Visegrad EU portals : EurActiv.cz | EurActiv.pl | EurActiv.hu | EurActiv.sk | Facebook | Twitter | YouTube EU4YOU
Logo EurActiv.cz

Náměstek Drulák: S novým přístupem vlády k Číně nemáme co ztratit


Petr Drulák, 1. náměstek ministra zahraničních věcí; zdroj: MZV ČR.

03.11.2014
EU nemůže jednoduše chodit a říkat ostatním zemím, co mají dělat. Musí je zaujmout a něco nabídnout, říká v rozhovoru pro EurActiv první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák. Platí to i pro politiku lidských práv. Jaký je současný stav EU a o jaké místo by v ní měla Česká republika usilovat?

inzerce

Česká vláda připravuje koncepci pro působení České republiky v EU, na které spolupracuje i ministerstvo zahraničí. V jaké fázi se nyní příprava nachází?
Koncepci připravuje Úřad vlády, který s MZV většinu otázek konzultuje. Příprava je ve velmi pokročilé fázi. Na začátku září jsme k tomuto tématu měli na Úřadě vlády velkou diskusi a předpokládám, že kolegové nyní koncepci doplňují, aby se mohla posunout do mezirezortního připomínkového řízení. Poté bude do diskusí zapojena i odborná veřejnost. Předpokládám, že strategie bude předmětem debat v rámci Národního konventu o EU, který bude zahájen 13. listopadu.

Eurozóna by se neměla uzavírat státům jedoucím nižší rychlostí.

Bude vláda o strategii diskutovat i s opozicí? Jde o to, aby panovala shoda nad základními rysy koncepce. Aby se třeba nestalo, že když se vlády vymění, koncepce spadne pod stůl.
Koncepce bude strategickým dokumentem této vlády. Samozřejmě je ale důležité hledat i dohodu s opozicí tam, kde to bude možné. Nemyslím si ale, že to bude možné všude. Evropská politika, tak jako každá jiná politika, je předmětem demokratické změny. Tato vláda se přihlásila k poměrně ambiciózní přeměně evropské politiky. Předpokládám, že část opozice bude o tom schopna přesvědčit, ale určitě ne každého.  

Strategie se tedy připravuje na určitou omezenou dobu. Na jak dlouho?
Podle mého názoru není možné vypracovat vysoce nadčasový dokument. Každá strategie musí odpovídat na otázky a podmínky, v nichž vzniká. Samozřejmě máme zájem na tom, aby strategie zachycovala trendy, které přesahují životnost jedné vlády. Na druhou stranu si myslím, že je legitimním krokem každé vlády, aby podobné strategické dokumenty buď aktualizovala, předělávala, nebo vypracovala zcela nanovo. My jsme zvolili poslední možnost a je to, myslím, pochopitelné. Předchozí dokument nebyl vyhovující a navíc také záleží na tom, jak se nová vláda dívá na aktuální dění v Evropě. Pokud se podíváme na to, co se v Evropě a jejím okolí událo během tohoto roku, tak se jedná o události, které celkem mění způsob, jakým uvažujeme o světě.  

Závazek eura jsme nezpochybnili 

Pojďme se věnovat aktuálním evropským otázkám. Jednou z nich je vstup České republiky do eurozóny. V pracovní verzi koncepce, kterou má redakce k dispozici, se neuvádí nic o datu, ke kterému by mělo Česko euro přijmout. Proč to tak je?
Směrodatné je programové prohlášení vlády, kde vláda jasně vyjádřila vůli připravit Českou republiku na vstup do eurozóny, ale nechtěla se zatím vázat k určitému datu. V této situaci to vnímám jako politické zadání, ale nevylučuji, že v momentě, kdy se bude koncepce diskutovat na vládní úrovni, to budou chtít některé politické síly více specifikovat. Je to záležitost politického rozhodnutí, které přesahuje koncepci.  

Jaké výhody z pohledu vlády přináší pro Českou republiku členství v eurozóně?
Je to závazek, který jsme nikdy nijak nezpochybnili, čímž bychom také mohli s argumentací skončit. Navíc tu jsou ale i jasné ekonomické a politické aspekty. Z ekonomického hlediska je důležité, aby byla Česká republika součástí hospodářského prostoru, který představují země eurozóny a naši ekonomičtí partneři – Německo, Rakousko a Slovensko.  

Vystoupení Velké Británie z EU by byla velká škoda.

Ze strategického hlediska je významné být součástí celku, který představuje pokročilý prvek evropské integrace a kde se bude připravovat celá řada opatření, jež ovlivní celou EU. Je v zájmu České republiky, aby byla přítomna ve chvílích, kdy se bude o takových krocích diskutovat v raném stádiu. Pokud s nimi bychom byli konfrontováni později, mohlo by už být pozdě. S tím souvisí i náš zájem, aby eurozóna nevytvářela neprostupné institucionální bariéry, které by ztížily vstup státům, jež momentálně nejsou jejími členy. 

Co může Česká republika dělat pro to, aby se neodstavila od integračního jádra?
Jedná se o kroky směrem ven, tedy k eurozóně, ale i směrem dovnitř. To znamená zodpovědnost v hospodářských politikách, například v politice rozpočtové. Současná vládní koalice postupuje velmi zodpovědně a naši partneři náš zájem a odpovědný přístup vnímají. Z tohoto hlediska se nemáme za co stydět. 

Jak se díváte na možnost dvourychlostní Evropy?
Dvourychlostní Evropa je určitá nutnost a je to správné. Vždy by ale mělo platit to, co už jsem říkal. Že totiž skupina, která jede první rychlostí, by se neměla uzavírat před skupinou jedoucí druhou rychlostí. V momentě, kdy se u států druhé rychlosti změní objektivní podmínky nebo subjektivní vůle natolik, že budou moct vstoupit do eurozóny, neměly by jim v tom bránit žádné překážky. Zároveň by mělo platit, že pokud chce skupina států udělat ambicióznější integrační krok, tak by jim to mělo být umožněno.  

Co říkáte na možné vystoupení Velké Británie z EU, o kterém se v poslední době hodně hovoří?
V první řadě by to byla škoda, protože Velká Británie je pro evropskou integraci přínosná. Při řešení některých politických problémů přichází občas s jiným pohledem, čímž zajišťuje v Evropě diverzitu. Evropský konsensus mezi třemi největšími státy, tedy Velkou Británií, Německem a Francií, je pak natolik široký, že se do něj vejdou i ostatní státy. 

Velká Británie je navíc jedním z velkých globálních finančních center a představuje i výrazného strategického aktéra, protože je stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Má kapacitu disponovat vojenskou silou i ve vzdáleném zahraničí.  




Pro někoho budou daně kousnutím do kyselého jablka

Pokud bude Evropa více integrovaná, znamená to také, že státy budou více sdílet své problémy a nést za ně zodpovědnost. Část veřejnosti se obává, že Česko pak ponese větší spoluzodpovědnost za takové problémy, jaké se objevily třeba v případě Řecka, které ohrozilo stabilitu celé eurozóny. Jak tomu zabránit?
Tomu se nedá zcela vyhnout. Státy EU jsou na sobě silně závislé a myšlenka, že můžeme všechna rizika eliminovat na národní úrovni, je mylná. To platí zejména pro státy menší velikosti, které budou vždy ovlivňovány tím, co se děje v ostatních zemích. Z tohoto důvodu je důležité, abychom měli společné regulační režimy, což si samozřejmě vyžádá určitou dávku solidarity. V podstatě vyžadují dvě věci – solidaritu ostatních a zodpovědnost těch, kteří se ocitnou v potížích. V případě Řecka chybělo obojí. Řekové se dlouhodobě nechovali zodpovědně, a proto se na evropské úrovni setkávali s obrovským nedostatkem solidarity ostatních zemí. Pokud má Evropa fungovat jako systém, musí být posíleno obojí.  

Jak dosáhnout toho, aby byla eurozóna stabilní, ale zároveň si zachovala solidaritu a určitý sociální rozměr, který současná vláda zdůrazňuje?
Vůči Evropské unii se objevuje určitá kritika, že se dosud příliš soustředila na otázky konkurenceschopnosti, které jsou jí bližší, a nikoliv na otázky sociální. Je zřejmé, že pokud má EU fungovat jako ekonomické a politické společenství, musí mít i sociální dimenzi. Myslím si, že Evropská komise to začíná chápat, protože i v jejích materiálech, jako jsou například každoroční hodnocení ekonomik členských zemí, se objevují sociální otázky. Samozřejmě, sociální dimenze klade velké nároky na solidaritu.  

Evropská komise začíná sociální dimenzi hospodářských politik chápat.

V jakém smyslu se solidarita může projevovat?
Nevyhneme se tomu, aby Evropa se svou společnou měnovou politikou měla také silnější struktury společné hospodářské a fiskální politiky. Hovoříme například o evropských daních, jako je nová daň z finančních transakcí, nebo harmonizaci daňových sazeb. V Evropě existuje řada daňových rájů a některé státy díky své daňové politice profitují na úkor ostatních. Česká republika přitom mezi ně nepatří a možná trochu překvapivě to ani není typická strategie států ve střední a východní Evropě. Naopak se často objevují mezi staršími členskými státy. O těchto otázkách bude třeba otevřeně diskutovat. Nikdo by v tomto směru neměl být v Evropě černým pasažérem.  

Je teď politicky vhodná doba na otevírání tématu společných evropských daní?
Nevím, jestli je někdy na debatu o daních politicky vhodná doba. Je ale potřeba do té otázky kousnout, i když to pro někoho bude kyselé jablko. Souvisí to ovšem s řadou dalších věcí, jako je posilování evropského veřejného mínění. Musíme začít pěstovat pocit soudržnosti a evropanství. Zatím probíhají debaty spíše na národní úrovni. Pokud budeme hovořit o společných daních ve společenství, které je rozděleno na národní jednotky, bude to samozřejmě neprůchodná otázka. Někde v každém případě začít musíme. Nemusí to být hned ta nejambicióznější řešení. Cesta se ale nabízí například právě v otázce daňové harmonizace a společných daní v některých velmi omezených oblastech. 

Jako je právě daň z finančních transakcí?
To je otázka, která z mého pohledu přináší méně kontroverzí než jiné věci, o kterých se v EU běžně diskutuje.  

Je ale reálné, že se sociální rozměr Evropy posílí? Evropské instituce v tomto směru nemají mnoho pravomocí.
V současné době je těžké si představit, že by se pravomoci Evropské komise v tomto směru výrazně posílily. Nový předseda Jean-Claude Juncker se ale chystá přestavit detaily svého 300miliardového ambiciózního balíčku pro obnovení evropského hospodářského růstu. Ten by měl obsahovat také významnou sociální dimenzi. V nejbližších letech nebudeme mít instituci o síle Evropské centrální banky, která by měla na starosti sociální věci. Je však reálné posilovat sociální dimenze ostatních politik, zejména těch hospodářských. 
 

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy 

S tím souvisí také zvyšování sociálních standardů v jednotlivých zemích EU. Vláda chce, aby se Česko v tomto ohledu přibližovalo západní Evropě. Je to pro země střední Evropy výhodné? Mírnější předpisy a levnější pracovní síla lákají investory, kteří s sebou přináší zaměstnanost. 
Myslím si, že většina českých občanů stejně jako já doufá, že se naše sociální standardy západní Evropě přibližovat budou. Otázka naší konkurenceschopnosti je přirozeně důležitá. Bylo by ale nešťastné, kdybychom naši konkurenceschopnost chtěli zakládat na nižších standardech a na nižší ceně pracovní síly. Prozatím je samozřejmě prospěšné tuto výhodu využívat. Česká republika ale naštěstí bohatne a tato komparativní výhoda se bude ztrácet. Je potřeba hledat nové výhody určené vzdělaností, inovacemi, dovednostmi. A tyto výhody nejsou vyššími sociálními standardy ohrožovány, ale naopak posilovány. Z dlouhodobého hlediska v tom rozpor nevidím. Je ovšem těžké určit, jak změny načasovat, tedy jak rychle by měla růst minimální mzda, jak by se měla měnit ochrana pracovníků a tak dále. O tom je možné vést politickou debatu, ale základní strategický směr je jasně daný. 

Když odhlédneme od pozice Česka v Evropské unii a podíváme se na pozici EU v globálním světě, měla by se Unie snažit o to, aby se standardy zvyšovaly i v ostatních částech světa? Je to také otázka její konkurenceschopnosti.
EU nemůže jednoduše přijít a říkat ostatním zemím, že by měly posilovat ochranu zaměstnanců. Ten druhý stát musí přirozeně také něco získat. Pokud mluvíme o výrazně chudších státech, je pro ně vstup na evropský trh ekonomicky výhodný. Z tohoto hlediska mají některé z nich asymetrickou výhodu a EU pak samozřejmě vyjednává o určitých podmínkách.  

Jak je to v případě dialogu s vyspělými a bohatými zeměmi, jako jsou USA, se kterými EU v současné době vyjednává významnou obchodní dohodu?
To jsou jednání jiného charakteru. Spojené státy mají nastavené svoje standardy, Evropa zase jiné. V této chvíli musíme dbát na to, aby v té dohodě neprohráli zaměstnanci a aby některá odvětví nebyla oslabena. Považuji za jednu z velkých výzev transatlantické smlouvy, abychom se dokázali shodnout na takových standardech, které budou přijatelné na obou stranách Atlantiku.  

Pro země EU je obchodně zajímavá také Čína. Posiluje Českou republiku příslušnost k EU, pokud jedná s tak velkým státem? Zrovna v případě obchodu s Čínou se u nás dlouhodobě debatuje o domnělém rozporu mezi politikou lidských práv a rozvojem exportu. Česko je malá země, která tváří v tvář Číně mnoho síly nemá. Může ji členství v EU nějak posilovat i v tomto směru?
To, že je Česká republika součástí EU, ji v obchodní politice posiluje i omezuje. Nerozhodujeme totiž v plné míře o přístupu na náš trh. O tom, jaké výrobky budou moci na náš trh vstoupit, rozhodují bruselské instituce a vliv, jaký v těch institucích sami máme. Na druhé straně, řada rozhodnutí zůstává na národní úrovni. A to, že jsme součástí evropského ekonomického a politického prostoru, zvyšuje naši atraktivitu v očích partnerů. Pokud jde o obchod a lidská práva, konkrétně v případě Číny nevidím žádné velké problémy. Dynamika vzájemného obchodu je do značné míry nezávislá na dynamice politických vztahů. Když se podíváme na předchozí období, politické vztahy byly spíše na nižší úrovni, ale obchod rostl poměrně rychle.      

Otázka lidských práv je samozřejmě důležitá. Česká republika by měla hledat cesty, jak se zasazovat o posilování lidské důstojnosti. To je podle mě naší tradicí a je to i náš zájem. Řada světových problémů, kterým čelíme, souvisí s tím, že lidem v různých částech světa je odpírána základní lidská důstojnost, což je vede do zoufalství. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy a zoufalé činy znamenají hrozbu. Proto je ale třeba ve vztazích se státy mimo náš euroatlantický okruh nacházet takový jazyk a takové nástroje, díky kterým můžeme lidskou důstojnost posilovat efektivně. Aby se neprováděla jen rétorická cvičení, což se bohužel české i evropské politice lidských práv často stává. Představitelé zemí se sejdou, vymění si názory na lidská práva a k žádnému zásadnímu posílení lidské důstojnosti nedojde.  

Podle Vašeho přesvědčení se efektivita zvýší, pokud se pojetí lidských práv rozšíří na mnohem širší spektrum otázek, včetně například ochrany životního prostředí. Tak se to dá alespoň chápat z Vašich předchozích vyjádření. 
Obecně řečeno je třeba najít téma, které bude pro našeho partnera zajímavé. Jedině pak je totiž náš protějšek ochoten se tomu tématu věnovat. Pokud se bude jednat jen o naše téma, ničeho nedosáhneme. Proto je na místě uvažovat o tomto širším pojetí, tak abychom našli ty dimenze lidské důstojnosti, které jsou například pro Číňany důležité a sami Číňané vnímají, že potřebují naši spolupráci. Teprve pak se s nimi dostáváme do dialogu o otázkách lidské důstojnosti. Když budeme přicházet s tématy, která považují za západní výmysl, docílíme maximálně toho, že nás vyslechnou, ale v realitě se nic nezmění.   

Nehrozí ale, že takový přístup bude naopak méně efektivní? Česko je malý stát, který má omezené prostředky. Pokud se otázka lidských práv a pojetí transformační politiky určitým způsobem rozmělní, nemůže se tak plýtvat potenciálem, který Česko v tomto směru má?
To bychom museli hovořit o zcela konkrétních otázkách. Pokud jsme u Číny, museli bychom se ptát, čeho jsme tam zatím v lidskoprávní otázce dosáhli, a jaký pokrok tedy ztratíme. Nevidím ale žádné výrazné výsledky, díky kterým bychom si mohli říct, že jsme Čínu změnili a pokud obrátíme naši politiku, tak o to přijdeme. Zdá se mi spíš, že jsme v tomto konkrétním případě ničeho nedosáhli.

V oblasti lidských práv jsme v Číně ničeho nedosáhli.

Jestli něčeho dosáhneme s novým přístupem, to je samozřejmě velká otázka, jak to v politice bývá. Alespoň ale zkoušíme něco nového, když předchozí přístup nikam nevedl.  

Mluvíte o tom, že pro čínské obyvatele musí být naše politika a nabídka spolupráce zajímavá, aby měla podpora lidské důstojnosti nějaké výsledky. Které Číňany ale máte na mysli? Je tím myšlena čínská vláda? Nebo je to přístup, který může více oslovit také čínskou občanskou společnost a čínské disidenty – tedy ty, kteří o změnu v zemi usilují? 
Úspěšná lidskoprávní politika by se měla uskutečňovat ve spolupráci jak s příslušnou vládou, tak i s nevládními organizacemi. Naše dosavadní aktivity byly na obou úrovních dost chabé a doufám, že s oživením česko-čínských vztahů dostanou nové podněty. Na tíživou humanitární situaci některých disidentů čínské partnery upozorňujeme na bilaterálních jednáních.   

Autor: Adéla Denková, Lucie Bednárová

Publikace  tohoto  textu  byla  spolufinancována  projektem  „Podpora  veřejné debaty o české zahraniční politice“ ÚMV.

inzerce

© 2004-2016. EU-Media, s.r.o., ISSN 1803-2486. Obsah této stránky je autorským dílem. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu EU-Media, s.r.o. zakázáno. Více informací je možné najít zde.
Technology and Design by MONOGRAM
to_top