PARTNEřI
- Jak se z člověka, který se celý život pohybuje v akademickém prostředí, stane jedna z klíčových postav běloruské opozice?
Já ale nejsem jediný – v běloruské opozici je řada lidí, kteří pocházejí z akademického prostředí. Ostatně i první demokratickou opoziční organizaci, která vznikla ještě v době perestrojky, založili tři lidé z Akademie věd. Tehdy jsem se do těchto občanských aktivit zapojil také já. V té době to bylo logické – dvěma hlavními tématy opozice byl pravdivý výklad našich dějin a událostí v Černobylu. Lidé z akademického prostředí hráli v té době zásadní roli.
A navíc, u nás doma je to už taková rodinná tradice. Jak prapradědeček, tak pradědeček se účastnili proticarských povstání a můj dědeček proseděl v Polsku dva roky ve vězení za to, že v meziválečném období bránil školy, v nichž se učilo bělorusky.
- Hlavním důvodem totálního neúspěchu opozice v nedávných parlamentních volbách byla s nejvyšší pravděpodobností manipulace s volebními výsledky, kterou potvrdili i mezinárodní pozorovatelé. Jakou podle vás mají ve skutečnosti běloruské opoziční síly podporu veřejnosti?
V posledních letech se podpora příliš nemění. Podle našich odhadů nás podporuje zhruba třetina obyvatel. Jedná se o lidi, kteří si přejí demokratizaci a nasměrování naší země k Evropské unii. Tito lidé jsou zpravidla mladší, vzdělanější a informovanější. V současné době se navíc zdá, že lidí, kteří by aktivně podporovali současný režim, ubývá. Zatím se nám je ale nepodařilo přesvědčit k aktivní spolupráci. Naším největším nepřítelem je vedle strachu, na němž je současný režim založen, také apatie společnosti.
Bude to bezpochyby ale také tím, že opozice není vidět ve veřejném prostoru. Neobjevujeme se v televizi, nemáme přístup do rozhlasu a nejsme ani v novinách. Může to být ale také částečně tím, že nedokážeme společnost správně oslovit a ona neví co nabízíme a oč usilujeme.
- Jakými informačními kanály se vlastně k veřejnosti dostávají informace o opozici?
Velmi populární je zejména internet...
- A ten není nějakým způsobem cenzurovaný?
Naštěstí ne. Podle informací, které máme k dispozici používá internet zhruba třetina populace, což možná bude právě ta třetina, která nás podporuje. Pokud jde o celoplošné opoziční tiskoviny (zpravodaje nebo bulletiny), těch zůstalo jen pár. Vydáváme ale hodně samizdatů a celou řadu malých zpravodajů a bulletinů, které připravují zejména mladí lidé po celé zemi. Nedávno také začala z Polska vysílat běloruská televize. Televize vysílá sice pouze přes satelit, ale její obsah připravují běloruští novináři, a to je velmi důležité. Popularita této stanice navíc v poslední době roste.
- Režim prezidenta Lukašenka před volbami učinil směrem na západ určitá gesta naznačující určité uvolnění režimu (např. propuštění politických vězňů). Dělá je prezident jen tak „na oko“ nebo mají trvalejší charakter?
Až donedávna bylo režimu úplně jedno, co si západ myslí. Důvodem bylo, že Rusko běloruský režim ekonomicky, diplomaticky i politicky velmi silně podporovalo a činilo tak kvůli Lukašenkovým slibům, že obě země spojí. Když si ale nyní tyto sliby ohledně sjednocování rozmyslel, Rusko pohrozilo velmi rychlým zvýšením cen surovin na světovou úroveň a vzkázalo mu, že pokud Bělorusko nebude mít čím za tyto zvýšené ceny platit, může si od Ruska vypůjčit. Naše ekonomika je ovšem energeticky velmi náročná, mnohem více než ekonomika České republiky nebo Polska. Běloruská ekonomika neprošla žádnou reformou a není to tržní hospodářství.
Lukašenko tedy potřebuje podporu západu, což je jediné místo, odkud se mu alespoň nějaké podpory, kterou potřebuje k nastartování reforem, může dostat, protože Rusko to samozřejmě dělat nebude. To je také přičina toho, proč Lukašenko nyní propouští vězně, pokouší se vypadat dobře a mluví o dialogu. Pro něj je to způsob, jak se udržet u moci. A z našeho pohledu tlak na zavedení reforem představuje způsob, jak si udržet nezávislost Běloruska.
Nejsme samozřejmě proti tomu, aby západ podporoval reformy a aby zemi hospodářsky pomáhal, ale zároveň musí režimu stanovit velmi přísné a tvrdé podmínky. Režim sice proreformní kroky dělá, ale zároveň se jich velice bojí.
- Takže takové kroky jako je například dnešní účast běloruského ministra zahraničí na Radě ministrů EU v Lucemburku, což je vůbec poprvé, kdy byl nějaký představitel Lukašenkova režimu do EU pozván, vítáte?
Jsme rádi, že nějaký dialog probíhá, ale jak toto, tak jakákoliv další setkání by měla být podmíněna tím, že v Bělorusku nebudou žádní političtí vězni. Pokud se Evropa o nějaký podobný dialog nepokusí, skončí Bělorusko jako část Ruska.
- V příštím roce stane v čele Evropské unie Česká republika, jejíž zahraniční politika je dlouhodobě zaměřena na podporu demokracie. Co v následujícím půlroce od ČR jako předsednické země očekáváte?
Pro nás je velmi dobrá zpráva, že v první polovině příštího roku bude EU předsedat právě Česká republika. ČR byla vždycky zemí, která byla při řešení běloruských problémů velmi aktivní. Mnoho českých politiků v minulosti opakovaně prohlásilo, že by se Bělorusko mělo vrátit do Evropy a naopak, že Evropa nebude bez Běloruska nikdy úplná. ČR se vždy také tvrdě zasazovala o to, aby evropská politika respektovala určité morální standardy. Doufáme, že právě takovou politiku bude Česká republika prosazovat i nadále a že k prosazování tohoto přístupu využije ještě aktivněji své předsednictví v Radě EU.
Chceme, aby Evropa hospodářské reformy v Bělorusku podporovala. Má-li ale tato politika mít morální základ, je třeba před režim stavět vždy velice konkrétní podmínky a požadavky, které budou směřovat k liberalizaci země. Mezi nimi by něměl chybět požadavek na větší svobodu médií. Média musí mít možnost v zemi legálně působit a tisknout zde své materiály a ne aby to fungovalo tak jako dnes, kdy se materiály tisknou v zahraničí a pak se do Běloruska pašují. Musí být také zajištěna větší svoboda fungování politických stran a nevládních organizací. Požadavků, které by vláda měla splnit, je ale pochopitelně daleko více.