PARTNEřI

(Aktualizováno 12.3.2012)

Nejnovější a další kroky:

Obchod s Ruskem

Země EU jsou největším obchodním partnerem Ruska, přičemž objem obchodů mezi oběma bloky v posledních letech prudce vzrůstá. EU v roce 2010 do Ruska vyvezla zboží za více než 86 miliard eur, opačným směrem do zemí EU proudilo zboží za téměř 159 miliard eur. Státy sedmadvacítky z Ruska dovážejí především ropu a zemní plyn, které se spolu s ostatními surovinami na celkovém objemu importů podílí zhruba dvěma třetinami. Evropské firmy hrají prim v přímých zahraničních investicích v Rusku – obstarají přibližně tři čtvrtiny z nich.

Pro obchodní výměnu je zásadní Dohoda o strategickém partnerství (PCA; Partnership and Co-operation Agreement) podepsaná v roce 1994, která nabyla účinnosti v roce 1997. PCA není důležitá jen z pohledu evropských podniků, ať už pro obchod nebo pro přímé zahraniční investice, ale vytváří celkový rámec pro ekonomické, politické a kulturní vztahy mezi oběma stranami. Jednání o nové strategické smlouvě s Ruskem (ta stará vypršela v prosinci 2007) byla obnovena v listopadu 2008, nicméně kvůli konfliktu v Gruzii byla odložena. Předchozí jednání byla blokována především vzájemnými antipatiemi mezi Ruskem a Polskem (např. známý spor o ruské embargo na dovoz polského masa) pobaltskými státy a též jednáním Ruska v energetických otázkách (více viz dále).

V unijních plánech je dlouhodobě zakotvena hlubší ekonomická integrace s Ruskem, a to zvlášť po té, co tato země vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO). Tato idea byla „vtělena“ v roce 2003 do dohody o vytvoření Společného hospodářského prostoru (CES; The Common Economic Space), v jejímž rámci by mělo docházet ke vzájemnému zlepšování podmínek pro všechny subjekty na trhu. Mezi cíli této dohody je ekonomická integrace, odstraňování překážek obchodu, slaďování regulací, otevření trhů, budování infrastruktury a vzájemná výměna informací.

Vytvoření CES bylo úzce navázáno na dlouho odkládaný vstup (jednání probíhaly od roku 1995) Ruska do WTO. Podle Západu by Rusko, jako jediná významná ekonomika (je desátá největší na světě), která dlouho stála mimo tuto organizaci, mohlo z členství výrazně profitovat. Ruská vládnoucí garnitura si to ale nemyslela, a tak byla jednání, která všihcni považovali za takřka uzavřená, znovu obnovena. Rusko totiž odstoupilo od některých již dojednaných závazků, které by souvisely s jeho vstupem do WTO a jeho cesta k členství byla zase o něco kratší. Když nakonec Gruzie stáhla své veto, Rusko do organizace vstoupilo na konci roku 2011.

Konflikt s Gruzií, otázka Kosova a amerického raketového systému

Napětí mezi Ruskem a západem eskalovalo po bleskové válce v Gruzii v srpnu 2008, která zapříčinila, že Evropská unie na podzim stejného roku odložila jednání o novém strategickém partnerství s Ruskem na neurčito (k jejich obnovení došlo na právě probíhajícímu summitu EU-Rusko). Unie si nakonec vymohla (prim ve vyjednávání hrál francouzský prezident Sarkozy), dodejme, že po dlouhém přemlouvání, aby se ruské jednotky stáhly z okupovaných území resp. nárazníkových pásem, která během války obsadily. Prezident Medveděv nicméně řekl, že do budoucna počítá s výstavbou dalších vojenských základen na území Abcházie a Jižní Osetie. Tato dvě sporná území navíc ústy svých představitelů a pod patronací Ruska na konci srpna 2008 vyhlásila nezávislost, kterou ale kromě Nikaragui žádná jiná země neuznala. K těmto událostem můžeme ještě připočíst fakt, že Rusko i nadále odmítá vstup unijních pozorovatelů na území Abcházie a Jižní Osetie.

Vztahy Ruska a Unie v poslední době komplikovala také výstavba amerického systému protiraketové obrany v Česku a Polsku. Rusko  zostřilo svou zahraničně-politickou rétoriku a mluvilo o „zarputilém vnucování amerického protiraketového systému Evropě“, které povede k „odvetným opatřením ze strany Ruska.“ V reakci na zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv dokonce pohrozil nové americké administrativě i Unii rozmístěním strategických raket na západní hranici Ruska.

Rok 2008 přinesl rozpory také ohledně statutu odtržené srbské provincie Kosovo, která vyhlásila letos v únoru nezávislost. Tu postupně uznala většina států Evropy i USA, nicméně Rusko v této otázce vždy stálo po boku Srbska. „Kosovskou kartu“ Rusko vytáhlo také při obhajobě nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie.

Energetické vztahy

Evropská Unie je ze 25 % závislá na ruském plynu a ropě, nicméně když tento problém obrátíme – ruský státní rozpočet je naopak ze 40 % navázaný na příjmy z prodeje nerostných surovin. Přes 60 % prostředků získaných z exportů získává Rusko z vývozu energetických komodit, z nichž většina směřuje právě do zemí sedmadvacítky. Vzájemné vztahy Unie a Ruska v energetické oblasti se tedy nemohou definovat jako jednostranná závislost sedmadvacítky na jejím východním partnerovi, jak často čteme. Rusko by se totiž bez unijních peněz jen těžko obešlo a budování nových ropovodů a plynovodů, třeba směr Čína, je během na dlouhou trať.

Připomeňme, že Evropské státy dovážejí přes 54 % své spotřeby zemního plynu a dokonce více než 80% spotřeby ropy, což v kombinaci s menším dovozem uhlí dává celkovou závislost těsně přes polovinu spotřeby energetických surovin. Podle předpovědí Evropské komise stoupne evropská závislost na dovozech do roku 2030 na 65 % (u plynu na 84 % a u ropy dokonce na 93 %).

K nastartování pravidelných rozhovorů mezi Ruskem a Unií nad energetickými otázkami došlo v roce 2000, kdy byl ustaven expertní panel sdružující odborníky z obou stran (tzv. Energetický dialog). Ti na pravidelných jednáních diskutují o otázkách nových investic do infrastruktury, obchodních záležitostech nebo energetické účinnosti. Cílem Unie je samozřejmě zajištění stabilních dodávek energetických surovin (Rusko například kontroluje asi třetinu všech světových zásob zemního plynu.), její východní soused usiluje hlavně o co nejlepší přístup k evropským trhům a k investicím do infrastruktury.

Evropská unie má problematické vztahy s Ruskem v energetických otázkách od roku 2006 , kdy tato země pozastavila dodávky zemního plynu, který do Evropy proudí přes Ukrajinu. Ukrajinci totiž nechtěli za klíčovou komoditu platit cenu, která výrazně převyšovala tu loňskou (navýšení tehdy analytici připisovali ochlazení vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou po tzv. oranžové revoluci). V roce 2007 navíc Rusko uzavřelo kohoutky ropovodu, který vede přes území Běloruska. O svém by mohla vyprávět i Česká republika, které v červenci 2008 Rusko snížilo dodávky ropy, oficiálně kvůli „technickým důvodům“. Přestože řada odborníků technický argument ruské strany nevyloučila, objevily se zároveň spekulace o tom, že může jít o ruskou reakci na nedávný podpis „radarové smlouvy“ se Spojenými státy. Většina politologů se domnívá, že Rusko používá svoje energetické suroviny již několik let jako politickou zbraň.

© EurActiv 2003-2012. Všechna práva vyhrazena.