inzerce
Předběžné závěry Evropské rady, na nichž se členské státy shodly pod vedením španělského předsednictví, naznačují, že je nejvyšší čas k zahájení hlubší diskuse o budoucnosti evropské politiky soudržnosti, která vedle zemědělství tvoří největší výdajovou položku evropského rozpočtu (jedná se zhruba o jednu třetinu).
Politika soudržnosti, kterou symbolizují známé strukturální fondy a Fond soudržnosti, je součástí evropského legislativy již od roku 1986 a jejím hlavním cílem bylo od počátku vyrovnat rozdíly mezi chudšími a bohatšími evropskými regiony.
Velké rozšíření Evropské unie v letech 2004 a 2007 o země postkomunistického bloku ze střední a východní Evropy s sebou současně přineslo zvýšení rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími regiony. To ovšem v důsledku znamenalo, že se řada regionů, které v původní Unii patnácti zemí měly podle kritéria 75 % unijního HDP nárok na podporu z „evropských fondů“, rázem ocitla nad touto hranicí. Díky rozšíření tak plyne v současné době podpora primárně do nových členských zemí.
To se pochopitelně řadě bývalých příjemců (a plátců do unijního rozpočtu) příliš nelíbí a byť o tom otevřeně nemluví, snaží se různými cestami nastavení politiky soudržnosti změnit tak, aby na evropské fondy měly nárok i oni. Díky této motivaci se tak v roce 2007 rozšířil počet cílů o tzv. lisabonské cíle (cíle vyplývající odvozené z Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost) – podporu regionální konkurenceschopnosti a zaměstnanosti.
Boj o to, kdo bude mít na evropské prostředky nárok, je cítit i v současné diskusi o budoucnosti evropské politiky soudržnosti po roce 2013, kdy končí současné programovací období. Hovoří se například o hlubším provázání evropských fondů s připravovanou nástupkyní Lisabonské strategie – strategií Evropa 2020 a v minulosti se objevily také úvahy o vytvoření nového fondu pro boj se změnami klimatu (EurActiv 3.2.2010).
Přestože se diskuse o politice soudržnost rozbíhá již od loňského roku, členské státy nyní daly ve svém dokumentu poprvé jasně najevo, že by rády debatu prohloubily, ale především urychlily. Komise podle nich musí v první řadě zajistit, aby nová politika (a její legislativní nástroje) byly do ledna 2014 pevně dohodnuty.
Dokument se vedle této výzvy soustředí na hodnocení pozitiv a negativ současné politiky. Oceňuje například flexibilitu, s jakou byla politika soudržnosti schopna reagovat na finanční a hospodářskou krizi a současně přitom zvládla plnit lisabonské cíle. Strategie vyčleňovat prostředky na specifické cíle (tzv. earmarking) se podle členských států ukázala být v tomto ohledu velice úspěšnou.
Vlády přivítaly i nedávnou hodnotící zprávu Evropské komise k dosavadnímu stavu čerpání peněz z evropských fondů (EurActiv 1.4.2010), podobně jako i strategickou zprávu o předchozím programovacím období 2000-2006. Z obou podle nich vyplývají poučení pro budoucí podobu politiky soudržnosti.
Co ovšem na druhou stranu vlády vnímají negativně, jsou zpoždění při výběru úspěšných projektů v „důležitých oblastech“ jakými jsou například železniční doprava, investice v oblasti energetiky a životního prostředí, sociální začleňování, nebo podpora národních administrativních kapacit pro řízení evropských dotací.
Zjednodušit by se podle vlád do budoucna mělo také řízení projektů a administrativa související s vyřizováním žádostí o dotace.
Pro europoslance Georgiose Stavrakakise, místopředsedu parlamentního výboru pro regionální rozvoj, je ovšem stanovisko vlád zklamáním.
Závěry dokumentu „nevyužívají příležitost nabídnout vize pro budoucí politiku soudržnosti“ stěžuje si Stavrakakis. Členské státy podle něj nabízejí jen velmi málo konkrétních návrhů. Přitom je prý „nejvyšší čas, aby Rada nabídla svou krátkodobou vizi budoucnosti politiky, jíž by se mohla inspirovat i 5. kohezní zpráva, kterou Evropská komise představí na podzim“.
