PARTNEřI

(Aktualizováno: 15.12.2011)

Z trosek osmanského impéria vznikla v roce 1923 moderní a sekulární Turecká republika, která prošla od svého založení obrovskou proměnou. Turecko o hlubší integraci s Evropským hospodářských společenstvím (EHS), posléze Evropským společenství (ES)/EU usiluje již bezmála padesát let. V roce 1999 EU formálně přiznala Turecku status kandidátské země s podmínkou, že splní tzv. kodaňská kritéria. 3. října 2005 byly otevřeny přístupové rozhovory, které spolu s Tureckem zahájilo také Chorvatsko.

Historie vztahů EU-Turecko:

Souvislosti: 

Od založení moderního Turecka v roce 1923 je země s převážnou většinou muslimského obyvatelstva sekulární demokracií, která má blízko k západní Evropě. Turecko patří k zakládajícím státům Organizace spojených národů (OSN), od roku 1949 je členem Rady Evropy, o tři roky později vstoupilo do NATO a v roce 1961 do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).  

Historie vztahů mezi integrující se Evropou a Tureckem je dlouhá a její kořeny leží až v roce 1959, kdy Ankara zahájila úzkou spolupráci s tehdejším EHS. První krokem k plnému členství v EHS se stal v roce 1963 podpis Asociační dohody resp. dohody o přidružení, která se také označuje jako „ankarská“. Tato dohoda byla doplněna dodatkovým protokolem podepsaným v listopadu 1970. 

Turecká invaze na Kypr v roce 1974 a vojenský převrat v roce 1980 další integraci Turecka na nějaký čas pozastavila. Až v roce 1994 byla mezi Tureckem a ES vytvořena celní unie, která významně posílila vzájemný obchod. 

Na zasedání Evropské rady v roce 1999 v Helsinkách byl Turecku přisouzen status kandidátské země (oficiální přihlášku poslalo Turecko v roce 1987). Mezi lety 1999 až 2004 Ankara usilovně pracovala na splnění kodaňských kritérií, a to zejména v oblasti stabilizace státních institucí, reformě právního řádu, posilování lidských práv a ochrany menšin. Vrchol tohoto procesu představuje zákonem ukotvené zrušení trestu smrti. 

V roce 2005 byla zahájena přístupová jednání v celkem 35 kapitolách (seznam všech kapitol zde). Od té doby byla prozatímně uzavřena pouze jedna vyjednávací kapitola (věda a výzkum). Jelikož Turecko odmítlo uplatňovat dodatkový protokol k ankarské dohodě o vztazích s Kyprem, Rada EU v prosinci 2006 rozhodla o zmrazení osmi kapitol (volný pohyb zboží, právo usazování a volný pohyb služeb, finanční služby, zemědělství a rozvoj venkova, rybolov, doprava, celní unie a vnější vztahy). Jednání v těchto kapitolách budou odblokovány až v momentě, kdy Turecko svůj závazek splní. 

Evropská unie další pokračování přístupového procesu s Tureckem rovněž podmiňuje přijetím nezbytných reforem a předpokládá, že Ankara před vstupem do EU normalizuje vztahy se všemi sousedními zeměmi, především s Řeckem, Kyprem a Arménií. 

Témata: 

Na základě rozhodnutí Rady EU vychází negociační rámec z návrhu Komise (29. června 2005) a je postaven na těchto předpokladech: 

Argumentů, kterých nejčastěji používají odpůrci tureckého členství, je několik – od demografických po politické.  

Ten, který se používá vůbec nejčastěji, se týká lidnatosti. Pokud Turecko vstoupí do Evropské unie, není pochyb o tom, že se rázem stane nejlidnatějším státem v EU. Podle údajů CIA Factbook nyní v Turecku žije 77,8 milionů obyvatel (údaj pochází z července 2010) a demografické předpovědi počítají s tím, že během dalších dvaceti let se počet obyvatel zvýší na 80-85 milionů. Dnes v nejlidnatějším státu EU, Německu, žije přibližně 82,3 milionů obyvatel (údaj pochází z července 2010), avšak jeho populace by se do roku 2020 měla snížit na 80 milionů. 

Další argument vychází z odvěké debaty o vymezení geografických hranic evropského kontinentu a o tom, na jaké straně hraniční čáry Turecko leží. Velkou roli zde také hraje odlišná turecká kultura, náboženství a hodnoty. Turecko je muslimský stát (k muslimskému vyznání se hlásí na 99,8 % jeho obyvatel), zatímco státy Evropské unie se opírají o křesťanské hodnoty. 

Problematika lidských práv, práv etnických a náboženských menšin, silné postavení armády a nacionalismus jsou další faktory, které hrají v přístupovém procesu s Tureckem důležitou roli.  

O bezpečnostních aspektech tureckého členství v EU viz tato analýza: EurActiv 11.1.2010.  

Neméně podstatné je urovnání vztahů mezi Ankarou a jejími sousedy. Spor s Řeckem o rozdělený ostrov Kypr je pak ze všech sporů asi tím největším, kromě něj jsou řecko-turecké vztahy zatíženy i spory o ostrovy v Egejském moři. Turecko-arménské vztahy zase trápí nedořešená minulost (více EurActiv 12.10.2009). 

Výrazným handicapem je pro Turecko i trvale nízká podpora jeho členství v EU u evropské veřejnosti.  

Řecko-turecký spor o Kypr 

Kypr získal nezávislost na Velké Británii v roce 1960. O tři roky později vypukly násilné spory mezi ostrovními komunitami kyperských Řeků a Turků, které v roce 1974 vyeskalovaly v Řeckem podporovaný puč a následnou vojenskou intervenci ze strany Turecka. 

V roce 1983 byla na severu ostrova vyhlášena Severokyperská republika, kterou však oficiálně uznalo pouze Turecko.  

Od té doby je ostrov rozdělený na dvě části – tureckou a řeckou a opětovné sjednocení se nepodařilo ani OSN. Tzv. Annanův plán (podle jména tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofiho Annana), jehož cílem bylo sjednocení, byl v roce 2004 kyperskými Řeky smeten ze stolu, zatímco turečtí obyvatelé ostrova s ním souhlasili. 

V roce 2004 se Kypr (řecká část) stal plnoprávným členem EU. Ve stejný rok členské státy EU odsouhlasily odstartování přístupových rozhovorů s Tureckem. Jako podmínku však Turecku uložily, aby asociační dohodu, kterou uzavřelo s předchůdcem Unie EHS, rozšířilo i na 10 nových členských zemí EU – včetně jižního Kypru, jenž Ankara neuznává. 

V červenci 2005 Turecko podmínku splnilo, ale trvalo na tom, že tímto krokem však nebyl Kypr z jeho strany uznán. Ankara také odmítla otevřít letiště a přístavy lodím plujícím pod vlajkou jihokyperské republiky. V září 2005 členské země EU vyzvaly Ankaru, aby Kypr uznala nejpozději do konce vstupních rozhovorů. V říjnu 2005 po dlouhých diskusí pak Rada EU rozhodla o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem. 

V prosinci 2006 Rada EU uposlechla doporučení Evropské komise a zmrazila jednání v osmi vyjednávacích kapitolách. Reagovala tak na turecké odmítání otevřít přístavy a letiště kyperským lodím a letadlům. Kapitoly jsou zablokované dodnes. 

V polovině roku 2011 v souvislosti s blížícím se kyperským předsednictvím Radě EU, které proběhne v druhé polovině roku 2012, prohlásil  turecký ministr zahraničí, že pokud nedojde do začátku předsednictví ke sjednocení ostrova, zmrazí Turecko vztahy s Evropskou unií. 

Hodnotící zpráva Evropské komise (říjen 2009)

Hodnotící zpráva Evropské komise, která vyšla 14. října 2009 konstatovala, že kontroverzní článek č. 301 trestního zákoníku, který umožňuje uložit až tříletý trest odnětí svobody za urážku „tureckosti“, se v Turecku „již systematicky nepoužívá k omezování svobody vyjadřování.“ Zpráva ovšem podotkla, že „turecké právo svobodu vyjadřování zaručuje nedostatečným způsobem, což není v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod“. 

Evropská komise uvítala zlepšení vztahů s Arménií a otevření široké debaty o kulturních, politických a ekonomických aspektech kurdské otázky. Zároveň však zdůraznila, že je třeba se v této souvislosti soustředit na přijetí konkrétních opatření. Její kritika směřovala zejména na široký výklad tureckého antiteroristického zákona, na jehož základě jsou v Turecku často zatýkaní i mladiství (převážně Kurdové). Na konci července 2010 turecký parlament schválil zákon, který snižuje tresty nezletilým, jež jsou obviněni z porušení protiteroristické legislativy (EurActiv 22.7.2010). 

Další problém, který v souvislosti s pokračováním přístupových rozhovorů s Tureckem Komise ve své zprávě zmínila, je permanentní prorůstání politické moci s vojenskou a neschopnost tureckých elit se s touto překážkou vypořádat. 

Stanoviska: 

„Nikdo by neměl o našem (EU) závazku pochybovat,“ prohlásil na tiskové konferenci v Istanbulu v souvislosti s přístupovými rozhovory s Tureckem eurokomisař pro rozšíření Štefan Füle. „(Pro vyjednávání) máme od členských států jasný mandát. Budeme hledat způsoby, jak přístupový proces urychlit. Se současnou rychlostí není nikdo spokojen.“ (12. července 2010). 

„Přístupové rozhovory s Tureckem probíhají na základě mandátu, na kterém se členské státy shodly jednomyslně,“ prohlásil předseda Evropské komise José Manuel Barroso. „Jestliže se jeden nebo několik z nich rozhodne, že se pokusí tento mandát změnit, mají na to právo, ale ponesou důsledky,“ řekl také Barroso. Při jiné příležitosti zdůraznil, že v souvislosti s budoucím tureckým členstvím nelze opomenout názor evropského veřejného mínění. „O signálech, které vysílají voliči, by se mělo seriózně diskutovat.“ 

„Turecko se v poslední době stalo ve své zahraniční politice mnohem asertivnější. (…) V tomto kontextu budeme hledat cestu, jak by EU a Turecko mohly ještě více posílit vzájemnou spolupráci,“ uvedla ve svém stanovisku po návštěvě Istanbulu v červenci 2010 vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashton.  

„Někteří lidé, kteří uvažují krátkodobě a nestrategicky, mohou turecké členství v EU považovat za přítěž. Ale ti, kdo myslí třicet šedesát let dopředu a uvědomují si měnící se trendy v ekonomice a přesouvající se mocenské centrum, chápou, jak moc může Turecko přispět k posílení Evropské unie,“ prohlásil turecký prezident Abdullah Gül při své oficiální návštěvě Velké Británie v listopadu 2011. 

Při příležitosti otevření další vyjednávací kapitoly koncem června 2010 turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu prohlásil, že jeho země je „rozhodnuta pokračovat v širokém spektru reforem.“ Dříve řekl, že Turecko může Evropě pomoct stát se nejsilnějším hráčem na mezinárodní scéně, pokud mu umožní, aby vstoupil do EU. 

„Jestliže řecká část Kypru pozastaví jednání (o tureckém členství v EU; pozn. red.) a ujme se předsednické role v Evropské unii příští rok v červnu, nebude to představovat pouze patovou situaci pro celý ostrov, ale i zmražení tureckých vztahů s EU,“ uvedl při jiné příležitosti turecký ministr zahraničí.

Hlavní vyjednavač o vstupu Turecka do EU Egemen Bagiş zdůraznil, že Turecko „je země, která si zaslouží demokracii, ekonomiku a lidská práva dle evropských standardů.“ Zároveň řekl: „Můžeme se stát jednou ze světových nejvýkonnějších ekonomik, a to dokonce i bez členství v EU. Členství je důležitá jistota, ale není to jediná možnost.“ 

Členové nezávislého sdružení známých (bývalých) politiků Independent Commission on Turkey, které předsedá nositel Nobelovy ceny a bývalý prezident Finska Martti Ahtisaari, je přesvědčeno o tom, že „negativní reakce, kterých se od roku 2004 v souvislosti s možným tureckým členstvím v EU dopouštějí evropští političtí lídři a rostoucí odpor k tureckému členství mezi evropským veřejným míněním, vyvolaly u Turecka dojem, že není v EU vítáno, a to dokonce ani po splnění veškerých podmínek.“ 

Německo bylo za vlády kancléře Gerharda Schrödera nejvýznamnějším zastáncem tureckého členství v EU. Německá kancléřka Angela Merkel, která zemi vede od podzimu 2005, se však netají svým zamítavým postojem vůči plnému členství Turecka v EU a dává přednost zavedení „privilegovaného partnerství“. „Udělení kandidátského statusu Turecku (…) bylo chybou,“ zní jeden z kancléřčiných argumentů. Německo i nadále zůstává jedním z největších ekonomických a obchodních partnerů Ankary. 

„Tureckým cílem je Evropa… Upevnění vazeb mezi Tureckem a Evropou přikládáme nesmírnou důležitost,“ nechal se v červenci 2010 slyšet ministr zahraničí Německa Guido Westerwelle, který ale také zdůraznil: „dohodli jsme se na procesu s otevřeným koncem, a ten není automatický.“ 

Myšlenku „privilegovaného partnerství“ sdílí s německou kancléřkou i francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Turecko zavedení „privilegovaného partnerství“ odmítá a trvá na svém plnohodnotném členství. 

Velká Británie patří k zemím, které turecké členství v EU podporují. Dodržet závazek rozšíření a otevřít další vyjednávací kapitoly byly dokonce jednou z priorit jejího předsednictví Radě EU v roce 2005. Současná vláda (koalice mezi Konzervativní stranou a Liberálními demokraty) není v tomto ohledu výjimkou. Premiér David Cameron se v červenci 2010 nechal slyšet, že „bude za Turecko bojovat“. Za navrhovaným „privilegovaným partnerstvím“ vidí předseda britské vlády především „předsudky“. 

"Ministerstvo zahraničních věcí ČR (MZV) souhlasí s významem vztahu Turecka a EU a považuje za důležité udržovat pozitivní náplň ve vztazích EU s Tureckem. MZV je zklamáno minimálním pokrokem v přístupových jednáních s Tureckem. MZV doufá, že v příštích měsících nastane pozitivní posun v implementaci Dodatkového protokolu k Ankarské dohodě ze strany Turecka a v rozhovorech o urovnání kyperské otázky," píše se ve stanovisku Černínského paláce z 12. října 2011.

© EurActiv 2003-2012. Všechna práva vyhrazena.