PARTNEřI
Byť soudci dali najevo, že smlouvu zřejmě projednají přednostně, ústavní stížnost senátorů na Lisabonskou smlouvu může její ratifikaci v ČR teoreticky odložit až na příští rok. Je podle Vás nějaká cesta, která by mohla vést k ratifikaci dokumentu ještě před koncem tohoto roku?
Jakmile soud o návrhu skupiny senátorů, kteří se na něj obrátili rozhodne, nemělo by už prezidentovi republiky, jehož podpis ratifikaci v České republice završuje, nic bránit. Věřím, že se nám podaří ratifikaci uzavřít do konce letošního roku, jak jsme se společně s ostatními členskými státy zavázali na Evropské radě.
Od evropských politiků zaznívají na adresu České republiky tvrdá slova v tom smyslu, že pokud naše země bude ratifikaci Lisabonu dále zdržovat, může se jí snadno stát, že v nové Komisi přijde o svého komisaře. Jsou tyto výhrůžky na místě? Mohlo by podle Vás Česko o svého komisaře skutečně přijít?
Nervozita ze strany některých členských států ohledně délky trvání ratifikace je do určité míry pochopitelná. Na ratifikaci Lisabonské smlouvy je navázáno řešení řady klíčových institucionálních problémů, které se dotýkají fungování celé EU – ať už se jedná o složení nové Komise nebo o otázky související se zřízením vysokých postů, jako je stálý předseda Evropské rady nebo Vysoký přestavitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Další odkládání ratifikace je kontraproduktivní, a to pro celou Evropskou unii.
Pokud jde o úpravy počtu komisařů, smlouva z Nice stanoví, že poté, co počet členských zemí dosáhne 27, k čemuž došlo přistoupením Bulharska a Rumunska v lednu 2007, se počet komisařů sníží a členské země se budou na komisařských postech střídat. Není ale stanoveno, o kolik počet komisařů klesne. V současné chvíli není známo, jak konkrétně by měla redukovaná Komise vypadat, a podobné úvahy nejsou než spekulací. Nutné je ale v této souvislosti připomenout, že změny ve složení Komise musí být jednomyslně schváleny všemi členskými zeměmi. To znamená, že by s nimi musely souhlasit i ty země, které by o komisaře eventuálně měly přijít.
Další odkládání ratifikace Lisabonské smlouvy by pro Českou republiku v situaci, kdy bude dokument (za předpokladu úspěšného irského referenda) ratifikován v celé EU bezpochyby nějaké důsledky mít bude. Troufnete si odhadnout jejich rozsah a závažnost?
O případných důsledcích bych nerad spekuloval už proto, že debata se v České republice ani tak nevede v rovině „jestli“ Lisabonskou smlouvu ratifikovat, ale spíše „kdy“. Další odkládání ratifikace naší zemi nicméně více důvěryhodnosti nepřinese. Česká republika se během svého předsednictví, mimo jiné, velkou měrou zasloužila o vyjednání tzv. „irských záruk“, které otevřely cestu k opakování referenda v Irsku, takže Lisabonská smlouva dostala druhou šanci. Pokud by nyní Česká republika nebyla schopna dostát svému závazku z červnové Evropské rady dokončit ratifikaci do konce roku, vystavuje se hrozbě ztráty politického kreditu na dlouhé roky dopředu.
Čím dál častěji se objevují spekulace, že cílem skupiny „protilisabonských“ senátorů a Václava Klause je pozdržet ratifikaci až do voleb ve Velké Británii. Konzervativci v takovém případě slibují vyhlášení referenda, které by Lisabonskou smlouvu zřejmě definitivně pohřbilo. David Cameron k takovému zdržování Klause minulý týden dokonce přímo vyzval. Má vláda možnost, jak od takového postupu prezidenta odradit?
Jak už jsem v souvislosti s podobným dotazem uváděl, ratifikační procesy v České republice a ve Velké Británii spolu nijak nesouvisí. Ratifikace Lisabonské smlouvy je suverénním rozhodnutím každého členského státu. Považuji jakékoli spojování dokončení ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy v České republice s eventuálními zájmy britské konzervativní strany za neopodstatněné a kontraproduktivní – a to nejen pro Českou republiku, ale i celou EU. To, že ratifikace v Česku by měla být dokončena co nejdříve, jsem v minulosti už několikrát zdůrazňoval a na svém zasedání 16. září 2009 se v tomto smyslu vyslovila i vláda.
Řada expertů na české ústavní právo v čele s bývalým ústavním soudcem Vojtěchem Ceplem argumentuje tím, že byť prezident nemá ústavou přímo řečeno, kdy má smlouvu podepsat, měl by tak učinit bez zbytečných odkladů. Bylo by podle vás možné na prezidenta v případě dalšího odkládání ratifikace Lisabonské smlouvy podat stížnost k Ústavnímu soudu?
Nechci předjímat vývoj událostí. Věřím nicméně, že prezident republiky si je vědom své politické odpovědnosti, která je s ratifikací tohoto dokumentu spojena. Parlamentní část ratifikace byla v Česku dokončena už v květnu. K završení procesu nyní chybí pouze podpis prezidenta, který jej prozatím nepřipojuje právě kvůli avizovaným podáním senátorů k Ústavnímu soudu. Jsem přesvědčen, že prezident při svém rozhodování vezme v úvahu jak rozhodnutí Ústavního soudu, tak názor českého parlamentu, jehož obě komory se pro Lisabonskou smlouvu vyslovily ústavní většinou. Neshledá-li Ústavní soud Lisabonskou smlouvu v rozporu s ústavním pořádkem ČR, pak si nedovedu představit, že by prezident demokratického státu ignoroval nejen názor vlády, která smlouvu vyjednala na základě jeho zmocnění, ale také Ústavního soudu a především vůli parlamentu vyjádřenou ústavní většinou.
Pokud jde o složení nové Evropské komise, optimistický plán švédského předsednictví předpokládá, že na říjnovém summitu by již mohl být k dispozici seznam kandidátů na eurokomisaře. Jak může odvolání předčasných voleb a nejistý mandát této vlády ovlivnit výběr nového českého komisaře?
Odvolání předčasných voleb umožňuje nečekat na jejich výsledek a výběr komisaře zahájit bez zbytečných průtahů. Podle očekávání by se již na říjnovém summitu mělo rozhodnout o novém složení Komise, což významně zvyšuje naléhavost této otázky. Je v našem zájmu vybrat českého kandidáta co nejdříve. Jedna věc nicméně zůstává beze změny, a totiž, že vláda, která komisaře bude navrhovat, usiluje o to, aby kandidát vzešel z co nejširšího konsensu politických stran. Jsem přesvědčen o tom, že vnitrostátní debata o portfoliu i konkrétním kandidátovi bude co nejdříve dokončena, a bude ji možné posunout na evropskou úroveň.