inzerce
Do Francie a Německa, dvou zakládajících zemí Evropské unie, se na pozvání EurActivu sjeli odborníci, aby si mezi sebou vyměnili názory na minulé i budoucí rozšiřování Evropské unie.
Francouzská „posedlost“ Tureckem
Ať se ve Francii diskuse o rozšíření Evropské unie účastní kdokoliv, obyčejně se stává, že dříve nebo později se celý hovor stočí k Turecku. Platilo to i v případě kulatého stolu v Paříži, který organizoval francouzský EurActiv. O tom, že je diskuse o Turecku specialitou Francouzů, je přesvědčen i Philippe Perchoc, předseda reflexní skupiny Nouvelle Europe.
Zatímco se většina francouzských občanů brání představě tureckého členství v EU, podle Perchoca je velmi paradoxní, že podobné obavy Francouzi necítí v případě možného rozšíření Unie o země západního Balkánu - byť o těchto zemích vědí ještě méně než o Turecku. Ve Švédsku, Británii či pobaltských státech je tomu podle Perchoca naopak.
Když se diskuse v Paříži zaměřila na veřejnosti dobře známý návrh francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho o vytvoření „privilegovaného partnerství“ s Tureckem, které by bylo alternativou jeho plnohodnotnému členství, Perchoc poukázal na určitou protichůdnost tohoto návrhu. „Turecko je kandidátská země. (…) Jak můžete vést tak protichůdnou diskusi?“ obrátil se na francouzského europoslance Philippa Juvina ze Sarkozyho strany UMP, který se kulatého stolu rovněž účastnil. Juvin přiznal, že současná debata na toto téma je „skutečně ambivalentní a trpí nedostatkem odvahy francouzských politiků.“
Podle dalšího účastníka diskuse, Yuhishthira Raj Isara, profesora American University v Paříži, lze obraz Turecka jako „Osmanské říše a muslimského ďábla“ vyvozovat z evropských křesťanských vzorů. Raj Isar, který je původem Ind a specializuje se na výzkum moderních politických výzev, které zkoumá skrz jejich historické pozadí, tvrdí, že hranice EU nejsou „geografickým ale konceptuálním problémem“. „Historie evropského kontinentu ukazuje, že Evropa je jen sledem osvojení si konceptu Evropy v čase a prostoru,“ vysvětluje.
„Země, které splnily všechna přístupová kritéria budou mnohem více evropské než stávající členské státy EU,“ pronesl u kulatého stolu Bahadir Kaleagasi, mezinárodní koordinátor asociace TUSIAD, která zastupuje tureckou obchodní komunitu. „Během tří až čtyř let bude právní řád Turecka ze 100% odpovídat evropskému acquis. Bude v tu dobu EU připravena a bude ještě tak atraktivní?“ vznesl řečnickou otázku Kaleagasi.
Bylo rozšíření v roce 2007 chybou?
Většina účastníků obou diskusí, ať ve Francii či Německu, se shodla na tom, že politika rozšiřování EU se od roku 2004 resp. 2007 stala mnohem „drsnější“.
„(Evropská) Komise se velmi soustředí na otázky korupce a organizovaného zločinu,“ řekla Marzenna Guz-Vetter ze Zastoupení Evropské komise v Německu. „Rozšíření z roku 2007 (o Rumunsko a Bulharsko) bylo předčasné,“ uvedla také a dodala, že se „jednalo o čistě politické rozhodnutí.“
Podle ní ale „rozšíření o deset nových členských zemí (v roce 2004) představovalo velký hospodářský úspěch,“ který však nebyl „dostatečně komunikován“.
Thomas Silberhorn, člen německého parlamentu zvolený za stranu CSU (bavorská odnož konzervativní Křesťanskodemokratické unie kancléřky Merkel), byl dokonce ještě více kritičtější, když prohlásil, že předčasné přijetí Bulharska a Rumunska způsobilo, že v těchto zemích opadlo nadšení z provádění reforem.
Podle Silberhorna by Ukrajina a Turecko neměly v souvislosti s rozšířením EU v sobě živit „příliš velká očekávání“ a dodal, že dveře Unie zůstanou otevřeny Islandu. A to i přesto, že dohady o politice rybolovu a současná hospodářská situace tomu příliš nepomáhají. 
