Visegrad EU portals : EurActiv.cz | EurActiv.pl | EurActiv.hu | EurActiv.sk | Facebook | Twitter | YouTube EU4YOU
Logo EurActiv.cz

zdroj: FreeDigitalPhotos.net; autor: franky242

Přístupové rozhovory EU s Tureckem byly zahájeny v říjnu roku 2005, avšak jejich hladký průběh brzdí řada překážek, které se od té doby nepodařilo překonat. Mezi ně patří zejména obchodní vztahy s Kyprem, svoboda vyjadřování a práva kurdské menšiny.

inzerce

(Aktualizováno: 21.2.2014)

Z trosek osmanského impéria vznikla v roce 1923 moderní a sekulární Turecká republika, která prošla od svého založení obrovskou proměnou. Turecko o hlubší integraci s Evropským hospodářských společenstvím (EHS), posléze Evropským společenství (ES)/EU usiluje již bezmála padesát let. V roce 1999 EU formálně přiznala Turecku status kandidátské země s podmínkou, že splní tzv. kodaňská kritéria. 3. října 2005 byly otevřeny přístupové rozhovory, které spolu s Tureckem zahájilo také Chorvatsko.

Historie vztahů EU-Turecko:

  • červenec 1959: Turecko požádalo o přidružení k EHS.
  • 2. září 1963: uzavřena tzv. Ankarská (asociační) dohoda Turecka s EHS a podepsán první finanční protokol.
  • listopad 1970: podepsán dodatkový a finanční protokol k Asociační dohodě (oba připravují podmínky pro vytvoření celní unie).
  • leden 1973: dodatkový protokol vstupuje v platnost, stanovuje fungování celní unie.
  • červenec 1974: turecká invaze na Kypr.
  • červen 1980: Rada pro přidružení se rozhodla snížit cla na téměř veškeré zemědělské produkty na nulu do konce roku 1987.
  • 12. září 1980: vojenský převrat v Turecku. Dohoda o přidružení (Asociační dohoda) byla „zmražena" až do září 1986.
  • září 1986: Rada pro přidružení znovu oživila asociační proces.
  • 14. dubna 1987: Turecko požádalo o plné členství v ES.
  • 18. prosince 1989: Evropská komise odmítla žádost Turecka o členství - oficiálním důvodem bylo neplnění politických a ekonomických kritérií, konkrétním pak porušování lidských práv v Turecku a turecká přítomnost na Kypru.
  • 6. března 1995: podepsána dohoda o celní unii mezi Tureckem a EU.
  • 1. ledna 1996: dohoda o celní unii vstoupila v platnost.
  • prosinec 1997: summit EU (Evropská rada) v Lucemburku nezařadil Turecko mezi země, s nimiž se Unie rozhodla zahájit vstupní rozhovory. Ankara poté přerušila politický dialog s Bruselem.
  • 10. prosince 1999: summit EU v Helsinkách přiznal Turecku status kandidátské země.
  • duben 2001: Rada EU schválila tzv. Přístupové partnerství mezi EU a Tureckem.
  • duben 2001: turecká vláda přijala tzv. Turecký národní program, který stanovuje postup harmonizace tureckého právního systému s právním rámcem ES/EU.
  • září 2001: turecký parlament přijal přes 30 dodatků k ústavě, aby země vyhověla požadavkům stanoveným v politické části kodaňských kritérií.
  • 3. srpna 2002: turecký parlament schválil balík reforem, mezi nimi také zákaz trestu smrti a další práva pro kurdskou menšinu.
  • 3. listopadu 2002: v parlamentních volbách zvítězili umírnění islamisté Recepa Tayyipa Erdogana (AKP).
  • 12. prosince 2002: na summitu EU v Kodani se lídři členských zemí dohodli, že v prosinci 2004 EU rozhodne, zda a kdy zahájí vstupní jednání s Ankarou.
  • květen 2003: Rada EU přijímá revizi přístupového partnerství s Tureckem.
  • 30. července 2003: turecký parlament schválil zákon omezující moc armády v zemi.
  • 15.–16. ledna 2004: Romano Prodi navštívil Turecko jako první předseda Evropské komise v dějinách.
  • 26. září 2004: turecký parlament schválil reformu trestního zákoníku, jejíž původní verze způsobila roztržku s EU.
  • 17. prosince 2004: Evropská rada rozhodla zahájit vstupní rozhovory s Tureckem 3. října 2005, pokud do té doby Ankara uzná řeckou Kyperskou republiku a zavede šest klíčových právních předpisů.
  • 23. května 2005: prvním hlavním vyjednavačem o vstupu Turecka do EU se stal Ali Babacan.
  • 1. června 2005: Turecký revidovaný trestní zákoník vstupuje v platnost.
  • 29. července 2005: Ankara podepsala protokol, jímž rozšířila dohodu o celní unii s EU na deset nových členů. Připojila však k němu prohlášení, že podpis neznamená uznání Kypru. Druhou podmínku zahájení rozhovorů (šest právních předpisů) již Turecko splnilo.
  • 22. září 2005: členské země EU se shodly na tzv. proti-deklaraci k tureckému prohlášení z 29. července a vyzvaly v ní Ankaru, aby uznala Kypr co nejrychleji, nejpozději do konce vstupních rozhovorů.
  • 3. října 2005: EU otevřela přístupové rozhovory s Tureckem, poté co se ministři zahraničí členských zemí obtížně dohodli na vyjednávacím rámci.
  • 4. října 2005: Komise zahájila tzv. screening (proces analytického porovnávání tureckých právních předpisů s předpisy EU).
  • 9. listopadu 2005: Komise zveřejnila každoroční zprávu o pokroku Turecka. Země získala status fungující tržní ekonomiky, ale komisařům se nelíbilo zpomalení tempa politických reforem. Ve stejný den Komise zveřejnila i strategii dalšího rozšiřování, ve které je důraz kladen na vlastní absorpční kapacity Unie.
  • 23. ledna 2006: Rada potvrdila principy, priority a podmínky, které obsahuje Asociační partnerství s Tureckem.
  • duben 2006: Istanbul je nominován na Evropské město kultury roku 2010.
  • 12. června 2006: EU určila, že přístupová jednání budou probíhat ve 35 kapitolách. O otevření i uzavření jednotlivých kapitol rozhoduje Rada EU (jednomyslně). Zároveň byla uzavřena kapitola o vědě a výzkumu.
  • červenec 2006: soudní proces s tureckým novinářem arménského původu Hrantem Dinkem, který usiloval o turecko-arménské smíření. Případ upozornil na potlačování svobody vyjadřování v Turecku.
  • 8. září 2006: Evropská komise vydala kritickou zprávu o stavu vyjednávacího procesu s Tureckem.
  • 13. září 2006: rezoluce Evropského parlamentu poukázala na nedostatečný pokrok v přístupových rozhovorech. Europoslanci byli znepokojeni vývojem v oblastech svobody vyjadřování, práv menšin, potírání korupce a násilí na ženách.
  • 29. listopadu 2006: Komise doporučila přerušení přístupových jednání kvůli nedostatečnému pokroku v kyperské otázce.
  • 11. prosince 2006: Rada ministrů zahraničí se rozhodla řídit návrhem Komise a pozastavila rozhovory s Tureckem v osmi kapitolách (volný pohyb zboží, právo usazování a volný pohyb služeb, finanční služby, zemědělství a rozvoj venkova, rybolov, doprava, celní unie a vnější vztahy).
  • 29. března 2007: zahájení jednání o kapitole podnikání a průmysl.
  • 26. června 2007: otevření dalších dvou kapitol: finanční kontrola a statistika.
  • 22. července 2007: vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) premiéra Erdogana byla znovu zvolena v předčasných parlamentních volbách (47 %).
  • 28. srpna 2007: Abdullah Gül byl zvolen prezidentem Turecka ve třetím kole prezidentské volby.
  • 19. prosince 2007:  zahájení jednání o dvou kapitolách: transevropské sítě a zdraví a ochrana spotřebitelů (EurActiv 20.12.2007).
  • 18. února 2008: Rada přijímá revizi přístupového partnerství s Tureckem.
  • březen 2008: turecký Ústavní soud zamítl obvinění, že AKP usiluje o islamizaci tureckého státu.
  • 30. dubna 2008: turecký parlament schválil novelu článku 301 trestního zákoníku, který umožňuje uložit až tříletý trest odnětí svobody za urážku „tureckosti“ (EurActiv 2.5.2008).
  • 17. června 2008: zahájení jednání o dvou kapitolách: práva duševního vlastnictví a právo společností.
  • 20. října 2008: zahájen soudní proces s 86 osobami obviněnými z účasti na ozbrojené podzemní síti ultranacionalistů zvané Ergenekon, která se měla podílet na pokusu o státní převrat.
  • 2009: kurdská menšina žijící v Turecku začala hlasitěji volat po rozšíření svých kulturních a jazykových práv.
  • leden 2009: ministrem pro evropské záležitosti turecké vlády a novým hlavním vyjednavačem o vstupu Turecka do EU se stal Egemen Bagiş.
  • březen 2009: vládní AKP ztratila část podpory voličů v místních volbách.
  • 30. června 2009: zahájení jednání o kapitole věnované daním.
  • 8. července 2009: Turecko přijalo zákon, který omezuje pravomoci vojenských soudů. Prezident Gül zákon podepsal i přesto, že armáda varovala, že podpis tohoto zákona zvýší napětí mezi vládou a armádou. Turecko tak splnilo jednu z podmínek EU (EurActiv 9.7.2009).
  • 1. září 2009: Turecko a Arménie vydaly společné prohlášení, ve kterém jejich představitelé vyjádřili vůli navázat diplomatické styky a otevřít hranice, které jsou mezi oběma zeměmi uzavřené od roku 1993 (EurActiv 2.9.2009).
  • 10. října 2009: Turecko a Arménie podepsaly mírovou dohodu ve švýcarském Curychu.
  • 14. října 2009: Evropská komise vydala zatím poslední zprávu, která hodnotí pokrok v přístupových rozhovorech s Tureckem. V dokumentu stojí, že turecká vláda by měla provést reformy v oblastech svobody projevu, svobody tisku, svobody náboženského vyznání, práv odborových organizací a práv žen (EurActiv 15.10.2009).
  • 11. prosince 2009: turecký ústavní soud zrušil největší kurdskou politickou stranu Stranu pro demokratickou společnost (DTP). Soudci své rozhodnutí opřeli o údajné napojení strany na Kurdskou dělnickou stranu (PKK), která již čtvrt století usiluje o nezávislost kurdského státu, mnohdy i za cenu použití násilí (EurActiv 15.12.2009).
  • 21. prosince 2009: zahájení jednání o kapitole, která se věnuje životnímu prostředí (EurActiv 22.12.2009).
  • 23. února 2010: turecká policie zadržela několik desítek vysoce postavených armádních důstojníků a spojila je s pokusem o protivládní vojenský puč z roku 2003 (EurActiv 24.2.2010).
  • 11. března 2010: švédský parlament přijal rezoluci, která označila masové vraždění Arménů osmanskými jednotkami, ke kterému došlo v průběhu první světové války, za „genocidu“ (EurActiv 15.3.2010). Švédsko se inspirovalo krokem, který před ním učinil americký Kongres.
  • 15. března 2010: první oficiální návštěva Štefana Füleho v roli eurokomisaře pro rozšíření v Turecku (EurActiv 16.3.2010).
  • 7. května 2010: turecký parlament schválil reformu ústavy, která má Turecku pomoci přiblížit se EU. Ústavní dodatky mají za cíl změnit soudní hierarchii a omezit pravomoci armády. Jelikož pro zákon nehlasovaly požadované dvě třetiny poslanců, k reformě se po podpisu prezidenta budou vyslovovat i turečtí občané v referendu (12. září 2010). Opozice se obává, že reforma ještě více posílí postavení vlády, a proto pohrozila, že reformu pošle k ústavnímu soudu.
  • 12. května 2010: turecký prezident Abdullah Gül podepsal reformu ústavy.
  • 30. června 2010: zahájena jednání o kapitole 12 (Bezpečnost potravin, veterinární a fytosanitární politika).
  • 8. července 2010: turecký ústavní soud vyhověl opozici a zrušil klíčové body plánované ústavní reformy. Část věnovaná jmenování členů ústavního soudu a nejvyšší soudní rady totiž podle opozice porušuje principy nezávislosti justice.
  • 22. července 2010: turecký parlament schválil zákon, který výrazně snižuje tresty pro mladistvé, kteří jsou obviněni z teroristické činnosti či její propagandy. Dosavadní praxi turecké justice kritizovala EU a organizace bojující za lidská práva (EurActiv 22.7.2010).
  • 12. září 2010: referendum o ústavních změnách, ve kterém 58 % voličů hlasovalo pro jejich přijetí (EurActiv 13.9.2010).
  • listopad 2010: Evropská komise včera (9. listopadu) vydala soubor každoročních Zpráv o pokroku zemí, které usilují o členství v Evropské unii. Evropská komise Turecko pochválila za přijetí důležitých konstitučních změn, ale vyčetla mu nedostatečný dialog s opozičními politickými stranami a občanskou společností. Kritika se nevyhnula ani oblasti lidských práv, svobody vyznání a vyjadřování (EurActiv 10.11.2010).
  • březen 2011: Eurokomisař pro rozšíření Štefan Füle kritizoval stav svobody slova v Turecku (EurActiv 7.3.2011). 
  • červen 2011: Parlamentní volby v Tureckem. Vítězem se stala AKP a současný premiér Recep Tayyip Erdogan (EurActiv 13.6.2011).
  • červenec 2011: Turecký ministr zahraničí Ahmet Davutuglu prohlásil, že pokud nedojde do začátku kyperského předsednictví Radě EU ve druhé polovině roku 2012 k opětovnému sjednocení rozděleného Kypru, Turecko zmrazí své vztahy s Evropskou unií  (EurActiv 14.7.2011).
  • srpen 2011: Turecká vláda oznámila, že navrátí náboženským menšinám majetek, který jim byl zabaven v roce 1936 (jedná se zejména o Řeky, Židy a Armény). Jako protiprávní označil konfiskaci i Evropský soud pro lidská práva (EurActiv 30.8.2011).
  • prosinec 2011: 11 ministrů zahraničí států Evropské unie se podepsalo pod dopis, ve kterém vyjadřují podporu Turecka v jeho přístupovém úsilí (EurActiv 5.12.2011). 
  • červenec-prosinec 2012: proběhlo Kyperské předsednictví (viz LinkDossier).
    • květen-červen 2013: Protivládní protesty. Nadměrné použití síly ze strany policie a absence dialogu vyvolali v EU vážné obavy. EU poukazuje na další nutnost reforem a otevření kapitol 23: Soudnictví a základní práva a 24: Svoboda a bezpečnost.
    • srpen 2013: Oznámení nových opatření v rámci balíčku reforem, které se týkají řady důležitých otázek jako používání dalších jazyků, práv menšin, podpory politických stran a vysokého prahu pro zastoupení v parlamentu.
    • říjen 2013: Evropská komise vydala každoroční zprávu o pokroku kandidátských zemí EU. Zpráva uvádí, že v Turecku došlo k významnému pokroku při provádění reforem. Čtvrtý soudní balíček posílil ochranu základních práv, včetně svobody projevu a boje proti beztrestnosti v případě mučení. Vláda započala mírový proces, jehož cílem je ukončení terorismu a násilí v jihovýchodní části země a připravit půdu pro řešení Kurdské otázky. Zároveň však EU dodává, že v důsledku výše zmíněných protestů je potřeba dalších reforem a Turecko má před sebou ještě hodně práce, než bude moci být přijato do EU.
    • leden 2014: Protesty proti vládnímu zákonu ohledně užívání internetu.
    • 10. února 2014: V Bruselu se setkala Vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Cathrine Ashton, eurokomisař pro rozšíření a politiku sousedství Štefan Fule, turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu a ministr pro evropské záležitosti a hlavní vyjednávač přístupu Turecka do EU Mevlüt Çavuşoğlu.

      Souvislosti: 

      Od založení moderního Turecka v roce 1923 je země s převážnou většinou muslimského obyvatelstva sekulární demokracií, která má blízko k západní Evropě. Turecko patří k zakládajícím státům Organizace spojených národů (OSN), od roku 1949 je členem Rady Evropy, o tři roky později vstoupilo do NATO a v roce 1961 do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).  

      Historie vztahů mezi integrující se Evropou a Tureckem je dlouhá a její kořeny leží až v roce 1959, kdy Ankara zahájila úzkou spolupráci s tehdejším EHS. První krokem k plnému členství v EHS se stal v roce 1963 podpis Asociační dohody resp. dohody o přidružení, která se také označuje jako „ankarská“. Tato dohoda byla doplněna dodatkovým protokolem podepsaným v listopadu 1970. 

      Turecká invaze na Kypr v roce 1974 a vojenský převrat v roce 1980 další integraci Turecka na nějaký čas pozastavila. Až v roce 1994 byla mezi Tureckem a ES vytvořena celní unie, která významně posílila vzájemný obchod. 

      Na zasedání Evropské rady v roce 1999 v Helsinkách byl Turecku přisouzen status kandidátské země (oficiální přihlášku poslalo Turecko v roce 1987). Mezi lety 1999 až 2004 Ankara usilovně pracovala na splnění kodaňských kritérií, a to zejména v oblasti stabilizace státních institucí, reformě právního řádu, posilování lidských práv a ochrany menšin. Vrchol tohoto procesu představuje zákonem ukotvené zrušení trestu smrti. 

      V roce 2005 byla zahájena přístupová jednání v celkem 35 kapitolách (seznam všech kapitol zde). Od té doby byla prozatímně uzavřena pouze jedna vyjednávací kapitola (věda a výzkum). Jelikož Turecko odmítlo uplatňovat dodatkový protokol k ankarské dohodě o vztazích s Kyprem, Rada EU v prosinci 2006 rozhodla o zmrazení osmi kapitol (volný pohyb zboží, právo usazování a volný pohyb služeb, finanční služby, zemědělství a rozvoj venkova, rybolov, doprava, celní unie a vnější vztahy). Jednání v těchto kapitolách budou odblokovány až v momentě, kdy Turecko svůj závazek splní. 

      Evropská unie další pokračování přístupového procesu s Tureckem rovněž podmiňuje přijetím nezbytných reforem a předpokládá, že Ankara před vstupem do EU normalizuje vztahy se všemi sousedními zeměmi, především s Řeckem, Kyprem a Arménií. 

      Témata: 

      Na základě rozhodnutí Rady EU vychází negociační rámec z návrhu Komise (29. června 2005) a je postaven na těchto předpokladech: 

      • Základním a společným cílem přístupových rozhovorů bude vstup Turecka do EU. Rozhovory budou mít „otevřený konec“, což znamená, že jejich výsledek nelze dopředu garantovat.
      • Jestliže Turecko v průběhu přístupových rozhovorů nesplní všechny požadavky EU na členství tak, jak je určují kodaňská kritéria, členské státy EU i přesto zajistí, aby bylo Turecko „pevně ukotveno v evropských strukturách“.
      • Přístupový proces bude probíhat v rámci mezivládních konferencí za účasti Turecka a všech členských států EU. Politické otázky budou rozděleny do 35 kapitol (více, než kdykoliv předtím) a všechna rozhodnutí s nimi spojená budou přijímána jednomyslně.
      • EU může zvážit zavedení dlouhých přechodných období, zvláštních dohod nebo trvalých ochranných klauzulí v jednotlivých kapitolách.
      • Přístupové rozhovory s kandidátskými zeměmi, „jejichž vstup by mohl mít závažné finanční důsledky“ (případ Turecka),mohou být ukončeny až po roce 2014 (rok přijetí nového finančního rámce EU).
      • Přístupové rozhovory mohou být přerušeny v případě „vážného a trvalého porušování (…) principů demokracie, respektování lidských práv a základních svobod či vlády zákona, na kterých EU stojí.“ Toto pozastavení může navrhnout Evropská komise nebo o něj musí požádat minimálně třetina členských států. Konečné rozhodnutí (kvalifikovanou většinou) je v kompetenci Rady EU. Parlament by byl pouze informován. 

      Argumentů, kterých nejčastěji používají odpůrci tureckého členství, je několik – od demografických po politické.  

      Ten, který se používá vůbec nejčastěji, se týká lidnatosti. Pokud Turecko vstoupí do Evropské unie, není pochyb o tom, že se rázem stane nejlidnatějším státem v EU. Podle údajů CIA Factbook nyní v Turecku žije 77,8 milionů obyvatel (údaj pochází z července 2010) a demografické předpovědi počítají s tím, že během dalších dvaceti let se počet obyvatel zvýší na 80-85 milionů. Dnes v nejlidnatějším státu EU, Německu, žije přibližně 82,3 milionů obyvatel (údaj pochází z července 2010), avšak jeho populace by se do roku 2020 měla snížit na 80 milionů. 

      Další argument vychází z odvěké debaty o vymezení geografických hranic evropského kontinentu a o tom, na jaké straně hraniční čáry Turecko leží. Velkou roli zde také hraje odlišná turecká kultura, náboženství a hodnoty. Turecko je muslimský stát (k muslimskému vyznání se hlásí na 99,8 % jeho obyvatel), zatímco státy Evropské unie se opírají o křesťanské hodnoty. 

      Problematika lidských právpráv etnických a náboženských menšinsilné postavení armády anacionalismus jsou další faktory, které hrají v přístupovém procesu s Tureckem důležitou roli.  

      O bezpečnostních aspektech tureckého členství v EU viz tato analýza: EurActiv 11.1.2010.  

      Neméně podstatné je urovnání vztahů mezi Ankarou a jejími sousedy. Spor s Řeckem o rozdělený ostrov Kypr je pak ze všech sporů asi tím největším, kromě něj jsou řecko-turecké vztahy zatíženy i spory o ostrovy v Egejském moři.Turecko-arménské vztahy zase trápí nedořešená minulost (více EurActiv 12.10.2009). 

      Výrazným handicapem je pro Turecko i trvale nízká podpora jeho členství v EU u evropské veřejnosti.  

      Řecko-turecký spor o Kypr 

      Kypr získal nezávislost na Velké Británii v roce 1960. O tři roky později vypukly násilné spory mezi ostrovními komunitami kyperských Řeků a Turků, které v roce 1974 vyeskalovaly v Řeckem podporovaný puč a následnou vojenskou intervenci ze strany Turecka. 

      V roce 1983 byla na severu ostrova vyhlášena Severokyperská republika, kterou však oficiálně uznalo pouze Turecko.  

      Od té doby je ostrov rozdělený na dvě části – tureckou a řeckou a opětovné sjednocení se nepodařilo ani OSN. Tzv. Annanův plán (podle jména tehdejšího generálního tajemníka OSN Kofiho Annana), jehož cílem bylo sjednocení, byl v roce 2004 kyperskými Řeky smeten ze stolu, zatímco turečtí obyvatelé ostrova s ním souhlasili. 

      V roce 2004 se Kypr (řecká část) stal plnoprávným členem EU. Ve stejný rok členské státy EU odsouhlasily odstartování přístupových rozhovorů s Tureckem. Jako podmínku však Turecku uložily, aby asociační dohodu, kterou uzavřelo s předchůdcem Unie EHS, rozšířilo i na 10 nových členských zemí EU – včetně jižního Kypru, jenž Ankara neuznává. 

      V červenci 2005 Turecko podmínku splnilo, ale trvalo na tom, že tímto krokem však nebyl Kypr z jeho strany uznán. Ankara také odmítla otevřít letiště a přístavy lodím plujícím pod vlajkou jihokyperské republiky. V září 2005 členské země EU vyzvaly Ankaru, aby Kypr uznala nejpozději do konce vstupních rozhovorů. V říjnu 2005 po dlouhých diskusí pak Rada EU rozhodla o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem. 

      V prosinci 2006 Rada EU uposlechla doporučení Evropské komise a zmrazila jednání v osmi vyjednávacích kapitolách. Reagovala tak na turecké odmítání otevřít přístavy a letiště kyperským lodím a letadlům. Kapitoly jsou zablokované dodnes. 

      V polovině roku 2011 v souvislosti s blížícím se kyperským předsednictvím Radě EU, které proběhne v druhé polovině roku 2012, prohlásil  turecký ministr zahraničí, že pokud nedojde do začátku předsednictví ke sjednocení ostrova, zmrazí Turecko vztahy s Evropskou unií. 

      Hodnotící zpráva Evropské komise (říjen 2009)

      Hodnotící zpráva Evropské komise, která vyšla 14. října 2009 konstatovala, že kontroverzní článek č. 301 trestního zákoníku, který umožňuje uložit až tříletý trest odnětí svobody za urážku „tureckosti“, se v Turecku „již systematicky nepoužívá k omezování svobody vyjadřování.“ Zpráva ovšem podotkla, že „turecké právo svobodu vyjadřování zaručuje nedostatečným způsobem, což není v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod“. 

      Evropská komise uvítala zlepšení vztahů s Arménií a otevření široké debaty o kulturních, politických a ekonomických aspektech kurdské otázky. Zároveň však zdůraznila, že je třeba se v této souvislosti soustředit na přijetí konkrétních opatření. Její kritika směřovala zejména na široký výklad tureckého antiteroristického zákona, na jehož základě jsou v Turecku často zatýkaní i mladiství (převážně Kurdové). Na konci července 2010 turecký parlament schválil zákon, který snižuje tresty nezletilým, jež jsou obviněni z porušení protiteroristické legislativy (EurActiv 22.7.2010). 

      Další problém, který v souvislosti s pokračováním přístupových rozhovorů s Tureckem Komise ve své zprávě zmínila, je permanentní prorůstání politické moci s vojenskou a neschopnost tureckých elit se s touto překážkou vypořádat. 

      Stanoviska: 

      „Nikdo by neměl o našem (EU) závazku pochybovat,“ prohlásil na tiskové konferenci v Istanbulu v souvislosti s přístupovými rozhovory s Tureckem eurokomisař pro rozšíření Štefan Füle. „(Pro vyjednávání) máme od členských států jasný mandát. Budeme hledat způsoby, jak přístupový proces urychlit. Se současnou rychlostí není nikdo spokojen.“ (12. července 2010). 

      rozhovoru, který dal eurokomisař Füle EurActivu v době začínajícího kyperského předsednictví v červenci 2012, mimo jiné řekl: „EU se poměrně jasně vyjádřila k turecké pozici nespolupracovat s předsednickou zemí a opakovaně vyzvala Turecko, aby nebojkotovalo jeden z jejích základních institucionálních arbitrů. Na druhé straně vztahy mezi Tureckem a evropskými institucemi nadále probíhají. Předpokládám, že bude pokračovat tzv. pozitivní agenda, tedy širší rámec vztahů EU s touto zemí. Jde v podstatě o nově formulovanou filozofií v našich vztazích. Jejím cílem není vytváření paralelních systémů nebo obcházení přístupových jednání, ale naopak nalezení jakéhosi mostu, který nás dříve nebo později vrátí do běžného rytmu rozšiřování. To, že jsme s Tureckem již dva roky neotevřeli žádnou kapitolu, se samozřejmě negativně projevuje na celém procesu. Pozitivní agenda by však mohla mít příznivý efekt, stejně jako velmi důležitá dohoda o bezvízovém režimu.“

      „Přístupové rozhovory s Tureckem probíhají na základě mandátu, na kterém se členské státy shodly jednomyslně,“ prohlásil předseda Evropské komise José Manuel Barroso. „Jestliže se jeden nebo několik z nich rozhodne, že se pokusí tento mandát změnit, mají na to právo, ale ponesou důsledky,“ řekl také Barroso. Při jiné příležitosti zdůraznil, že v souvislosti s budoucím tureckým členstvím nelze opomenout názor evropského veřejného mínění. „O signálech, které vysílají voliči, by se mělo seriózně diskutovat.“ 

      „Turecko se v poslední době stalo ve své zahraniční politice mnohem asertivnější. (…) V tomto kontextu budeme hledat cestu, jak by EU a Turecko mohly ještě více posílit vzájemnou spolupráci,“ uvedla ve svém stanovisku po návštěvě Istanbulu v červenci 2010 vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashton.  

      „Někteří lidé, kteří uvažují krátkodobě a nestrategicky, mohou turecké členství v EU považovat za přítěž. Ale ti, kdo myslí třicet šedesát let dopředu a uvědomují si měnící se trendy v ekonomice a přesouvající se mocenské centrum, chápou, jak moc může Turecko přispět k posílení Evropské unie,“ prohlásil turecký prezident Abdullah Gül při své oficiální návštěvě Velké Británie v listopadu 2011. 

      Při příležitosti otevření další vyjednávací kapitoly koncem června 2010 turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoğlu prohlásil, že jeho země je „rozhodnuta pokračovat v širokém spektru reforem.“ Dříve řekl, že Turecko může Evropě pomoct stát se nejsilnějším hráčem na mezinárodní scéně, pokud mu umožní, aby vstoupil do EU. 

      „Jestliže řecká část Kypru pozastaví jednání (o tureckém členství v EU; pozn. red.) a ujme se předsednické role v Evropské unii příští rok v červnu, nebude to představovat pouze patovou situaci pro celý ostrov, ale i zmražení tureckých vztahů s EU,“ uvedl při jiné příležitosti turecký ministr zahraničí.

      Hlavní vyjednavač o vstupu Turecka do EU Egemen Bagiş zdůraznil, že Turecko „je země, která si zaslouží demokracii, ekonomiku a lidská práva dle evropských standardů.“ Zároveň řekl: „Můžeme se stát jednou ze světových nejvýkonnějších ekonomik, a to dokonce i bez členství v EU. Členství je důležitá jistota, ale není to jediná možnost.“ 

      Členové nezávislého sdružení známých (bývalých) politiků Independent Commission on Turkey, které předsedá nositel Nobelovy ceny a bývalý prezident Finska Martti Ahtisaari, je přesvědčeno o tom, že „negativní reakce, kterých se od roku 2004 v souvislosti s možným tureckým členstvím v EU dopouštějí evropští političtí lídři a rostoucí odpor k tureckému členství mezi evropským veřejným míněním, vyvolaly u Turecka dojem, že není v EU vítáno, a to dokonce ani po splnění veškerých podmínek.“ 

      Německo bylo za vlády kancléře Gerharda Schrödera nejvýznamnějším zastáncem tureckého členství v EU. Německá kancléřka Angela Merkel, která zemi vede od podzimu 2005, se však netají svým zamítavým postojem vůči plnému členství Turecka v EU a dává přednost zavedení „privilegovaného partnerství“. „Udělení kandidátského statusu Turecku (…) bylo chybou,“ zní jeden z kancléřčiných argumentů. Německo i nadále zůstává jedním z největších ekonomických a obchodních partnerů Ankary. 

      „Tureckým cílem je Evropa… Upevnění vazeb mezi Tureckem a Evropou přikládáme nesmírnou důležitost,“ nechal se v červenci 2010 slyšet ministr zahraničí Německa Guido Westerwelle, který ale také zdůraznil: „dohodli jsme se na procesu s otevřeným koncem, a ten není automatický.“

      Myšlenku „privilegovaného partnerství“ sdílí s německou kancléřkou i francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Turecko zavedení „privilegovaného partnerství“ odmítá a trvá na svém plnohodnotném členství. 

      Velká Británie patří k zemím, které turecké členství v EU podporují. Dodržet závazek rozšíření a otevřít další vyjednávací kapitoly byly dokonce jednou z priorit jejího předsednictví Radě EU v roce 2005. Současná vláda (koalice mezi Konzervativní stranou a Liberálními demokraty) není v tomto ohledu výjimkou. Premiér David Cameron se v červenci 2010 nechal slyšet, že „bude za Turecko bojovat“. Za navrhovaným „privilegovaným partnerstvím“ vidí předseda britské vlády především „předsudky“.

      „Ministerstvo zahraničních věcí ČR (MZV) souhlasí s významem vztahu Turecka a EU a považuje za důležité udržovat pozitivní náplň ve vztazích EU s Tureckem. MZV je zklamáno minimálním pokrokem v přístupových jednáních s Tureckem. MZV doufá, že v příštích měsících nastane pozitivní posun v implementaci Dodatkového protokolu k Ankarské dohodě ze strany Turecka a v rozhovorech o urovnání kyperské otázky," píše se ve stanovisku Černínského paláce z 12. října 2011.

    květen - červen 2013: Protivládní protesty. Nadměrné použití síly ze strany policie a absence dialogu vyvolali v EU vážné obavy. EU poukazuje na další nutnost reforem a otevření kapitol 23: Soudnictví a základní práva a 24: Svoboda a bezpečnost.

inzerce

© 2004-2014. EU-Media, s.r.o., ISSN 1803-2486. Obsah této stránky je autorským dílem. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu EU-Media, s.r.o. zakázáno. Více informací je možné najít zde.
Technology and Design by MONOGRAM
to_top