PARTNEřI

Tak rozhodně měla větší vliv před vznikem Evropského parlamentu, ale nemyslím si, že by byla nadbytečná. Je totiž třeba říci, že je něco jiného, co si o procesu „europeizace“ myslí politické strany a je něco jiného, co si myslí tak zvaná občanská společnost.

Občas se takové názory objevují. Například každé dva tři roky někdo v Evropském parlamentu přijde s tím, že by měl být EHSV zrušen. Ten poslední apel dokonce podepisovali i čeští europoslanci. Myslím, že je to od poslanců zbytečná žárlivost. Rozdíl mezi Parlamentem a EHVS je značný jak co do počtu delegátů (v EHVS je poloviční), tak co do jejich složení. A navíc my nejsme zaměstnáni v EHSV, nepobíráme platy. Podle mě zastoupení zájmů občanské společnosti v evropských institucích potřebné je.

Ano, to bylo v době, kdy vznikl z Římských smluv, tedy v roce 1957. Tehdy totiž neexistoval Evropský parlament, takže v podstatě nebyli zástupci politických proudů jednotlivých zemí, kteří by mohli vyjadřovat svůj názor na opatření potřebná na evropské úrovni. Proto byl jeho vliv jako poradního orgánu na evropské úrovni poměrně velký.

To nemusíte chodit na ulici, ani řada odborníků o jeho činnosti nemá moc informací. Já určitě nejsem spokojen s tím, jak málo se toho v jednotlivých členských zemí o Výboru ví. Na druhou stranu Výbor má v rámci unijních institucí svoje pevné místo, protože Evropská komise měla až doposud povinnost u některých návrhů konzultovat Výbor. To se teď ale s Lisabonem mění.

Lisabonská smlouva říká, že EHSV bude konzultován, nepíše se ale v ní jak často, jestli povinně a tak dále. Těch úprav je tam víc – Lisabon například stanovuje, že konečný počet delegátů EHSV bude 350, nyní je to 344. V budoucnu bude tedy nutné „realokovat“ složení národních delegací. Co je ale podstatné, povinnost konzultací s Lisabonem končí a my nevíme, co to udělá. Netušíme, jestli se poptávka Komise po našich stanoviscích zmenší nebo zvětší.

Na evropské úrovni Výbor mezi jednotlivými institucemi známý je. Na národní úrovni je informovanost prakticky nulová. Proč? Uvedu příměr - Evropský parlament by byl také úplně neznámý, pokud by se do něj nekonaly volby přímo v jednotlivých národních státech a kdyby neměl vlastní informační servis. Bude to znít možná nepopulárně, ale šíření informací stojí peníze a my je prostě nemáme. Jako členové výboru máme zaplaceny náklady na cesty na jednání do Bruselu, ale někdy také do ostatních členských států, a pak diety na každý den práce v Bruselu. Ve chvíli, kdy se vrátíme domů, nás nikdo neplatí, nemáme tedy ani asistenty ani žádné agentury, které by o Výboru šířily informace. Každý z nás má svoje zaměstnání, nejsme plně uvolněni pouze pro práci pro EHSV.

Existují, ale jsou krátkodobé. Například moje domovská organizace Centrum pro komunitní práci střední Morava podala žádost o grant na Úřad vlády na informování o činnosti evropských institucí. Získala ho a v rámci tohoto projektu pak byly vytvořeny speciální webové stránky, informační buletin a uspořádána série přednášek na středních školách po celé republice. Sám jsem mohl při dotazu na EHSV sledovat, jak málo středoškoláků – a to i z vícejazyčných gymnázií, u nichž je velká pravděpodobnost, že jednou budou pracovat i v unijních institucích – má o Výboru nějaké povědomí. Vždy se zvedla tak jedna, dvě ruce. Pak jsme také pořádali setkání s českými kandidáty do Evropského parlamentu a členy Výboru regionů a též informační zájezdy do Bruselu. Tenhle projekt ale končí v prosinci a pak tyto aktivity opět nebude z čeho platit.

Situace se pokud jde o vliv Výboru určitě zlepšuje. Je to dáno hlavně tím, že se zrychlila a zkvalitnila práce na zmíněných stanoviscích a ty teď přicházejí na Komisi s větším časovým předstihem. A tak může ještě Komise návrhy zapracovat do legislativy. Na druhou stranu, v těch stanoviscích Výboru je většinou 20, 30 návrhů a Komise si z nich zpravidla vybere jen některé. Zejména pak ty, které podporují její názory. Důležité je ale také to, že zástupci Komise jsou přítomni samotnému projednávání stanovisek ve Výboru a mohou tak sledovat jednotlivé ohlasy zainteresovaných skupin. Hlavní střet tam probíhá mezi zaměstnavateli a odboráři. Třetí skupina - „různé zájmy“ bývá tak trochu „jazýčkem na vahách“. Z toho, co jsem teď řekl, také vyplývá, že žádné z těch stanovisek nemůže výrazně nadržovat jednomu z těch dvou hlavních proudů – jinak by totiž Výborem neprošlo.

Rozdělil bych to na dvě úrovně: na tu evropskou a na tu národní. Pokud jde o tu první, pak si myslím, že svou úlohu určitého „poradce“ mezi unijními institucemi plní. V druhé roli, takzvaného mostu mezi občanskou společností a evropskou úrovní, bych to nenazýval mostem, ale spíše lávkou, protože členové EHSV jsou sice schopni kvalifikovaně posoudit různé legislativní návrhy, ale netvoří dostatečně reprezentativní vzorek občanské společnosti. Podle mě je nutné do rozhodovacího procesu systémově vtáhnout více organizací a jednotlivců působících také na úrovni jednotlivých regionů, ne jen na té národní. Představuji si to zhruba tak, že stanoviska Výboru by měla být dopředu vyvěšena na webu k nahlédnutí a ke sběru připomínek, které by se pak přednesly na jeho jednání a zohlednily při dokončování stanoviska. Samozřejmě by to zkomplikovalo celý proces a vyžádalo dodatečné prostředky a čas, ale na druhou stranu přínosy vidím v daleko větším povědomí o Výboru a také v tom, že by se mnohem více lidí mohlo podílet na tvorbě stanovisek. Při tomto širším zapojení občanské společnosti by snad také skončila rozšířená praxe, kdy Češi hledí na EU s nedůvěrou a stěžují si na „zlý Brusel“.

V té první sekci se věnuji především strategii udržitelného rozvoje a jejím pronikání do různých sektorů. Při přípravě stanoviska na téma udržitelný rozvoj se potvrdilo, že nejdůležitější je přenášet příklady dobré praxe z jedné země do druhé. A to především pomocí konferencí, seminářů, dokumentárních filmů... Cíle v oblasti snižování emisí a obnovitelných zdrojů energie má Evropská unie vysoké a strategie udržitelného rozvoje hrají klíčovou roli. Teď se třeba snažím udělat překlad jednoho filmu o výstavbě speciálních domů z palet a nabídnout ho českým médiím.

Tam se věnuji především vztahům Chorvatska a Evropské unie a přípravám této země na vstup do řad sedmadvacítky.

Pokud jde o vstup Chorvatska do EU, tak se mluví o roku 2012. Chorvati sami tvrdí, že to nestihnou, i když já si myslím, že by docela dobře mohli.. Kromě toho ale asi nebudou vstupovat sami...

Korupce v Chorvatsku není nijak enormní. Určitě jí lze srovnávat se situací v Bulharsku nebo Rumunsku před vstupem, tedy v zemích, které vstupovaly poslední a už jsou plnoprávnými členy Unie. Co tam bude potřeba určitě, to je modernizace veřejné správy – nejde o technickou vybavenost, ale o transparentnost a otevřenost občanům. Zatím tam nefunguje jako opravdová služba – měl jsem spíš pocit, že úředníci jednají z pozice vrchnosti. Chorvatsko samozřejmě musí také sbližovat svou legislativu s unijní. Jinak je to země rozvinutá, podnikatelské prostředí také, a to nejen na pobřeží, ale i ve vnitrozemí.

První věc, která mě při nástupu do Výboru překvapila, byl fakt, že národní zájmy jsou tam téměř „nelobbovatelné“. Je tam mnohem důležitější prosazování společných zájmů hlavních skupin, např. otázek zaměstnavatelů a zaměstnanců. Samozřejmě se vytváří koalice zemí při projednávání určitých otázek – například Španělska a Itálie v případě vinařství – ale lobby jednoho státu se nemá šanci prosadit. Co je pro ČR důležité z naší agendy si ale mezi sebou sdělujeme – všichni čeští zástupci v EHSV se pravidelně setkávají na společných schůzích, i když reprezentují odlišné zájmy.

© EurActiv 2003-2012. Všechna práva vyhrazena.