Zdroj: Pražský studentský summit
Autor: Kristián Léko
Autorem komentáře je Kristián Léko, redaktor novin Chronicle, které doprovází projekt Pražský studentský summit.
Čtenář jistě promine, že se k tématu dostáváme jaksi „od lesa“, a sice z prostředí českého parlamentu. Ač se to nezdá, ten vedle schvalování běžných zákonů také (řečeno bruselským slovníkem) implementuje či transponuje do českého právního řádu normy Evropské unie. Zatímco u běžných zákonů může hlasování skončit všelijak a o návrzích se vede politická i veřejná diskuse, zákony, které plní cíle vytyčené ve směrnicích, zákonodárci schválit v podstatě musí. Jinak by totiž byly (v krajním případě) České republice vyměřeny finanční sankce, což se ostatně „z důvodu nedostatečné transpozice“ již několikrát stalo.
Volič může být nemile překvapen, když „jeho“ strana najednou schvaluje zákony, o kterých před volbami nepadlo slovo. Obvykle jde o různé technické regulace či otázky ochrany spotřebitele, ale někdy EU předepíše členským zemím implementaci kontroverznějších opatření. Za všechny uveďme tzv. antidiskriminační zákon, který v českém právu po několika desítkách let znovu zavedl presumpci viny, což někteří účastníci veřejné diskuse nesli velice nelibě.
Nebuďme však tak nesmlouvaví jako známý euroskeptik Petr Mach, jenž tento proces nazývá „hrou na demokracii, kvůli které je demokracie v ČR značně ochromena.“ Je totiž nutné podotknout, že evropské směrnice procházejí poměrně složitým a sofistikovaným přijímacím procesem, takže rozhodně nejde o žádné oktrojované předpisy. Zároveň je ale skutečností, že tento proces není jednoduché sledovat. Členské země jej sice ovlivnit mohou, otázkou ovšem je, nakolik svých práv využívají. Valná většina norem každopádně prochází hladce.
Zvláštností evropského legislativního procesu je fakt, že poslanci Evropského parlamentu (EP) nemají zákonodárnou iniciativu. Zřejmě ve všech politických systémech navrhuje drtivou většinu zákonů vláda, nicméně poslancům nebývá právo navrhovat zákony upíráno. Jediným orgánem, který může v EU navrhovat směrnice a nařízení, je ale Evropská komise. Její návrh následně schvaluje Rada EU a právě Evropský parlament.
Většinu v EP dlouhodobě drží „velká koalice“ dvou největších frakcí – lidovců a socialistů. Obě mají zájem na dalším prohlubování evropské integrace a spolu s dalšími několika frakcemi bez větších problémů prosazují potřebné předpisy. Profesor Roland Vaubel z mannheimské univerzity neváhá hovořit o „jedné velké straně evropské centralizace“. Malé frakce a zejména nezařazení poslanci zůstávají v podstatě bez skutečného politického vlivu.
Je sice jednoduché toto uspořádání kritizovat, už těžší je pak ale vymyslet jakékoli jiné řešení. Voliči napříč kontinentem totiž ve volbách do EP rozdají hlasy jednotlivým stranám spíše na základě jejich aktuálního angažmá v národních vládách než jejich postojů k evropské integraci. Když se pak ve všech evropských orgánech sejdou v drtivé většině příznivci centralizace, je přirozené, že nebudou tvořit „vládu“ a „opozici“ na základě pravolevé orientace, ale že budou spíše spolupracovat.
Národní parlamenty mají po přijetí Lisabonské smlouvy pravomoc legislativu napadnout, pokud neodráží základní principy subsidiarity a proporcionality. Oproti dřívějšku tedy sice svou pozici posílily, ale otázkou nadále zůstává jejich kompetence a vůle nově nabytých pravomocí využívat.
Tento komentář vyšel v novém čísle novin Chronicle, které můžete nalézt pod tímto odkazem. Pořadatelem Pražského studentského summitu je Asociace pro mezinárodní otázky. EurActiv.cz je mediálním partnerem projektu.