inzerce
Autorem eseje je maďarský spisovatel Márton Gerlóczy (nar. 1981).
Chtěla jsem být akrobatka, artistka. Neustále jsem se na něco věšela, prolamovala si klouby, po všem jsem šplhala, nezalekla jsem se žádného cviku, byla jsem pružná jako lidské svědomí. Chtěla jsem být artistka.
Do školky ani do přípravky – jak se tomu tehdy říkalo – jsem nikdy nechodila, naši mě nikam nezapsali, protože táta mě ještě v předškolním věku naučil číst a psát tak dobře, že biflovat se abecedu nebo zápasit se sčítáním bylo zbytečný. V jednu, ve dvě ráno – nebo prostě když otec dorazil domů z některé z hospod – vytáhl z postele staršího bráchu a donutil nás na dvorku kleknout ke štokrleti a procvičovat některou z lekcí, šprtat se - staršího bráchu i mě, protože, upřímně řečeno, v opici mě táta neměl nikdy dvakrát v lásce, jedině za střízliva. Nevím, proč to tak bylo, ale měl mě prostě rád, jenom když byl střízlivý, takže jsem taky musela z postele a hezky na kolena a psát abecedu, pokoušet se slabikovat slovíčka a prát se s počty, musela jsem sčítat a dělit, jako kdybych už byla taky školou povinná, přitom do školy chodil tehdy jenom Jani, a i on sotva do první třídy.
Měli jsme mizerný dětství, doma jsme toho vlastně ani moc nenaspali, protože táta začal pít a šikanoval nás, trápil a ubližoval nám všem, ale hlavně mámě. Mladšímu bráchovi byly teprve dva, když musel klečet v jednu ráno v rohu, chudák se taky moc nevyspal, klečel tam, dokud se ho otci nezželelo nebo dokud ho máma ve čtyři ráno neodnesla zpod sporáku, pod který zapadnul, protože jsme měli takový sporák na nožičkách, a bráška se pod něj sesunul, protože usnul. Klečel tam od jedné do čtyř, až ho máma odnesla do postele, ale i kvůli tomu ji táta zřezal.
Když otec chlastal, bylo špatně úplně všechno. Běda, jak jsme se chtěli najíst nebo si hrát! Hned bylo zle. V takových chvílích neviděl, neslyšel. Zmlátil každýho, kdo mu přišel do rány, a mámu často tak strašně, že ji museli zachraňovat sousedi, ale když zrovna nebyli v doslechu, tak mámu prostě mydlil bez přestání, dokud nepadla v bezvědomí na postel, ze které se pak nebyla schopná několik dní zvednout, ale někdy ji nenechal ani ležet. Nacpal ji do pytle a chtěl ji hodit do studny, a já to všechno viděla; viděla jsem, jak nese mámu v pytli ke studni. Nevěděla jsem, co mám dělat, byla jsem ještě malá, ale všiml si ho soused a začal na něj řvát: „Zbláznil ses, Jósko, co to děláš?!“ a „Jósko, co to provádíš s vlastní ženou?“
Sousedi nás ovšem nemohli hlídat pořád, takže jsme mámu většinou chránili my: když musela zdrhat, zdrhali jsme s ní, utíkali jsme, když bylo třeba utíkat, když nebylo zbytí, hledali jsme ji potmě, a když se za ní otec hnal, následovali jsme ji po hlase. Nikdy nezapomenu, jak se mu ze tmy blýskaly zbytky zubů, jak tam tak chroptil a běsnil, chňapal po nás a řval, abysme mazali zpátky domů, že nás se to netýká. Jednou v noci nám zapálil střechu nad hlavou; polil benzínem trámy a podpálil barák, abychom tam všichni uhořeli, celá rodina. Všiml si toho soused a zalarmoval mámu, aby vynesla ven děti. Bylo pozdě v noci. Trámy domu už stály v plamenech.
Často jsme utíkali z domova. Schovali jsme se v příkopu podél hřbitova, nebo přímo na kopci, spalo nás tam na slámě za katafalkem všech pět, a poslouchali jsme, jak huláká. Věděli jsme, že nás nenajde, že nás ani nehledá, že jenom stojí na dvorku a řve, a věděli jsme i to, že ho to zanedlouho omrzí, zabouchne za sebou dveře a ozvěna třísknutí se rozlehne mezi náhrobky a pak ten běs ustane, krajina ztichne a slyšet bude už jenom cvrkání. Všichni jsme se tam na slámě stulili k mámě a já se dívala na hvězdy zářící na čistém nebi a počítala, protože tehdy už jsem byla v matice profík.
Cizím lidem, co přijížděli k nám do vsi, to mohlo připadat, že náš barák je na samém kraji vesnice, protože to byl právě náš dům z nepálených cihel, co bylo vidět ze všeho nejdřív, když se dálkový autobus vydrápal do posledního kopečka, aby se odtud skulil do vsi rovnou vedle fotbalovýho hřiště a pole, ve skutečnosti byl ale náš dům ten nejposlednější ve vsi, nejchudší dům nejnuznější ulice, taková hřbitovní vrátnice, dům na konci světa. Na našem pozemku stály vlastně domy dva, poslední ve vsi byl právě ten větší z nich, který nám otec zapálil nad hlavou, a naproti němu už sázeli a sklízeli letní úrodu sedláci, za jeho zadní stěnou už jste mohli vidět jenom hranici, vršek kopce a krávy. V tomhle domě jsme měli kuchyň, pokoj, špajzku a prázdnou stáj bez krav a koní, ale v tom druhém domku nebyla ani kuchyně, ani koupelna, ani tekoucí voda, jenom jedna místnůstka s předsíňkou tak miniaturní, že se tam daly sotva zout boty a když se tam potkali dva, stěží se vyhli jeden druhému. Sem chodila máma brečet, a tam taky klábosila dlouhý večery s tchyní a každý boží večer se třásla, čekajíc na otce. Posedávala tam taky tehdy, onoho osudného podzimního podvečera.
Stalo se to den před jeho svátkem, nazítří mělo být zrovna Josefa. V jednu ráno si maminka s tchyní všimly, že otec zmizel, už pěknou chvíli totiž plkaly v domečku, aniž by tam táta přišel udělat brajgl, přitom jeho kolo stálo opřené o plot. Máma s tchyní ho začaly hledat a vydaly se do velkého domu. Měla jsem tehdy strašně lehké spaní, vzbudil mě jakýkoli hluk, což ostatně platí dodneška, nemůžu spát, aniž bych se okamžitě nevzbudila při sebemenším šustnutí, takže když vešla máma do domu a nenašla tátu v posteli, už jsem stála vedle ní a vzpomínám si, jak mi říkala, že má divnou předtuchu a že cítí, že se stalo něco zlého, a vzápětí už se řítila hledat tátu ven, utíkala, běžela do stáje a pak na půdu, jako kdyby jí někdo pošeptal, že je malér, vyběhla nahoru po schodech, a tam visel můj otec. Měl v plánu zabít všechny, mámu i nás, protože vedle něj visela ještě jedna velká a čtyři menší smyčky; dodneška mám noční můry, ve kterých se tam houpeme vedle sebe v pořadí podle data narození, nad námi hoří trámy, došková střecha je v plamenech, žhne noc a žhne obilné pole. Bylo mi šest let a s Rózsi jsme utíkaly k sousedům, aby zavolali sanitku, jenže těm trvalo celou věčnost, než se vybabrali z postelí, takže jsme se radši samy vydaly na poštu na tátově kole, seděla jsem na rámu bosá a v pyžamku, Rózsina stehna se mi otírala o záda a hrudník a věděla jsem, že by mi měla být zima, protože to bylo v listopadu, jenomže jsem celá sálala jako litinový poklop našich nafťáků, a Rózsi šlapala do pedálů, a psi štěkali a mlha byla hustá a pak už Rózsi protáčela číselník telefonu, jak to nejrychleji šlo, ale než dorazila sanitka, bylo už stejně pozdě. Mámě to bylo jasný hned, ani ho neodřízla, jenom tam tak stála a koukala na něj a pak na něj koukali i saniťáci, ale taky ho neodřízli, protože čekali, až úplně ztuhne, aby se jim líp nesl z půdy dolů, a pak ho nesli dolů mrtvého, nikdy na to nezapomenu, klečel, nohy měl zahnuté dozadu a takhle ho snesli dolů a pak se probudila ségra a oba bráchové a Rózsi s ostatními jim řekli, co se stalo. Mladší sourozenci to ani nepochopili, jenom staršímu bráchovi došlo, že táta umřel. Tehdy se ještě bdělo doma u mrtvých a táta byl vyložený na katafalku ve velkém pokoji. My ostatní jsme spali v komoře, přestavěné na dětský pokoj, a tři dny jsme spali a modlili se tam vevnitř metr od táty v rakvi. Mladšímu bráškovi to nedocházelo do té míry, že dokonce ještě když jsme vyráželi na pohřeb, řekl mámě – byly mu tehdy dva: „Mami, probuď tátu, protože mám strašnej hlad a chci jíst.“
Máma trvala na tom, že nechá větší dům zbourat. Nejdřív rozebrali jenom stáj, ale pak i celý dům tak jak byl, protože se na něj nemohla dívat, nedokázala překročit práh, takže nakonec přišli tři udělaný maníci a vynosili ven všechny věci, vprostřed dvorku se vršil kopec krámů, načež barák strhli od půdy po sklep, trámy, zdi i rámy dvěří se kácely, a jako kdyby se tam vznášel otcův popel, tolik prachu tam bylo, hustý bílý prach stoupal nad hřbitov a nad pole a nad fotbalové hřiště a my jsme jenom stáli před menším domkem a pomalu couvali a couvali před tím prachem, dokud nás nezahnal až do dovnitř, kde jsme od té doby museli žít a nějak se zařídit sami pro sebe.
Toto je pouze část eseje, jeho zbytek si můžete přečíst na stránkách projektu „V4 rok za rokem“ pod tímto odkazem.
Projekt „V4 rok za rokem“ představuje koláž politických, společenských a kulturních událostí zemí Visegrádské čtyřky, tj. České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska, od konce druhé světové války do současnosti. Realizuje jej obecně prospěšná společnost Opona u příležitosti 20. výročí zrušení Varšavské smlouvy a odchodu cizích vojsk z území těchto států. Projekt vznikl za podpory Mezinárodního visegrádského fondu.
