Srdjan Prtina: Srbsko nemá v záloze plán „co pak“

PARTNEřI

Srdjan Prtina se narodil v Novém Sadu v Srbsku a od roku 1994 žije v České republice. Řadu let se zabývá především bezpečnostní problematikou západního Balkánu.

• Od vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku utekly již více než dva roky. Srbsko dosud nezávislost své bývalé provincie neuznalo a podle výroků srbských čelních státních představitelů se nezdá, že by se na tom mělo v budoucnosti něco změnit. Srbsko totiž nepřesvědčil ani nedávný verdikt Mezinárodního soudního dvora (ICJ), podle kterého kosovská samostatnost neodporuje mezinárodnímu právu. Existují nějaké šance na to, že se spor, který názorově rozděluje i Evropskou unii, podaří vůbec někdy vyřešit?

Kosovo představuje skutečně jeden z nejkomplikovanějších evropských problémů, který se na scénu v pravidelných intervalech neustále vrací. Rozhodnutí ICJ se odrazí nejen v regionu, ale také velice pravděpodobně inspiruje další separatistická hnutí ve světě. 

Jako každý jiný problém i ten kosovský nabízí mnoho různých scénářů řešení a je velice těžké předpokládat, které z nich se nakonec ukáže být tím konečným. Zde se navíc setkáváme s další komplikací, kterou je skutečnost, že ani jedna strana o opravdové řešení ve skutečnosti neusiluje. Proto by se spíše než „jaké řešení“ hodila otázka „kdy se ho můžeme dočkat“? S vyřešením „kdy“ přijde také „jaké“. A rozhodnutí ICJ tento termín může urychlit. 

• Hovořil jste o tom, že ani jedna z angažovaných stran o finální řešení neusiluje. Jak to? 

I přes značné úsilí politiků v Bělehradě, Prištině, ve členských státech EU nebo USA přesvědčit veřejnost, že provádějí nějaké kroky, jež nazývají řešením a které se navíc snaží mediálně prodat, se daří dosáhnout pouze dílčích výsledků. Mám pocit, že Bělehradu a částečně i Prištině tento stav vyhovuje. Obě strany využívají nevyřešený problém pro zmírnění kritiky na vnitropolitické scéně. To je zvlášť patrné v Prištině, která se potýká s obrovskými korupčními, ekonomickými a sociálními problémy. S vyřešením vztahů se Srbskem by kosovští politici ztratili „vnější problém“ a na pranýř by se naopak dostaly vnitřní záležitosti, jež jsou pro každodenní život občanů mnohem důležitější. 

Na druhé straně si je současná prozápadní vláda v Bělehradě vědoma faktu, že Kosovo představuje silný mobilizační prvek a pokud nechce ztratit své pozice v soupeření s nacionalistickými opozičními stranami, musí kosovské stanovisko bránit na veřejnosti stejně hlasitě jako opozice. Skutečnost, že Bělehrad nepřistupuje ke Kosovu s nějakou strategií, je nejlépe vidět právě nyní po rozhodnutí ICJ. Srbsko totiž nemá v záloze žádný plán „co potom“ a přitom to bylo ono, kdo vznesl žalobu na jednostranné prohlášení kosovské nezávislosti. Kdyby nějaká strategie existovala, Bělehrad by měl připraven scénář i pro případ, že by rozhodnutí soudu nedopadlo podle jeho očekávání. Plán ale neexistuje ani pro případ, že by rozhodnutí soudu bylo opačné.  

• Jak se k řešení kosovského problému staví světové velmoci? 

Ano, nakonec zde máme světové velmoci a v prvé řadě EU, USA a Rusko. Přístup těchto zemí se v případě kosovského problému liší od toho, co známe z 90. let minulého století. Skutečná snaha přivést obě strany (Bělehrad a Prištinu) k jednacímu stolu neexistuje. Všechno, co jsme doteď viděli, připomínalo spíše improvizaci diplomacie než skutečnou diplomacii. Proto se domnívám, že ono „jaké řešení“ přijde až ve chvíli, kdy se hlavní hráči rozhodnou skutečně kosovskou záležitost vyřešit. Nejoptimističtějším scénářem by bylo, kdyby se Bělehrad a Priština dohodli bez zprostředkovatelů. Tím by dokázali, že disponují velkou dávkou dospělosti a pragmatismu. To je ale ten nejméně pravděpodobný scénář. 

• Nedávno se v médiích objevila zpráva, že Srbsko údajně připravuje pro Kosovo teritoriální nabídku: Kosovo by se ve prospěch Bělehradu vzdalo severní části svého území, které obývají Srbové, výměnou za oblast kolem srbského města Preševo (zde žijí převážně Albánci). Je tato nabídka vůbec reálná? Dá se od ní čekat nějaký zvrat? 

Ano, v médiích se taková zpráva skutečně objevila. V současné době existují dvě odpovědi: ano a ne. Pokud jde o dohodu, nemyslím si, že je reálná. Byť mnozí jugoslávští politici sympatizovali v minulém století s ideou etnické homogenizace, což kromě jiného znamenalo i výměnu teritorií, mezinárodní společenství se snažilo takovému procesu zabránit z obavy před řetězovou reakcí a rozšířením konfliktu.  

Druhým důvodem, proč je to málo pravděpodobné, je pozice Bělehradu. Srbsko se bude snažit získat zpět alespoň sever Kosova, čímž by zmírnilo svou teritoriální ztrátu. Proto si nemyslím, že na výměnu dalšího území dobrovolně přistoupí, severní část Kosova stále pokládá za svou. Situace se ovšem může změnit, pokud opět vzplanou nepokoje v Preševském údolí, což pokládám za reálné riziko.  

• O co v nich jde? 

Minulé incidenty v Preševském údolí se dají vyložit jako tlak radikálních struktur kosovských Albánců na vládu v Bělehradě, aby se vzdala nároků na sever Kosova. 

• Na konci devadesátých let se spor mezi Albánci a Srby vyostřil natolik, že dokonce došlo ke krvavým střetům a zasahovaly v něm i mezinárodní síly NATO. Pokud se oba státy, Kosovo a Srbsko, nedohodnou, nehrozí tedy, že by se situace (tj. ozbrojený konflikt) mohla opakovat? 

To, co se dělo v 90. letech minulého století, se s největší pravděpodobností už nestane. Žádný stát na Balkáně nemá potenciál ani možnost vést otevřený ozbrojený konflikt v takovém rozsahu jako dříve. To, co je možné, je vypuknutí konfliktu nízké intenzity, čímž mám v první řadě na mysli výskyt guerillových nebo teroristických aktivit, které se čas od času vyskytují právě v Preševském údolí. Jsou zaměřeny proti srbské policii a probíhají i v srbských enklávách v Kosovu, kde se místní obyvatelstvo stává terčem útoků, a v severním Kosovu, kde pravidelně dochází k mezietnickým násilnostem a nepokojům. 

• Vraťme se ještě k rozsudku ICJ. Evropská unie ústy šéfky unijní diplomacie Catherine Ashton Srbsku i Kosovu nabídla pomocnou ruku v dialogu, který posílí jejich šance na vstup do EU. Mají takové nabídky nějaký smysl? Myslíte si, že EU může v tomto ohledu k urovnání vzájemných vztahů významně přispět? 

Perspektiva členství v EU je skutečně velkým „cukrem“ pro všechny země regionu a tento „cukr“ se v podstatě mění v jakýsi motor transformace z postkonfliktní společnosti směrem ke standardům EU. Není pochyb o tom, že země západního Balkánu k nim mají ještě daleko, ale na druhou stranu tyto státy úspěšně prošly výraznými reformami, které je k Unii nasměrovaly. Takže ano, nejen, že má EU potenciál motivovat země regionu, ale ona tou motivaci skutečně je a hlavně by ji i nadále měla být. 

• Co by měla EU dělat? 

No, některé problémy se nedokážou vyřešit pouhou perspektivou členství nebo samotným členstvím a vztahy mezi Prištinou a Bělehradem jsou jedním z nich. Aby se tato otázka vyřešila, je potřeba strategického přístupu EU, který zohlední zájmy obou stran, či přesněji, najít kompromis. V současné době se dá plán Bruselu pochopit asi takto: Srbsku se nabídne členství v EU, ale to bude podmíněno vyřešením jeho teritoriálních problémů. Bělehrad se tak nepřímo postaví před volbu: Kosovo nebo EU, případně přechod do „stand by“ režimu, dokud obě země nebudou vstupovat společně.  

Osobně si myslím, že je mylné se domnívat, že se vstupem Srbska a Kosova do EU (a tím i snížením symboliky hranic) tento problém, který je mnohem starší než EU, vyřeší. A navíc, ani členství v EU úspěch nezaručí. To čerstvě dokládají příklady z Belgie či Španělska nebo obavy Slovenska a Rumunska z maďarské otázky. 

• Jak se vůbec Kosovo staví k případnému členství v EU? Co pro něj toto členství znamená? 

Jak jsem již zmínil, nejen pro Kosovo, ale i pro ostatní země v regionu členství opravdu znamená mnoho. Kromě standardních očekávání, jako je například zlepšení životního standardů, to konkrétně v případě západního Balkánu znamená odklon od představy Balkánu jako „sudu prachu“ a příchod do bezpečné rodiny. V době vstupu zemí střední Evropy do EU byl hlavním sloganem „návrat do Evropy“, zatímco v případě Balkánu lze říci, že je to „vstup do Evropy“. Tento rozdíl je opravdu patrný. Kromě Chorvatska ani v jednom státě západního Balkánu neexistuje pocit sounáležitosti k evropské rodině, ale spíše touha zařadit se do ní, přiženit se k bohaté nevěstě. Pro Kosovo tento vstup navíc představuje skutečné potvrzení státnosti. 

• A na druhou stranu, v čem je Kosovo pro EU přitažlivé? 

To je zajímavá otázka, která se nepokládá příliš často. Tato přitažlivost spočívá v zajištění bezpečnosti v regionu. Kosovo jako jediná část Evropy má potenciál vyvolat ozbrojený konflikt na evropském kontinentu, což je pro EU a její ambice ve 21. století nepřijatelné. Vzhledem k rozšíření EU na jihovýchod se tato „přitažlivost“ ještě zvyšuje. Tento zájem sice vyžaduje značné investice energie a financí ze strany EU, ale jakákoliv eskalace konfliktu by tyto investice ještě znásobila. 

• Stejně jako v Černé Hoře se v Kosovu platí eurem, ale země není členem eurozóny. Jak si vůbec kosovské hospodářství vede?

Kosovské hospodářství je na tom velice špatně. V bývalé Jugoslávii patřilo Kosovo k nejchudším oblastem. Za Slobodana Miloševiće se to samozřejmě nezlepšovalo, ba právě naopak. K tomu je nutné připočítat nedávný válečný konflikt, vysokou míru nezaměstnanosti a korupce, nízký respekt k právu, špatnou infrastrukturu a nevyřešené vztahy se Srbskem a majetková práva.  

• Pomohlo mu euro v hospodářské krizi? 

Co se týče eura jako platidla, myslím si, že jeho zavedení byla dobrá volba. Nedochází totiž k devalvaci měny. V době krize může stát díky devalvaci měny zvýšit export a tím korigovat negativní ekonomickou bilanci, ale v zemi, která vyváží velice málo, to nehraje takovou roli. Spíše to má opačný efekt. Kosovo udržením eura nevyvolává finanční paniku. Nejlépe je to vidět v Srbsku, kde Dinár za poslední rok propadl vůči euru o celých 25% a přitom to nemělo prakticky žádný pozitivní efekt na srbské hospodářství. Tamější Národní banka Srbska se neustále snaží tento trend otočit, ale neúspěšně. 

• Na začátku rozhovoru byla v souvislosti s kosovskou nezávislostí zmíněna názorová rozštěpenost Evropské unie (ale i jiných, mimoevropských, států). Členské státy jako je např. Španělsko, z těch mimoevropských pak např. Rusko, se obávají, že uznání legálnosti kosovské nezávislosti bude pro významné menšiny uvnitř těchto států, které také usilují o samostatnost, představovat signál, aby své separatistické snahy ještě zvýšily. Jsou jejich obavy skutečně namístě?

V době, kdy Kosovo vyhlásilo nezávislost, jsem tvrdil, že se vytváří instrument, kdy určité skupině obyvatelstva kontrolující určité kompaktní území bude stačit, aby si na mezinárodní scéně zajistila takovou podporu, aby byla schopna tento stav do budoucna udržet. A dodnes si myslím to samé, a to dokonce bez ohledu na to, zda se jedná o akt, který je v souladu s mezinárodním právem nebo ne. Právo v tomto případě skutečně není tak důležité. Nyní dokonce máme potvrzení ICJ, že akt vyhlášení nezávislosti není v protikladu s mezinárodním právem. Byl bych překvapen, kdyby kosovský příklad zůstal bez odezvy v jiných částech světa, a proto chápu obavy některých zemí, které se potýkají se separatismem na vlastním území. 

• Mezi státy, které Kosovo neuznaly, patří i náš soused Slovensko. A stejně jako v případě jiných států to zatím nevypadá, že by nezávislost Kosova schválily. Budoucnost se těžko předpovídá, ale existuje možnost, že by tyto státy hypoteticky kosovskou samostatnost nikdy neuznaly? Co pak? 

Hypoteticky je všechno možné, ale v politice a už vůbec v mezinárodních vztazích neexistuje slovo nikdy. Pokud by se tak dělo dlouhodobě, pak věřím, že Brusel najde jakýsi mechanismus, aby i takový stav mohl fungovat. Slovensko a Španělsko se bojí separatismu ve vlastním státě a nikdo jim nemůže stoprocentně zaručit, že ten separatismus nemá naději. Na druhou stranu mezinárodní vztahy musí fungovat, včetně EU, a proto věřím, že se nějaké fungující řešení najde.