PARTNEřI
- Jarní Evropská rada se zabývala z velké části plány EU v oblasti boje se změnami klimatu. Česká vláda zde prosazovala odklad aukčních prodejů emisních povolenek pro energetické společnosti po roce 2013. Vláda argumentovala na summitu tím, že jednorázové zavedení aukcí by pro ČR znamenalo výrazný skokový nárůst ceny elektřiny s dopady pro celou ekonomiku. Byl podle vás tento postup správný nebo jen vláda hájí barvy velkého tuzemského emitenta CO2 – energetické společnosti ČEZ (což jí vyčítají někteří kritici)?
Klimatický a energetický balíček, který Evropská komise v lednu představila, je velmi uceleným návrhem legislativních opatření. Systém obchodování s emisními povolenkami je pouze jednou z částí. Není proto možné posuzovat jeho dopady bez ohledu na další opatření, která chce Evropská unie v nadcházejícím období zavést. V případě cen elektřiny je tak nezbytné rovněž věnovat pozornost snaze liberalizovat obchod s energiemi na základě takzvaného třetího balíčku pro vnitřní trh se zemním plynem a elektřinou. Jsem přesvědčen, že v důsledku lepšího přístupu nových podnikatelských subjektů budou ceny elektrické energie naopak udrženy na přijatelné úrovni.
Česká vláda se proto k této otázce podle mého názoru staví ne zcela správně. Nejedná se podle všeho o snahu vlády hájit zájmy českého průmyslu. Její selektivní přístup totiž spíše odráží obecné postoje hlavní koaliční strany k otázce ochrany životního prostředí a změnám klimatu.
Pro ČEZ a další české podniky zavedení nových opatření zaměřených na snížení emisí skutečně přinese dodatečné náklady. Přesto jejich konkurenceschopnost by neměla být dlouhodobě ohrožena. ČEZ je totiž připraven investovat do čistější výroby, včetně zavádění nových technologií typu zachycování a uskladňování oxidu uhličitého. Větší hrozbu pro konkurenceschopnost českých energetických podniků představují spíše nejasnosti ohledně možnosti dalšího rozvoje jaderné energetiky v České republiky a možnost využití domácích uhelných zdrojů.
- Evropský summit se zabýval i dopady klimatické legislativy na evropskou ekonomiku. Sdílíte obavy, že by se firmy mohly v případě příliš přísných požadavků na snižování emisí skleníkových plynů stěhovat do zemí s nižšími ekologickými standardy? Pokud ano, jakým způsobem by měla EU navrhovanou legislativu upravit?
Samozřejmě, některé evropské podniky se mohou zabývat myšlenkou přesunout část své výroby do zemí s nižšími ekologickými standardy. Přesto se neobávám, že by nastal jejich masový exodus. Evropská komise se v tomto ohledu snaží zajistit, aby dopady nových opatření na snižování emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů neměly zásadní dopad na evropskou konkurenceschopnost. Unie musí také usilovat o dosažení nové mezinárodní dohody, která by zabránila takzvanému "uhlíkovému prosakování" (carbon leakage) do jiných zemí. Silná evropská legislativa může být základem pro dosažení takovéto dohody.
- V předvečer summitu jste v Evropském parlamentu vyzval zástupce Rady a Komise, aby se ve větší míře věnovali jaderné energii, která podle vás představuje „čistý, konkurenceschopný a bezpečný zdroj“. Co by Unie měla podle vašeho názoru v této oblasti dělat a do jaké míry je možné nějaký společný postup prosadit s ohledem na země, které jsou k jaderné energii skeptické?
Jaderná energie skutečně je čistým, konkurenceschopným a bezpečným zdrojem. V době, kdy chceme omezit svoji závislost na dovozu zemního plynu a ropy ze zahraničí a snížit produkci skleníkových plynů, Evropská unie nemůže tuto alternativu úplně zavrhnout. Naopak by se měla snažit zajistit, aby obavy z jejího využití postupně opadly. Není možné nutit některý z členských států, aby začal jádro využívat. Unie však může přispět tím, že prostřednictvím svých finančních zdrojů a lepším nastavením regulačních nástrojů podnítí výzkum a vývoj nových technologií v této oblasti. Může přispět například rozvojem celoevropského výzkumného programu nových reaktorů. Nebo novými pravidly pro poskytování státní pomoci. Evropská unie nástroje, jak může v takto citlivé otázce pomoci, má k dispozici. Doposud chybí politická vůle je lépe využít.
- Jedním z témat Evropské rady byl i francouzský návrh na vytvoření tzv. Středomořské unie, který před nedávnem podpořila i německá kancléřka Angela Merkel pod podmínkou, že se jeho součástí stane celá EU, tj. nejen země na pobřeží Středozemního moře. Jak se na tento kontroverzní projekt díváte? Je vůbec zapotřebí?
Myslím, že Evropská unie potřebuje zintenzivnit vztahy se zeměmi na jižním a východním pobřeží Středozemního moře. Skutečnost, že Barcelonský proces v posledních letech zpomaluje, vyžaduje nové politické iniciativy a nové impulsy pro dialog. Přesto snaha prezidenta Sarkozyho není tím, co Evropská unie potřebuje. Jestliže chceme posilovat její roli v mezinárodní politice, nemůžeme to dělat na základě privilegovaných partnerství mezi částí členských zemí a našimi zahraničními partnery. Naopak vztahy se Středomořím musí být založeny na společném postupu všech evropských zemí, přestože nejsou součástí tohoto regionu. Rozhodnutí Evropské rady je v tomto ohledu kompromisem, který má znovu nastartovat Barcelonský proces a prohloubit existující vazby mezi Unií a zeměmi v středomořské oblasti. Slovy španělského ministerského předsedy Zapatera se bude vytvářet "Unie se Středomořím, namísto Unie pro Středomoří".
- Předseda Evropské komise José Manuel Barroso minulý týden při setkání s chorvatským premiérem dal Chorvatsku jasně najevo, že by se členem Evropské unie mohlo stát v roce 2010 nebo 2011. Bude mít podle vašeho názoru tento signál vliv na reformní úsilí i v dalších zemích západního Balkánu?
Země západního Balkánu potřebují mít perspektivu členství v Evropské unii, aby postupovaly ve svém reformním úsilí. Ze zkušenosti vím, že většiny úspěchů bylo dosaženo vlivem podnětů ze strany Evropské unie. Místní instituce často reagují až v situaci, kdy mají jistotu, že reforma je přiblíží členství. Příslib daný Chorvatsku je proto jasným a velmi vítaným signálem, jež může celé přibližování evropským standardům a hodnotám v dalších zemích regionu pouze urychlit. Evropská unie totiž dává jasně najevo, že je připravena přijmout nové členské země. Nejistota, že proces rozšiřování nemusí vést k tolik vytouženému členství, je značně rozptýlena. Zároveň však není možné usnout na růžích, jelikož západobalkánské země stále potřebují naší pomoc a podporu s dalšími reformami.