Jana Hybášková: Zahraniční politika EU existuje

KOMUNIKAčNí PARTNER

EURAKTéR

PARTNEřI

Rozhovorem s bývalou europoslankyní a nynější jedničkou na pražské kandidátce KDU-ČSL pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Janou Hybáškovou pokračuje seriál rozhovorů, ve kterém EurActiv mapuje postoje politických stran k nejožehavějším evropským tématům a Evropské unii obecně. Na našich stránkách jste se měli dosud možnost seznámit s názory Karla Schwarzenberga (TOP09), Jiřího Čáslavky (Strana zelených) a Kateřiny Konečné (KSČM).

• Program KDU-ČSL se od těch ostatních liší poměrně silným důrazem na evropská témata. Myslíte si, že evropská politika je pro české volby důležitá? A pro Českou republiku obecně?

Myslím, že jsem živým důkazem toho, že KDU-ČSL skutečně dává prostor evropské politice, když jako lídra pražské kandidátky postavila šéfku Evropské demokratické strany (EDS). Co se týče evropské politiky v parlamentních volbách, rozhodně není zastoupena tak, jak je zvykem ve zbytku EU. A na evropská témata se „nehraje“ ani v českých volbách do Evropského parlamentu, při kterých jsem loni prohrála.

V době těchto voleb procházela Evropa velmi vážnou ekonomickou krizí a EU přicházela s razantními opatřeními. Ani to ale nepřimělo české kandidáty do EP prozradit, k čemu vlastně chtějí své volební období využít, nebo jak budou hlasovat ohledně důležitých rozpočtových opatření.

• Myslíte si, že se tato situace může do budoucna změnit? Ono se totiž zdá, že politické strany ani nemají potřebu ji měnit. Je známá věc, že pokud se něco povede, připíše si to k dobru politická strana, pokud se něco nepovede, může za to Brusel.

Myslím, že u nás především chybí velmi vážná debata, která se v Evropě bude odehrávat, a to debata rozpočtová. Debata, co se zemědělskou politikou, co se strukturální politikou a co s kohezní politikou. A přitom jde o debaty, které se Česka silně týkají, protože na našem území jsou projekty, kterým běží průběžné financování. Jak se budou jednotlivé strany stavět ke Společné zemědělské politice, také nezaznělo, což je vážné. Dále chybí debata o inovacích, o financování vědy a výzkumu.

• Co by se podle Vás muselo stát, aby se to změnilo?

Ta otázka je velmi politická, nicméně z toho, co můžeme analyzovat z minulosti, je fakt, že za vlád socialistů bylo evropské politice dáno více sluchu, hovořilo se o tom, jak funguje Brusel a jak můžeme hledat synergie.

V době pravicové vlády ODS, přestože jsme měli předsednictví, byla situace méně příznivá, ale v současnosti dochází uvnitř ODS k zásadním změnám a já pevně věřím, že dojde k posílení pozice pana Nečase, který se umí velice dobře pohybovat v sociální tematice, pro níž má cit. Pokud by tedy došlo k posílení tohoto křídla ODS, tak by mohlo dojít k nějaké změně k lepšímu, k větší přítomnosti Evropy v českém politickém prostoru. Stejně tak si myslím, že v případě vítězství ČSSD by byla evropská politika v politické debatě více přítomna.

• Ještě se vraťme k českému předsednictví. Naše politické elity si v Evropě nevytvořily nijak slavný obraz a zajímalo by mě, zda je podle Vás vůbec ochota změnit vystupování ČR tak, aby navenek působilo jednotněji. Nebo zda zůstaneme ve fázi, v jaké jsme dnes, kdy určitou politiku zastává vláda, která pak nekomunikuje s parlamentem a opozicí.

Jsem kritik této situace a to ještě z dob velmi dávných. Funkcí parlamentu není jen předkládat zákony jak na běžícím páse, k čemuž se, myslím, nechal strhnout. Na Evropském parlamentu je zajímavé právě to, že jde o místo, kde se skutečně debatuje o základních otázkách, jako je budoucnost vědy, ekonomiky, etiky. Tahle funkce parlamentu u nás podle mě zcela schází – nevede se zde debata o střednědobých a dlouhodobých prioritách země, třeba debata o evropské energetické bezpečnosti. Další věc, která parlamentu chybí, je funkce kontrolní.

• A co udělat pro to, aby čeští politici navenek vystupovali jednotně?

Co se týče nápravy situace ve vztahu k politickému konsenzu, máme obrovský deficit jak v oblasti bezpečnostní, tak v evropské či zahraničněpolitické. A míra neschopnosti českých politiků se dohodnout je značná.

Problém je, že jsme vstoupili do EU a NATO a někteří to považují za dovršení našich integračních snah. Jiní naopak vidí ten prázdný nepopsaný list a chtějí debatovat o tom, jak jej „popsat“. Je třeba říci, kde jsou v Evropě naše priority, jakou Evropu vlastně chceme a jak ji budeme ovlivňovat. A kde jinde by měla být ta diskuze vedena než na půdě českého parlamentu? Když se podíváte na četnost zasedání evropského výboru našeho parlamentu a na jeho agendu, tak je to ve srovnání s jinými výbory úplně nulová aktivita.

Například ve Slovinsku už si v roce 1998 či 1999 zvykli, že se mandáty pro vyjednávání s EU schvalují na plénu v parlamentu, a vydrželo jim to dodnes.

• Myslíte, že k podobné praxi časem dospěje i český parlament?

Český parlament se s tímto nesetkal, ba naopak se s takovou potřebou všichni báli do parlamentu přijít, a tím pádem nechali parlament na vedlejší koleji, nezkušený, nepřipravený.

Doufám, že si česká vláda uvědomí, že je zde nová strukturální forma, Lisabonská smlouva, a že český parlament musí hrát roli, ale ne v okamžiku, kdy se objeví červené světlo, ale kontinuálně.

• Bavíme se nyní o poslanecké sněmovně a o projednávání legislativy, která teprve čeká na podobu směrnice. Program KDU-ČSL zachycuje druhou fázi tohoto procesu, kdy je již směrnice hotová a má se implementovat do českého právního řádu. Píše se v něm, že by evropské normy měly být přijímány tak, aby byly skutečně efektivní a ne platné pouze „na oko“. Uvědomujete si tento problém?

Tohle je další naprosto nezřízená oblast. Jak mi zkušenost říká, jsou ministerstva, která transponují evropské normy téměř doslovně, tedy je to vlastně formální překlad, a jsou ministerstva, jako ministerstvo zemědělství, které si s přesnou transpozicí hlavu nelámou. Nehledě na jednotlivé směrnice, je v tom obecně strašný chaos. Státní orgány nemají jednotná pravidla transpozice a to se musí změnit. Transpozice unijního práva by navíc určitě měla probíhat rychleji než dnes.

• Pojďme se nyní přesunout k Lisabonské smlouvě a zahraniční politice. Primárním cílem této smlouvy bylo posílení role EU v zahraničí, zesílit její hlas, aby byla schopná mluvit jednotně a být aktivní na světovém poli. Myslíte, že Lisabonská smlouva k tomuto cíli přispěje? Nebo spíše povede k uplatňování politiky nejmenšího společného jmenovatele?

Já si nemyslím, že v současnosti je evropská zahraniční politika nejednotná. My často říkáme, že EU nemá žádnou společnou zahraniční politiku, a já zjišťuji, což je velmi politický soud, že toto říkáme, pokud se nám ta politika, kterou Unie právě prosazuje, nelíbí.

Dnes existuje socialistická a pravicová zahraniční politika. A tak jak je to kyvadlo střední a východní Evropy vychýlené, vychází od nás kritika z pohledu neoliberálních a nekonzervativních idejí. My bychom tam prostě rádi viděli silnější neokonzervativní přístup, a když ho tam nevidíme, řekneme, že Unie nemá žádnou zahraniční politiku.

To však zdaleka není pravda. Evropa ji má a je to dost socialistická zahraniční politika. Týká se Libanonu, Sýrie, Kazachstánu, Kyrgyzstánu i Ukrajiny.

• Co s tím tedy mají neokonzervativci učinit? Jak získají vliv?

Musí posilovat politiku evropské pravice, především evropských lidovců. Evropská pravice se vždycky více věnovala domácím poměrům, růstu průmyslu a zemědělství a příliš se o zahraničí nestarala, zatímco evropská levice se díky socialistické internacionále velmi silně zajímala o zahraniční politiku.

• V souvislosti s tím si nemůžu nevzpomenout na energetickou politiku. Myslíte si, že ta je také do velké míry ovládána levicovými silami?

Musím si rýpnout do expremiéra Topolánka a jeho vlády, která se za českého předsednictví bila v prsa, že dokázala zvládnout plynovou krizi. Problém je ale v tom, že to byl jeden konkrétní případ, ale nepodařilo se to, co je mnohem důležitější – udělat z energetiky skutečně evropskou politiku. Poslouchali jsme zmrzlé bulharské kolegy, ale zatímco Němci ještě aspoň trochu otočili hlavu, například o Francouzích a Španělech se nedá říct ani to. Topolánek měl v době plynové krize šanci tento problém dlouhodobě vytáhnout na evropskou úroveň, ale v tom selhal. Faktem tedy stále je, že evropská energetická politika neexistuje. A my jí přitom hodně potřebujeme.

• V případě, že se KDU-ČSL stane součástí vlády, jedním z nejdůležitějších témat bude stále hospodářská krize. Jak se Vaše strana staví k současné podobě řešení na evropské úrovni? Do jaké míry by se měla EU do hledání řešení zapojovat?

První důležitá věc v boji proti krizi v Evropě je eurozóna. Myslím si, že pokud by stále existovala celá řada rozdrobených měn, EU by krizi odnesla mnohem hůře – pokles by byl mnohem hlubší. Zaplať Pánbůh za eurozónu. Vyplatilo se nám, že euro se stalo velmi kredibilní měnou a o udržení této kredibility se hraje také při plánování pomoci Řecku. Pak bude také důležité nové nastavení pravidel eurozóny. Myslím, že i pro Česko – i když v eurozóně není – je velmi důležité ta pravidla dodržovat.

Mimochodem, v tuzemsku se to sice málo říká, ale evropská ekonomika je nejsilnější na světě. Pokud si chce tuto svou sílu udržet, musí kromě důvěryhodné měny pracovat také na posílení své konkurenceschopnosti a reformě sociálních systémů, které mají kořeny už v poválečné době. Nejdůležitější ale je, jestli Unie i nadále dokáže fungovat jako jedna ekonomika. Ostatně 80 % naší výroby je navázáno na německý automobilový průmysl. Proto pokud například Němci zavedou kurzarbeit (stát dorovnává firmám, které by jinak propouštěly, část nákladů na mzdy a sociální pojištění, pozn. red.), nám nezbude, než je následovat. A podle mě bychom to měli udělat.

• Kdy a za jakých podmínek (úroveň hospodářského růstu, nezaměstnanosti apod.) lze podle Vás zahájit ústup od protikrizových opatření (exit strategy)?

Vím, že je v současnosti „hypermoderní“ šetřit, ale to jsme si měli rozmyslet v období, kdy se šetřit dalo. Teď na to ale zrovna není ta pravá doba – hlavní je v současnosti udržení zaměstnanosti. Dokud nedostaneme jasný signál, že se Evropa oživuje, tak ta opatření musí zůstat v platnosti. Doba utahování ekonomických šroubů podle mě ještě nenastala.

• Myslíte si, že je v Unii prostor pro hlubší koordinaci hospodářských politik?

Určitě. Když se podíváte na debatu o spotřebních daních, o DPH, apod. je tento trend už jasný. Dnes je Evropa prostě daleko víc propojená, než si například uvědomuje řada českých poslanců, kteří jezdí třeba z Hradce do Prahy, když to řeknu tvrdě. Dnes se většinou nejedná o jednotlivé národní zájmy.

Vezměte si například průmyslovou politiku. Dnes nemáte průmyslovou politiku Francie, Německa, Polska apod. ale průmyslovou politiku evropských chemiček, automobilek atd. Váha těchto sektorových zájmů je v současné Unii mnohem větší než členských států – byť by se jednalo o Německo nebo Velkou Británii. Evropa současnosti prostě je především reprezentantem velkého průmyslu, v jehož zájmu je co nejvíce harmonizovaný evropský trh. A to včetně daňových a fiskálních otázek. Nemůžeme ale očekávat nějaké velké skoky – spíš půjde o postupné sbližování.

• Jak se vůbec díváte na přijetí eura v Česku? KDU-ČSL nemá v programu žádný závazný termín…

To je pravda. Pokud jde o mě osobně, na podzim 2009 jsem ještě hlásala, že bychom měli euro přijmout do roku 2013, což už dnes samozřejmě není možné. KDU-ČSL je pro co nejrychlejší přijetí eura a já za Janu Hybáškovou dodávám: včera bylo pozdě. Možnost už jsme měli a propásli jsme ji.

Proč co nejdříve? Za prvé si myslím, že nám vůbec neuškodí, když budeme dodržovat Maastrichtská kritéria. Za druhé se domnívám, že v dnešním propojeném světě prostě není bezpečné pro malý stát mít vlastní měnu. Spekulanti si s ní mohou hrát, kdy se jim to hodí, a ČNB vydrží odolávat maximálně půl dne.

• Máte pocit, že Maastrichtská kritéria v současné krizi Řecka a potažmo celé eurozóny obstojí nebo bude muset dojít k jejich změně?

Řecko teď myslím všem v Evropě ukázalo, jak důležité je pravidla dodržovat. Rozhodně si nemyslím, že teď dojde k jejich dalšímu rozvolňování. Spíš naopak. Věřím, že eurozóna současné problémy přestojí a že její rozpad nehrozí.

• V následujícím volebním období bude v EU probíhat důležitá diskuse o podobě unijního rozpočtu po roce 2013. Dejme tomu, že KDU-ČSL zasedne v příští české vládě. Jak by měl podle Vašeho názoru budoucí rozpočet vypadat (v současné době jednu třetinu spolkne společná zemědělská politika, SZP, a stejný podíl odchází na evropské fondy)? Stačila by podle Vás restrukturalizace rozpočtu nebo je třeba upravit i jeho absolutní výši?

Určitě je nutná výrazná změna. Myslím, že jsme měli už v době těsně po našem vstupu do Unie trvat na radikální reformě SZP. Důsledky jsou do dneška strašlivé, disparita obrovská. Je sice lehké říct: do roku 2013 a dost, ale kdo o evropské politice něco ví, ten si uvědomuje, že prosadit jednorázovou změnu v nějaké položce rozpočtu například o 30 % je prakticky nemožné. Musíme se bavit o tom, co je ještě možné prosadit. A ta debata mi v Česku dost chybí. Nejsme vůbec aktivní.

• Myslíte si, že je lepší přesměrovat v rámci SZP část peněz z přímých plateb na rozvoj venkova. Tento trend se prosadil v rámci posledních úprav zemědělské politiky.

Já bych ty peníze spíš věnovala na jiné účely. Musíme za to začít bojovat. Ostatně, je velmi složité vůbec definovat, co všechno je venkov a hlavně, jak by se konkrétně měl rozvíjet. To bude na evropské úrovni hodně těžké nastavit. A co chceme na venkově rozvíjet? Infrastrukturu, zaměstnanost nebo počet vysokoškoláků?

• A pokud jde o strukturální fondy?

Jejich omezování bude pro Česko velký problém. Tam já vidím klíčovou debatu: co dělat se strukturální politikou v EU? Jsem obecně pro přesun prostředků z infrastruktury do těch „měkčích“ projektů – tj. na vědu a výzkum.

• V souvislosti s tím by se možná mělo uvažovat o reformě české státní správy a o posílení pozice krajů, jejichž funkci často strukturální fondy suplují, nemyslíte?

Je pravda, že kraje s výjimkou Prahy v současnosti nemají žádné peníze – prakticky všechny jejich prostředky jdou do zdravotnických zařízení. V Praze zase vše „sežere“ doprava. Kraje tedy nemají peníze na investice.

• Pojďme k poslednímu tématu. Z Bruselu a „starých“ členských zemí je cítit tlak na zavádění zelených technologií související zejména s bojem proti klimatickým změnám. U českých politiků je tento proud přijímán s určitou skepsí. Domníváte se, že to může být způsobeno jeho nepochopením u tuzemských politiků či přílišným optimismem v západních zemích?

Ta debata je hodně odlišná, protože někde ty alternativní zdroje z první ruky k dispozici jsou a někde prostě nejsou. Ale na tuto oblast odborník nejsem. Myslím si ovšem, že klíč u nás v Česku leží především ve zvyšování energetické účinnosti a ne v masivním nástupu obnovitelných zdrojů energie. Podpora fotovoltaiky v Česku je přesně příklad toho, jak se to dělat nemá.