PARTNEřI
Komisař Joaquín Almunia včera v Bruselu pronesl řeč, která vnesla světlo do dvou nejkontroverznějších otázek, jimiž se Evropa v uplynulých měsících zabývá.
„Ptáte-li se mě, jestli je společné vydávání obligací rozumné, pak vám řeknu, že ano. Ale rozhodují o tom členské státy a řada z nich s touto myšlenkou nesouhlasí,“ řekl Almunia účastníkům konference uspořádané think-tankem European Policy Center (EPC).
Komisař se dosud konkrétním komentářům k vydávání společných vládních obligací skupinou členských zemí vyhýbal a argumentoval přitom nesouhlasem takových členských zemí jako jsou Německo nebo Nizozemsko.
K zaujetí čitelnějšího postoje jej zřejmě přiměl rostoucí tlak ze strany Mezinárodního měnového fondu (MMF), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), předsedy ministrů financí eurozóny (Eurogroup) Jean-Claude Junckera, některých členských zemí a Evropského parlamentu.
V dalším zásadním prohlášení Almunia uvedl, že EU má v záloze strategii na pomoc těm členům eurozóny, kteří by se dostali do závažných hospodářských obtíží. Komisař přitom v minulosti opakovaně zdůrazňoval, že smlouvy EU obsahují ustanovení, které podobné operace vylučuje.
Almunia ovšem včera v reakci na opakovaná prohlášení německého ministra hospodářství Peera Steinbrücka o tom, že je Berlín ochoten přispěchat na pomoc členské zemi eurozóny, pokud se dostane do potíží, svůj postoj změnil.
„Pokud se jedna ze zemí eurozóny ocitne v krizi, pak dříve než půjdeme za MMF, máme k dispozici řešení,“ uvedl Almunia. Neuvedl ovšem jakou má evropská strategie konkrétní podobu.
Jedním z možných opatření je vydání společných obligací, tj. vládního dluhu s podporou EU, které by zemím, které se dostanou do obtíží, nabídly nižší úrokovou míru a zpomalily by jejich zadlužování.
Podíváme-li se například na rozdíl mezi výnosy vládních obligací v Řecku a Německu, zjistíme, že se v uplynulých měsících exponenciálně zvyšoval. Totéž platí i pro italské obligace a ohroženo je také Irsko, Rakousko a Portugalsko. Almunia včera proto znovu zopakoval své varování ohledně rozdílů ve výnosech obligací.
Další možné řešení by znamenalo zapojení Evropské centrální banky (ECB), která by mohla vládní obligace od členských zemí nakupovat přímo. To ale v současné době evropské smlouvy neumožňují.
Polský ministr pro evropské záležitosti Mikolaj Dowgielewicz v rozhovoru s EurActivem vznesl rétorickou otázku: „Proč by západní Evropu měla zachraňovat ECB a východní Evropu MMF nebo EBRD?“
A skutečně, jako příklad záchranných opatření pro země východní Evropy vyzval Almunia k intervencím s pomocí kapitálu ze „staré Evropy“, zejména prostřednictvím rekapitalizace tamních dceřinných společností ze strany nadnárodních finančních institucí jako jsou rakouské nebo italské banky, které v nových členských zemích v uplynulých letech hodně investovaly.
Zdá se také, že na pořadu dne je znovu i návrh na rychlejší vstup do eurozóny, a to i navzdory tomu, že s tím řada členských zemí na víkendovém mimořádném summitu nesouhlasila. Zdá se, že požadavek na dvouleté setrvání v mechanismu ERM II (země musí mít minimálně dva roky před přijetím eura zafixován kurz vůči euru a jeho měna nesmí vůči euru výrazněji oslabit) by nemusel být tak závazný, jak se na první pohled zdálo. Mluvčí komisaře Almunii přiznal, že i Itálie, Finsko a Irsko se v minulosti k euru připojily po kratším testovacím období.
Některým novým členským zemím by členství v eurozóně mohlo kvůli extrémní volatilitě směnných kurzů pomoci. Za flexibilnější kritéria se přitom zasazují nejvíce Maďarsko, Polsko a Bulharsko.