PARTNEřI
Souvislosti:
Během kampaně před francouzským referendem o Evropské ústavě ztělesňoval obraz „polského instalatéra“ rozšířené obavy, že by příval levné pracovní síly z východu mohl výrazně ovlivnit situaci na francouzském pracovním trhu. Argumentace „polským instalatérem“ nevycházela přímo z ústavního textu, ale z tzv. Bolkensteinovy směrnice, která měla liberalizovat společný trh EU i pro služby. Ovšem míra dezinformace byla tak vysoká, že v referendu způsobila odmítnutí Evropské ústavy. Když do EU 1. května 2004 vstoupily Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Estonsko a Malta, svůj pracovní trh těmto zemím otevřely pouze Švédsko, Irsko a Velká Británie.
Řecko, Finsko, Itálie, Španělsko a Portugalsko svůj pracovní trh otevřely roku 2006, Lucembursko a Nizozemsko pak o rok později, Francie otevřela svůj pracovní trh novým členům EU roku 2008 a jako zatím poslední se přidaly Belgie a Dánsko 1. května 2009. Německo a Rakousko ponechaly své pracovní trhy pro nové státy uzavřené i po 1. květnu 2009. České předsednictví proto kritizovalo Berlín a Vídeň s tím, že udržovat omezený přístup na pracovní trh i pět let po východním rozšíření představuje neospravedlnitelné rozhodnutí.
Evropský soudní dvůr nedávno rozhodl v neprospěch Francie v situaci, kdy byl právníkům, doktorům a dentistům z Rumunska a Bulharska protizákonně odpírán přístup na francouzský pracovní trh.
Témata:
Skutečnost je taková, že Francie nevede dostatečné statistiky týkající se zahraničních pracovních sil, a to znemožňuje jakékoli hodnocení počtu pracovníků z východu EU na její půdě. Paříž se spoléhá jen na počty vydaných povolení k pobytu, na kterých se píše, že jde o pracovníka. Občané EU, kteří přišli do Francie za rodinným příslušníkem, nejsou ve statistikách vedeni jako zahraniční pracovníci, a to přestože jim povolení k pobytu z důvodu spojení rodiny také umožňuje pracovat. Údaje o pracovnících z východu nezahrnuje do svých statistik ani Eurostat. Jeho údaje hovoří oficiálně o 15 tisících Poláků na francouzském pracovním trhu v roce 2005 a o 14 tisících v roce 2007. Tato čísla tedy hovoří jasně: nekoná se žádný příval, a počet pracovníků z východu se dokonce mírně snižuje.
V porovnání například s Velkou Británií se ukazuje, že Francie je méně populární destinací. V roce 2005 směřovalo na ostrovy 88 tisíc Poláků a o tři roky později byl jejich celkový počet odhadovaný na 370 tisíc. Ve srovnání s Británií, která údajně od roku 2004 přijala na půl milionu pracovníků ze střední a východní Evropy, tedy Francie výrazně zaostává.
Za rozdílnou situací v Británii a Francii jsou samozřejmě omezení, které Francie v oblasti pracovní mobility přijala. V roce 2006 se totiž francouzský pracovní trh otevřel pouze pro ty sektory, kde byl nedostatek domácích pracovníků, tj. sektor zdravotní péče, zásobování, doprava a stavebnictví.
Brusel Francouzům umožnil ponechat administrativní omezení až do roku 2011. Už od 1. července roku 2008 ale mohou pracovníci ze zemí „východního rozšíření“ EU ve Francii svobodně pracovat. „Francie se rozhodla odstranit omezení již roku 2008, namísto roku 2011. Nejsem si ale jistý, zda by k tomuto kroku přistoupila i dnes,“ řekl Jacques Barou, výzkumník Institutu politických věd v Grenoblu. „Francie už dlouhé roky trpí vysokou mírou nezaměstnanosti a omezení volného pohybu pracovníků jsou důležitým faktorem pro udržení sociálního smíru,“ dodává.
Pokud jde o Bulharsko a Rumunsko, zde by měla Francie zrušit omezení 31. prosince 2011. Do té doby mohou pracovníci z těchto nejnovějších členských zemí EU využívat zrychlenou proceduru vydávání pracovního povolení na vykonávání práce v jedné ze 62 profesí, kde Francie trpí nedostatkem pracovníků.