PARTNEřI
Zkrácenou verzi rozhovoru si můžete přečíst zde.
- Pravidelně se účastníte klimatických jednání OSN. Jaká je Vaše role při těchto rozhovorech? Jak se vlastně vybírají zástupci jednotlivých zemí, kteří jezdí na tyto konference?
Tak nejprve je nutné zdůraznit, že se jedná o politické konference, kde se scházejí především diplomaté z jednotlivých zemí, tedy ne vědecké konference pro klimatology. A zároveň – v rámci zachování transparentnosti – jsou tato setkání otevřena i dalším pozorovatelům.
Základními účastníky těch konferencí jsou zástupci států, které v roce 1992 podepsaly v Riu Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC). Letošní konference v Kodani se nazývá COP 15, tedy patnácté setkání zástupců států, které se koná každý rok od roku 1995. Zároveň však probíhá také jednání stran Kjótského protokolu, kde je asi o pět států méně – chybí například Spojené státy, které ho odmítly ratifikovat. Kromě jedné velké konference ročně, která trvá minimálně 11 pracovních dní (letos se koná v Kodani), probíhá i řada jednání v různých expertních skupinách, které se scházejí pravidelněji – například tento rok jsou jednání intenzivní a už se jim věnovalo na té nižší úrovni osm týdnů.
- Teď byla řeč o těch oficiálních zástupcích vlád. Ale co další účastníci?
Jsou to například reprezentanti mezinárodních organizací, jako OECD, byznysu, nevládních ekologických a rozvojových organizací, místních populací jako třeba indiánů, mládeže, práv žen a tak dále. Na té velké konferenci, která se koná jednou ročně, se sejde třeba 15 tisíc lidí, v Kodani dokonce 20 000, ale samozřejmě se tam všichni nezdrží po celou dobu – jde o registrovaný počet účastníků. Z nich zástupci oficiálních vládních delegací tvoří asi 40 %. Zbytek má přístup pouze k části jednání – je tam v roli takzvaných pozorovatelů a to včetně novinářů, kterých se vždy také sjede dost.
- Jaká je tedy role nevládních organizací?
My máme část jednání uzavřenou, ale i tak se podílíme na dění. Setkáváme se například se zástupci států a představujeme jim naše pozice a oni vysvětlují vlastní pozice. Někdy také působíme jako spojovací můstek mezi některými zeměmi, protože spolu třeba až tak nejednají. Zároveň se o tom, co se tam děje, snažíme informovat veřejnost. Každý den tam třeba ekologické organizace vyhlašují Fosílii dne, což je taková „anticena“ té zemi, která ten den nejvíce blokovala jednání. Na těch konferencích OSN se totiž už 15 let používá taková speciální hantýrka a pro vnějšího pozorovatele není jednoduché rozpoznat, jestli určité prohlášení znamená spíš snahu jednání posouvat dál a nebo je blokovat. Ekologické organizace se tedy snaží podstatu problému „vypíchnout“ a prezentovat ho veřejnosti. Oficiálních jednání se ale prakticky neúčastní – za ty dva týdny se dostanou ke slovu třeba jen třikrát, a to pouze formou společného prohlášení směrem k vyjednavačům.
- A tyto oficiální rozhovory probíhají jakým způsobem?
Tak především se vždy musí dojednat kompromis napříč všemi 192 zeměmi. Samozřejmě tu funguje určitá geopolitika, takže například nějaká malý státeček si jen těžko dovolí blokovat jednání. Ale ty země tam vyjednávají ve skupinách – například za Česko kope Evropská unie a čeští zástupci tam tedy zpravidla nemluví. Dostanou slovo jen na předchozím jednání Rady EU, kde se vytváří společná unijní pozice. Unii pak zastupuje hlavně předsednictví. Dále jsou tam země rozvojové, které se sdružují v G77 plus Čína, africké země, malé ostrovní státy a podobně. Zároveň však ta konference funguje jako jeden velký veletrh, takže se tam koná přes 200 různých přednášek a prezentací a dalších asi 150 výstav, kde jednotlivé zájmové skupiny – různé think-tanky, průmysl, jednotlivé státy – představují své vize.
- Pojďme tedy už ke konkrétním výstupům těch jednání. Dva největší světoví producenti emisí – Čína a Spojené státy přišli minulý týden s jasnou nabídkou ke snižování emisí skleníkových plynů. Jak jste spokojen s jejich návrhy? Pomohou k uzavření dohody v Kodani? Zatím stále převládá skepse na všech stranách...
Ty cíle, které představila Čína a USA, jsou určitě vítány, protože představují určitý pokrok. Před tím žádné nebyly, teď jsou na stole. Ale vzhledem k tomu co je potřeba, aby se globálně dohodlo, tak tyto cíle nejsou dostatečné. Je tedy otázka, zda jsou tyto státy ještě ochotné přidat. A tyto cíle neznamenají, že se emise například v USA skutečně sníží o těch 17 % oproti roku 2005. Část této redukce může být dosaženo také pomocí kupování emisních kreditů, tedy flexibilních mechanismů. Ostatně ani ten cíl EU v podobě 20% nebo 30% snížení emisí neznamená, že se fyzicky odehraje pouze na jejím území. Můžeme si tu redukci z části koupit.
Mimochodem, Evropská unie má tu nevýhodu, že musela vyložit karty dopředu, protože musí vždy hledat konsenzus 27 zemí. Ve Spojených státech, Rusku nebo Číně se může rozhodnutí o konečném závazku zformovat až úplně na posledních chvíli. Takový luxus Evropa nemá. V Kodani se má sejít stovka vrcholných státníků a ti určitě nebudou chtít odjet s prázdnou. Šance na alespoň nějakou dohodu je tedy podle mě poměrně veliká. Navíc v případě neúspěchu mají dánští vyjednavači prý v záloze plán B, který by sice nebyl tou finální konečnou dohodou nahrazující Kjóto, ale umožnil by aspoň okamžitě začít posílat peníze na boj s klimatickými změnami do rozvojových států.
- Jak se v této souvislosti díváte na účast Baracka Obamy na klimatickém summitu? Americkému prezidentu stále svazuje ruce Senát, který zdržuje projednávání klimatické legislativy.
To je pravda. Čeká se na klíčový zákon a pro Ameriku je hodně důležitý – důležitější než mezinárodní legislativa. Pokud budou mít národní, pak se budou ochotni zavázat k té mezinárodní. Prezident Obama tedy musí balancovat na hraně – chce něco slíbit mezinárodnímu společenství, ale zároveň by nerad ohrozil projednávání zmíněného zákona v Senátu. Ani Obama za USA, ani čínské vedení nejsou v Kodani schopni podepsat právně závaznou smlouvu. Výstupem z dosavadních expertních jednání – letos zabraly celých osm týdnů – je zhruba 120stránkový dokument, který ale stále skýtá celou řadu možností. Jeho dokončení v Kodani není reálné. Malé státy si navíc teď stěžují, že Dánové se snaží kompromisní dohodu předjednat se zástupci velkých států a je opomíjejí.
- Dobře, ale na čem se vlastně zastavily rozhovory o klimatu? Na neochotě některých vyspělých států k razantnějším závazkům ohledně redukce emisí? Nebo jsou hlavním problémem příspěvky na boj se změnami klimatu v rozvojových zemích?
Je tam hlavně nedůvěra z obou stran – jak od rozvojových států, tak od vyspělých zemí. S tím, jak se kodaňský summit přiblížil, přeci jen zaznamenáváme určité vstřícné kroky z obou stran. Například Čína se zavázala, že sníží emise na jednotku HDP o 40 až 45 %, což ovšem není dost. Podle propočtů to totiž znamená snížení emisí oproti scénáři business as usual – tj. kdyby se nedělalo nic – pouze o 10 %. A to je málo.
Ta jednání na jedné straně krachují na malé ochotě bohatých států ke snižování emisí a také na neplodných jednáních o finanční pomoci nejchudším zemím...
- A jaká z toho vede cesta ven? Dá se najít nějaký rozumný kompromis v rámci dalšího roku?
Myslím si, že už nyní vidíme jisté sbližování postojů – Japonsko přišlo s novými závazky, o těch Spojených státech už byla řeč, Velká Británie nabídla peníze do klimatického fondu. Nejdůležitější ale je, že USA a Čína, tedy státy, které odpovídají za 40 % globálních emisí, už jsou ochotny diskutovat o konkrétních číslech. Myslím si, že pokud státníci v Kodani dohodnou, že do roka a do dne bude na stole závazná dohoda, pak toho jsou schopni docílit.
- Jednou z hlavních otázek, která se v rámci klimatických rozhovorů řeší, je, jakým způsobem přesunout západní technologické know-how na východ. Čína a Indie nedávno přišly s nápadem, že by mělo dojít k oslabení patentové ochrany u zelených technologií. Evropští výrobci, kteří jsou v tomto ohledu na světové špičce, samozřejmě protestují a chtějí, aby si chudé země kupovaly drahé technologie za příspěvky ze západu.
Tohle je záležitost, které se ta jednání také věnují už 15 let, - jakým způsobem pomoci takzvanému technologickému transferu a přenést nové technologie i do těch nejchudších zemí. V současné době na to rozvojové země hodně tlačí, protože doteď se jednalo pouze o několik pilotních projektů, ale jinak se nic nedělo. Říkají: My jsme ochotni se k něčemu zavázat, ale od vás – bohatých zemí – chceme, abyste nám pomohli finančně a aby byl také vidět pokrok v technologiích. Otázka patentových práv je hodně problematická a já se obávám, že vyspělé státy v tomhle neustoupí. Lobbing zainteresovaných firem je totiž dost silný. Diskutuje se o zřízení fondů, které by pomáhaly ta práva nakoupit, vytvoření technologických center. Musíme si uvědomit, že tady nejde jen o samotný transfer technologií, ale také o to naučit s nimi odborníky zacházet. To je problém hlavně Afriky, ne už tolik Číny nebo Indie, kde je víc inženýrů, než v Evropě.
- Evropská unie také zvažuje co udělat s miliardami nevyužitých emisních kreditů nastřádaných Ruskem, Ukrajinou a dalšími postkomunistickými státy východní Evropy, které ratifikovaly Kjótský protokol. Zákonodárci se totiž obávají, že jejich přesun do období po roce 2012 může jednání o klimatu zkomplikovat. Jak se dá vypořádat s tímto problémem?
Tahle tématika je takový strašák, který stojí stále v pozadí, ale moc se neřeší, co s ním. Největší problém je právě to, že Rusko, kterému se emise propadly o 50 %, má obrovské množství emisních kreditů, které vlastně snižují cíle v dalším období, tj. pravděpodobně od roku 2013. Na stole je několik návrhů, jak tohle řešit. Nakonec půjde o určitý obchod s Ruskem, Ukrajinou, Polskem a dalšími zeměmi, které nashromáždily nadměrné množství povolenek. Není možné prostě ty kredity zrušit, protože to by ztratily veškerou svou hodnotu a přestalo by se s nimi obchodovat. Navíc je to politicky neprůchodné.
- A který scénář je podle vás nejreálnější při řešení tohoto problému? Pokud byste si měl tipnout...
Tak těch možných řešení je několik, ale podle mě je nejpravděpodobnější, že se omezí obchodovatelnost těch kreditů. Například Rusové by je tedy mohli použít ke splnění vlastního emisního cíle, nemohli by je ale prodávat dál do světa.
- Podle Evropské komise i firem zainteresovaných na zachytávání a ukládání uhlíku pod zem, má technologie CCS hrát klíčovou roli při ochraně světového klimatu. Skeptici však říkají, že nebude komerčně životaschopná dřív než v roce 2020, pokud vůbec někdy. Šéf České geologické služby Vít Hladík navíc nedávno poukázal na malý potenciál českých podloží pro CCS? Jaké šance dáváte CCS Vy?
K této technologii, jsem skeptický, protože je to zase řešení end of pipe, tedy „na konci trubky“. To znamená, že se bude pokračovat v tom stejném, jen se pokusíme namontovat filtr na konec elektrárny a nějakým způsobem se budeme snažit ten uhlík uložit. To za prvé přináší snížení účinnosti elektrárny o nějakých 20 % a za druhé nikdo vám nedá záruku, že ten uložený uhlík zase nezačne třeba za sto nebo tisíc let unikat. Cena této technologie je vysoká a já si myslím, že ty peníze se dají využít efektivněji. CCS může být maximálně jednou z mnoha částí „skládačky“, stejně tak jako jádro. Prim v boji proti změnám klimatu ale určitě musí hrát obnovitelné zdroje a úspory.
- Zase na druhou stranu ty velké emitenty, jako například Čínu, asi jen těžko přesvědčíte, aby v dohledné době utlumili své uhelné elektrárny. Ostatně i Evropská unie počítá s tím, že se bude uhlí podílet ještě v roce 2030 na jejím energetickém mixu 16 %. Není tedy CCS minimálně nutným zlem?
Hlavní otázka ale zní, kolik se na CCS vydá ze státních prostředků. Je tu totiž nebezpečí, že tato technologie může být viděna jako jediný zachránce a „vycucnout“ všechny peníze z dalších projektů, které by přinesly větší přínosy. Jde o to, abychom z CCS nedělali zlatý grál a aby zbylo dostatek peněz na obnovitelné zdroje energie a úspory.