezinárodní smluv nic výjimečného – ostatně Kjóto vstoupilo v platnost až čtyři roky po jeho podepsání.
Klimatický summit v Kodani má tedy dva základní cíle: dospět k dohodě, která by tvořila základ pro právně závazný dokument, jehož konečná podoba by se měla dojednat příští rok, a jež by zároveň umožnila, aby se s bojem proti změnám klimatu mohlo začít pokud možno ihned (hlavně v chudších státech, které jimi budou nejvíce postiženy).
Sečteno a podtrženo, vyspělé státy by se měly zavázat k výraznému snižování emisí skleníkových plynů, zatímco ty méně rozvinuté mají přijít pouze se zpomalováním růstu exhalací (oproti business as usual). Od bohatých států se navíc očekává, že nabídnou schéma, jak financovat boj proti změnám klimatu v chudších zemích a zároveň jim poskytnout okamžitou pomoc.
Chce to přidat
Odhad Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) hovoří o tom, že na udržení růstu teplot pod hranicí dvou stupňů Celsia by vyspělé státy měly své emise do roku 2020 snížit o 25 až 40 % (ve s rovnání s rokem 1990). K tomu mají ovšem stále docela daleko.
Podle Michiela Schaeffera ze společnosti Climate Analytics se i po započtení závazku Spojených států z minulého týdne vyspělé státy zavázaly ke snížení emisí asi o 13 až 19 % mezi lety 1990 a 2020. Britský týdeník Economist píše o 15 %. Jak vidno, k minimálně 25% redukci, po níž volá IPPC, je zatím opravdu cesta daleká.
Hlavní balvan leží i nadále na druhé straně Atlantiku – ve Spojených státech, které sice mají prezidenta zapáleného do boje proti klimatickým změnám, ale tamní Kongres (zejména pak Senát) zůstává dost při zemi. Barack Obama minulý týden slíbil snížení emisí mezi lety 2005 a 2020 o 17 %, nicméně to znamená sotva 4% redukci oproti roku 1990.
Evropa je v boji proti klimatickým změnám (také díky razantnímu poklesu emisí v její střední a východní části) poměrně daleko a nabízí 20%, nebo – pokud se připojí i další klíčoví hráči – dokonce 30% redukci emisí (v porovnání s rokem 1990). Bez podstatného angažmá dalších velkých emitentů skleníkových plynů by unijní miliardy investované do snižování exhalací přišly vniveč, jak nedávno připomněl šéf ODS Mirek Topolánek.
„Evropská unie vypouští 15 % světových emisí a snížení o 20 % znamená v globálním měřítku tři procenta. Bez zapojení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Spojených států nemá boj proti globálnímu oteplování smysl,“ podotýká Topolánek.
Řada dalších otazníků
Závazek bohatého světa, který nese za současné oteplování hlavní odpovědnost, k dostatečné redukci emisí je jen prvním předpokladem k úspěchu kodaňské konference i následujících jednání. Na diplomaty a politiky čeká ovšem celá řada dalších úskalí.
Předně, stále není jasné, co se bude dít s emisními kredity, které některé země nashromáždily na základě Kjótského protokolu (jedná se především o Ukrajinu a Rusko). Pokud by se daly volně převádět i do období po roce 2012, hrozilo by vážné narušení redukčních cílů. Jak EurActivu řekl Jiří Jeřábek z Centra pro dopravu a energetiku, nejpravděpodobnější je, že se omezí jejich obchodovatelnost (to znamená, že je jejich držitelé budou moci využít ke splnění vlastních cílů, ale ne je prodávat).
Ledy se samozřejmě musí pohnout také na straně rozvojových zemí, a nutno dodat – už se hýbou. Minulý týden Čína oznámila, že sníží mezi lety 2005 a 2020 emise skleníkových plynů na jednotku HDP o 40 až 45 % (což ovšem pořád bude znamenat absolutní růst emisí). Indie zase přišla s ambiciózním plánem na instalaci solárních elektráren o celkovém výkonu 20 gigawatt do roku 2022.
Rozvojové státy však chtějí, aby jim bohatý západ s masivními investicemi výrazně pomohl. Zatím jediný významný hráč, který dal na stůl konkrétní čísla, je Evropská unie – ta se domnívá, že na podporu rozvojových států musí jít asi 100 miliard eur ročně. Jak se o tyto náklady podělit a zda bude 100 miliard eur vůbec stačit (Čína nedávno zmínila 400 miliard dolarů), patří mezi hlavní otázky následujících vyjednávání.
Jak však uvádí britský týdeník Economist, u stanovení konkrétních částek debata nekončí, je totiž také potřeba najít mechanismy k efektivnímu rozdělování peněz. Economist navrhuje zavést vládní dotace na podporu rizikových investic do zelených technologií, tedy podpořit soukromý kapitál, a varuje před tím, aby „peníze putovaly mezi jednotlivými vládami“. Podle Economistu bude pro úspěšné zvládnutí boje s klimatickými změnami nejdůležitější zavedení nástrojů, které pomohou stanovit cenu uhlíků tak, aby podnikatele motivovala k investicím do nových technologií (měla by se podle něj pohybovat okolo 40 dolarů za tunu).
Klimatický summit v Kodani potrvá od 7. do 18. prosince. Evropská unie bude navíc svou pozici dojednávat ještě na summitu tento čtvrtek a pátek (10. a 11. prosince) v Bruselu.