inzerce
Souvislosti:
Evropská politika hospodářské a sociální soudržnosti (regionální/kohezní politika) představuje podle oficiálních evropských materiálů vyjádření solidarity uvnitř EU, kdy vyspělejší země přispívají na rozvoj méně vyspělých zemí a regionů v Evropské unii. Politika soudržnosti má v současném programovacím období 2007-2013 tři cíle:
Konvergence: podpora rozvoje regionů s nižší úrovní HDP na hlavu než 75% průměru EU a podpora zemí, jejichž HNP na hlavu je nižší než 90% průměru EU (v ČR do této oblasti spadají všechny regiony soudržnosti s výjimkou Prahy
Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: podpora regionů, které přesahují limity pro cíl Konvergence
Evropská územní spolupráce: podpora spolupráce příhraničních regionů.
V souvislosti s diskusí o budoucnosti evropského rozpočtu po roce 2013, kterou Evropská komise zahájila vloni na podzim a která by měla na nejvyšší politické úrovni proběhnout v letech 2008 a 2009, se v EU rozbíhá na diskuse o budoucí podobě politiky soudržnosti, která po výdajích na společnou zemědělskou politiku představuje druhou nejvyšší položku evropského rozpočtu (EU na ní vydává přibližně 34% svého rozpočtu).
Politika soudržnosti by podle Evropské komise měla být do budoucna upravena tak, aby 75% všech fondů této politiky směřovalo na cíle Lisabonské strategie (např. podpora výzkumu a vývoje, rozvoje lidských zdrojů). Komise by také ráda, aby politika soudržnosti lépe odrážela „nové výzvy“, s nimiž se EU potýká (např. v oblasti klimatických změn, energetiky nebo demografických změn).
Témata a stanoviska:
Petr Zahradník, vedoucí EU Office České spořitelny, připomněl dilema, před nímž ČR při formování své národní pozice stojí. Na jedné straně by jako člen EU měla usilovat o odstranění neefektivních výdajů z rozpočtu EU, na druhé straně by však jako Česká republika měla usilovat o to, aby proti období 2007-2013 nedošlo k výraznému snížení alokace prostředků na politiku soudržnosti (tj. aby ČR nenásledovala případ Irska, kde alokace poklesla v minulosti na 25% původní alokace).
Poté, co v období 2007-2013 došlo k redukci cílů kohezní politiky oproti předchozímu období, není podle Zahradníka pravděpodobné, že by po roce 2014 došlo k nějaké dalšímu snižování počtu cílů. Důležitá bude spíše otázka, který z cílů má mít větší prioritu. Při formování národní pozice bude potřeba zvážit, zda poměr mezi cíli Konvergence a Konkurenceschopnost není příliš vychýlen ve prospěch Konvergence. Kohezní politika by se ovšem v příštím programovacím období měla stát nástrojem k dosažení lisabonských cílů, říká Zahradník.
Objem finančních prostředků věnovaných na politiku soudržnosti bude podmíněn reformou finančního rámce. Celkový objem rozpočtu se ovšem podle Zahradníka zřejmě zvyšovat nebude.
Další součástí diskuse o budoucnosti politiky soudržnosti je otázka její renacionalizace, tj. zda by o této politice měly ve větší míře rozhodovat národní státy. Spíše ne, říká Zahradník a dodává, že pokud ano, pak by k tomu mělo docházet „v linii regiony-Evropská komise“.
Milan Půček, náměstek ministra pro místní rozvoj, uvedl, že Česká republika bude po roce 2014 zřejmě stále „kohezní zemí“, přestože některé z regionů překročí hranici 75% HDP (podle Půčka by mohlo jít o regiony Jihozápad, Jihovýchod a Moravskoslezsko) a nebudou moci čerpat podporu z cíle Konvergence. Uvedl ovšem, že v dalším programovacím období by měl tento cíl zůstat klíčový. Posílen by ovšem měl být cíl Územní spolupráce.
Po roce 2013 by se ČR měla pokusit vyhnout výraznému snížení podpory v rámci politiky soudržnosti tak, jako se to stalo Irsku.
Eduard Janota, náměstek ministra financí, kritizuje, že 43% finančních prostředků alokovaných v rámci politiky soudržnosti putuje do starých členských zemí, které jsou zpravidla vyspělejší než nové členské země. Není to ani efektivní, ani solidární, říká Janota.
Jan Zahradník, hejtman Jihočeského kraje a člen Asociace krajů ČR, vyzval k zformulování české pozice k budoucnosti politiky soudržnosti „co nejdříve“, tj. do doby kdy se ujme ČR předsednictví v Radě EU.
Cíle Konvergence a Konkurenceschopnost by měly zůstat nejdůležitějšími součástmi kohezní politiky i do budoucna, říká Zahradník. Takzvané „nové výzvy“, o nichž se v Evropě v současné době hovoří, představují podle něj nebezpečí. Hejtman naznačil, že se může jednat o snahu starých členských zemí získat z politiky soudržnosti finanční prostředky, na něž by díky své vyšší hospodářské vyspělosti neměly jinak nárok. Tím by se ovšem původní záměr kohezní politiky postavil na hlavu, argumentuje Zahradník.
Kraje podle Jan Zahradníka naopak podporují posílení cíle „Územní spolupráce“ (tj. přeshraniční spolupráce), mimo jiné i proto, že může jít o jediné peníze, na které v budoucnu ČR bude moci dosáhnout.
Je třeba usilovat také o posílení efektivity finančních prostředků v rámci podpory konkurenceschopnosti, říká hejtman. Finanční podpora by měla podnikatelům pomoci v hledání nových příležitostí a ne dotovat vzdělávání nevzdělatelných, dodává.
Markéta Novotná z Unie malých a středních podniků uvedla, že postoj Unie bude záležet na tom, jak budou vyhodnoceny dopady čerpání finančních prostředků ze stávajícího rozpočtového období na pozici malých a středních podniků (MSP). Zdůraznila, že je zapotřebí chápat význam MSP jako „stabilizačního faktoru“ ekonomiky. V rámci cíle Konvergence by proto měly MSP i nadále hrát významnou roli.
Roman Haken, z neziskového Centra pro komunitní práci, je podmínkou úspěšnosti strukturální politiky „partnerství“ mezi všemi zainteresovanými skupinami, ať již jde o diskusi o politice soudržnosti na úrovni EU či na úrovni regionů nebo při realizaci konkrétních projektů na úrovni regionů a měst. Aby tato partnerství fungovala, je třeba, aby byla jasně vymezena, říká Haken.
Náměstek ministra financí Eduard Janota potvrdil, že problémem s partnerstvími bývá často v legislativních překážkách. Veřejné, soukromé a neziskové subjekty by spolu rády spolupracovaly, ale kvůli nejasné legislativě nemohou.
Luděk Sefzig (ODS), předseda senátního Výboru pro záležitosti EU, upozornil, že diskuse o budoucnosti politiky soudržnosti by neměla být tak povrchní, jako před rozhodováním o minulém programovacím období, kdy se diskutovalo spíše o tom kolik odvádět a ne o tom, kam by prostředky měly směřovat.
Politika soudržnosti by podle Sefziga neměly být tím hlavním, o co nám v Unii jde. Fondy jsou užitečné, ale jde o jen „třešničku na dortu“. Příjemci podpory by měli být skutečně jen „potřební“, není možné si plést solidaritu s leností, dodal.
Senátní výbor v současné době podporuje lepší alokaci finančních prostředků z politiky soudržnosti a ne navyšovat rozpočet novými příspěvky členských zemí.
Jan Březina, poslanec EP (EPP-ED, KDU-ČSL), upozornil, že diskuse o budoucnosti politiky soudržnosti bude v EU komplikovaná. Členské země, které jsou čistými přispěvateli do rozpočtu EU ztrácejí vůli financovat politiku soudržnosti, zejména ve světle globalizačních tlaků, které vyvolávají potřebu modernizovat domácí ekonomiky. Starší kohezní země, které si na financování z fondů EU navykly, budou navíc své zájmy hájit a nebudou se jej chtít vzdát.
Podle Březiny v diskusi o budoucnosti politiky soudržnosti navíc existují svůdné politické příležitosti – prostředky z politiky soudržnosti by v budoucnu mohly být použité na lisabonské cíle, Globalizační fond nebo klimatické změny. K tomu je navíc nejistá i budoucnost společné zemědělské politiky po roce 2013.
Pozice ČR je v takových podmínkách obtížně formulovatelná, v každém případě je však třeba mít na paměti maximální výnos pro ČR, říká poslanec.
Oldřich Vlasák, poslanec EP (EPP-ED, ODS), si postěžoval, že zatímco v Evropské unii se v poslední době v diskusi o budoucnosti politiky soudržnosti často objevují otázky posilování její „urbální dimenze“ (velká města jako motory hospodářského růstu) a integrovaného přístupu k regionálnímu a urbálnímu plánování, na domácí scéně se o této problematice nediskutuje.
Pro zformulování pozice ČR je zapotřebí zohlednit také budoucí rozšiřování EU a jeho dopady na politiku soudržnosti. Zároveň je třeba klást důraz na efektivitu vynaložených prostředků a jejich transparentnost, posílení kontroly ze strany Evropské komise a zvýšení sankcí. Je také třeba vytvořit legislativní rámec pro projekty založené na partnerství (projekty PPP).
Oldřich Vlasák v závěru konference zformuloval několik bodů vyplývajících z diskuse, které by se mohly stát základem české pozice k budoucnosti politiky soudržnosti:
Politika soudržnosti přispívá k hospodářskému růstu, snižování nezaměstnanosti, ale stále existují propastné rozdíly mezi regiony v hospodářském rozvoji,
Měli bychom požadovat partnerský přístup,
Měli bychom požadovat uplatňování principu subsidiarity,
ČR by neměla usilovat o renacionalizaci politiky soudržnosti, tato politika by se spíše měla zaměřit na podporu nejchudších regionů,
Je třeba vyzdvihnout urbální dimenzi a integrovaný přístup k regionálnímu a urbálnímu plánování,
Je třeba zjednodušit pravidla implementace.
