Podíváme-li se na podobu energetického mixu v zemích střední Evropy, zjistíme, že některé země jsou silně závislé na jednom zdroji energie – Polsko na uhlí, Maďarsko na plynu. Neměly by se snažit své zdroje více diverzifikovat?
Pokud se na to podíváme z hlediska energetického mixu, pak s vámi musím souhlasit. Polsko je zcela závislé na výrobě elektřiny uhlí. To je ale v pořádku, protože má hodně uhlí. Potíž je v tom, že technologie jsou zastaralé a z pohledu ekologických cílů [snižování emisí skleníkových plynů] nevyužitelné.
Chybí vůle k investicím?
Větší investice jsou nepochybně zapotřebí. V řadě zemí dochází v poslední době k posunu směrem k jaderné energii. To se týká zejména České republiky, ale také Maďarska nebo Polska a zdá se, že to není jen krátkodobý zájem. S rozšiřováním jaderných kapacit přišlo nedávno i Bulharsko. Projekt dostavby elektrárny v Belene bude ale za současných podmínek představovat velkou výzvu. Tamní jaderný program má stát 4 miliardy dolarů. Bude tedy potřeba hodně financí a to s sebou nese velké komerční riziko.
V každém případě budeme svědky diverzifikace technologií. Přibudou obnovitelné zdroje a v důsledku toho i nových plynových elektráren, které budou schopné flexibilně reagovat na výkyvy v dodávkách. Myslím, že dojde i k výstavbě dalších uhelných elektráren, přestože těch zřejmě nebude tolik, protože každý dnes musí řešit cenu uhlíku.
Co tu podle mého ale schází, je vůle ke změně strategie. Energetické společnosti se chovají jako by žily v bublině. Děláme to tak celou dobu tak proč bychom něco měnily? Součástí strategií by ale mělo být více inovací než je tomu dnes.
Říkal jste, že očekáváte výstavbu nových uhelných elektráren. Je podle vás jejich výstavba v době, kdy se volá po snižování uhlíkových emisí, racionální?
Odpověď zní ano a platí bez rozdílu prakticky pro všechny technologie. Závisí ale hodně na portfoliu a profilu daného zákazníka. Pokud má zákazník k dispozici hodně plynu, je z obchodního hlediska ohrožen rizikem nepříznivého vývoje ceny plynu a musí diverzifikovat portfolio tak, aby si z něj jeden dodavatel nemohl udělat rukojmí.
Záleží ale na konkrétní situaci. Záleží na ceně paliva, geografické poloze a dalších faktorech. Pokud neznáte specifika konkrétního projektu, velmi těžko se říká ano nebo ne. Obecně bych ale řekl, že velmi málo firem udělá takové investiční rozhodnutí, které by nedávalo smysl.
V uplynulých desetiletích se v Evropě obecně moc do výstavby nových (zejména velkých) zdrojů neinvestovalo. Co je podle vás důvodem?
Tou největší překážku je v tuto chvíli financování. V řadě projektů jde ale i o nejistotu související s cenami emisí CO2. Řada firem by ráda využila uhlí, ale neví jak ocenit riziko spojené s vývojem cen emisních povolenek, a to podobné projekty zdržuje. Není jasno ani v otázce výběru vhodných technologií.
Další riziko představuje nedávný dramatický pokles poptávky po elektřině. Energetické firmy mají díky tomu dostatečnou výrobní rezervu a říkají si, že mohou s investicemi počkat. Já bych si tím ale tak jistý nebyl.
To všechno se ale týká posledního roku či dvou...
Rozdíl mezi cenou paliva a cenou vyrobené energie musí být dostatečně velký na to, aby firmě zajistil zisk. V uplynulých letech vývoj cen paliva tak velkou roli nehrál. Byla tu ale velká nejistota ohledně vývoje cen vyrobené energie. A to způsobilo zpoždění. V té rovnici nebylo zkrátka dost peněz, které by umožnily investice do nových technologií.
Měl podle vás odklad výstavby nových zdrojů také nějaké institucionální překážky?
Určitě, regulátoři jsou velmi často propojeni s ministry zodpovědnými za energetiku, a těm jde o znovuzvolení. Energetická krize není zrovna populárním tématem do kampaně. Vzhledem k tomu, že žádná z vlád v tomto regionu [střední a východní Evropě] nevydržela příliš dlouho, byly jejich motivace bohužel spíše krátkodobé.
Česká republika se v návaznosti na energeticko-klimatický balíček zavázala zvýšit podíl energie vyrobené z obnovitelných zdrojů (OZE) do roku 2020 na 13 %. Vláda říká, že jde o maximum, co je naše země schopná z OZE vyrobit. Co si o tom myslíte vy?
Rozhodně si nemyslím, že by to bylo maximum. Podobně je na tom ostatně i Maďarsko, které nedávno řešilo jak naložit s větrnou energií. Před pěti lety si lidé mysleli, že výstavbu nových větrných elektráren tamní přenosová soustava neunese. Tento předpoklad se ale ukázal jako špatný.
Nové modelování, nové způsoby řízení jednotlivých technologií ukazují, že takové energie může být daleko více. A Česká republika ani Maďarsko navíc nemusí sahat zrovna k větrné energii.
A kam tedy?
Máte energii z vody – tam vidím hodně příležitostí (i když také potenciálních dopady na životní prostředí), je tu solární energie, biomasa, bioplyn a je možné, že by se u vás, podobně jako v Maďarsku, našla i nějaká geotermální energie.
Je hodně způsobů jak tyto možnosti prozkoumat. Vlády v Evropě ale dělaly všechno pro to, aby došly ke špatným číslům. A jestli si myslím, že je potenciál OZE více než 13 %? Rozhodně ano. Máte na víc.
Hovořil jste o tom, že do budoucna lze v Evropě očekávat rozvoj plynových elektráren. Zohledňuje vaše společnost také bezpečnostní rizika v podobě možných výpadků dodávek z Ruska?
Určitě ano. Například projektu North Stream se účastníme jako dodavatel kompresní technologie a víme tedy, o co v tomto smyslu jde.
Tvrdím ale, že pokud se budou investice dále odkládat, omezujeme se v podstatě na jediné řešení, a tím je plyn, protože výstavba jaderné nebo uhelné elektrárny trvá velmi dlouho. Větrná energie může být doplňkem, ale energetický deficit nevyřeší. A jak potom budete řešit krátkodobé potřeby? Odpověď je jasná a stejná po celém světě – pomocí plynových turbín, protože ty se dají rychle nainstalovat a jsou schopné vyrobit hodně elektřiny. Jinými slovy – čím déle lidé budou otálet s investičními rozhodnutími, tím méně možností jim zůstane, až dojde k oživení trhu.
Pokud lidé elektřinu momentálně tolik nenakupují, je to pro všechny výrobce plynových turbín ve skutečnosti dobře, protože to se nakonec změní. GE Energy, Siemens, Alstom, Mitsubitchi se dnes stahují, protože cítí, že trh vyschnul a poptávka klesá. Ale až dojde k oživení, nebude jednoduché se tomuto zdroji [plynu] vyhnout. A pak to bude skutečně problém a začne to být i otázka bezpečnosti.
Provozovatelé přenosových soustav si dnes stěžují, že jim rozvoj obnovitelných zdrojů působí potíže. Sítě na to nejsou připraveny. Vaše společnost pracuje na vývoji tzv. inteligentních sítí (smart grids), které by si s náhlými výkyvy dodávek byly schopné účinněji poradit. Co jejich rozvoji brání?
Rozvoj inteligentních sítí je jednou z věcí, pro něž lobujeme i na evropské úrovni. Stejně tak je ale nutné poskytnout informace producentům a obchodníkům a vysvětlit jim, jaké možnosti smart grids mají. Důležité jsou i cílené semináře pro zákazníky – vlastníky přenosových a distribučních sítí, kteří musí pochopit jaké investiční možnosti mají do budoucna.
Majitelé přenosových a distribučních sítí jsou ale ve velmi nesnadné situaci, protože se zpravidla pohybují v silně regulovaném prostředí – na rozdíl od výrobců, kteří mají svým způsobem větší míru flexibility, protože ti tak přísně regulováni nejsou. Mají sice velmi často regulovanou cenu, ale zpravidla už nic dalšího.
Vlastníci přenosových a distribučních soustav naproti tomu mají často regulovaný zisk. Musí regulátorovi předložit své projekce na 2 až 5 let dopředu a regulátor jim na jejich základě schválí rozpočet. Oni si připraví rozpočet a investiční plány a záleží na tom, zda se jim podaří regulátorovi vysvětlit, že si vyšší investice žádají více peněz. Ale jednoduché to nemá ani regulátor neboť jeho úkolem je zajistit na trhu všem stejné podmínky.
V současné době spolupracujeme s některými vládami, ale také energetickými firmami a řešíme s nimi jejich strategie.
Je v tomto ohledu nějaký rozdíl mezi západní Evropou a naším regionem?
Řekl bych, že především v naléhavosti.
Mám podobný dojem, o strategiích obsahujících zavádění smart grids se u nás příliš nemluví...
V České republice běží jeden pilotní projekt, ale nejedná se o nic rozsáhlého.
Na západě je to jinak?
Hlavní rozdíl je v tom, že západní Evropa má už některá opatření nařízená od EU a střední a východní Evropa zatím ne [viz směrnice o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou z července 2009 dojednaná v rámci 3. energetického balíčku během českého předsednictví]. Nakonec se ve směrnici obsažené požadavky budou týkat i střední a východní Evropy, ale v jiném časovém horizontu.
Směrnice vůbec poprvé vytváří právní základ pro implementaci inteligentních měřících zařízení [tzv. smart meters jsou zařízení, která mají poskytovat zákazníkům informace o spotřebě elektřiny a tím je motivovat k jejímu snižování]. Do roku 2020 má být implementováno 80 % těchto zařízení.
V řadě zemí se staví dnes obrovské větrné elektrárny – v Německu, Rumunsku. V ČR se zase hodně investuje do fotovoltaiky. Smart grids zatím nemáme. Jak si bez nich může síť s rostoucími výkyvy v dodávkách v důsledku využívání větru nebo slunce poradit?
Možností je celá řada a některé z nich k systému neodmyslitelně patří už řadu let. V uplynulých 30 letech jsme se zvládli vypořádat s okamžitým výpadkem dodávek i v takovém rozsahu jako je 5.000 MW. Vzpomínám si, že v době kdy jsem řídil elektrárnu jednou v noci z ničeho nic vypadlo 2.000 MW a přesto celý systém běžel dál.
Záleží hodně na tom, jak flexibilní zdroje máte k dispozici. Představte si například, že je velmi větrno a všechny větrné elektrárny jedou naplno. Máte k dispozici jadernou energii (ta ale moc flexibilní není), hodně energie z větru a něco málo z uhlí a plynu. A flexibilní jsou ve vašem případě právě uhlí a plyn. Lidé, kteří sedí na dispečinku [provozovatele přenosové soustavy] pak musí mít dostatek zkušeností a talentu pro případ, že dojde k něčemu nečekanému.
V případě inteligentních sítí bude ale objem informací, které budete sledovat daleko, daleko vyšší. Energie, kterou budete mít na starosti, bude daleko komplikovanější, protože elektřina bude do sítě přicházet z většího množství zdrojů – větrných, solárních a dalších.
Systém pak musí být schopen zareagovat rychle, neboť času není nazbyt. V zásadě na to máte 20 sekund. To je dáno parametry, které určují, jak dlouho musí generátory zůstat připojené aby nedošlo k jejich poškození, k následnému kolapsu a blackoutu.
Dvacet vteřin není moc času. Vy jako dozorce musíte ten problém nejdřív objevit a zjistit co můžete dělat. To nezvládnete sám, k tomu potřebujete nějakou automatizaci. Systém už do určité omezené míry automatizován je. Vy ale potřebujete, aby automatizace byla ještě větší a řešením jsou právě inteligentní sítě.
Jaké technologie můžeme konkrétně k řešení výpadků využít?
GE Electric vyrábí plynové turbíny o výkonu 100 MW, které byly vyvinuté tak, aby byly během deseti minut schopné začít do sítě dodávat plný výkon. Taková turbína zvládne 100 MW vyrobit dokonce během jediné minuty. Sice se tím velmi opotřebovává a nemůžete to proto dělat moc často, ovšem v případě krize s ní vyrobíte 100 MW jako nic.
Frekvenci přenosové soustavy lze velmi dobře řídit i pomocí přečerpávacích elektráren, protože díky nim můžete mít energii prakticky okamžitě.
Soustavy jsou tedy schopné na velké výpadky reagovat i dnes, ale způsob řízení pořád zůstává hlavně manuální.