Visegrad EU portals : EurActiv.cz | EurActiv.pl | EurActiv.hu | EurActiv.sk | Facebook | Twitter | YouTube EU4YOU
Logo EurActiv.cz

Agrární analytik Havel: Společnost musí změnit přístup ke krajině


Petr Havel.

07.03.2016
Česká společnost musí urychleně změnit svůj přístup k venkovu a vnímání krajiny. Zároveň se musí naučit lépe zacházet se zdroji. „Vracíme se k průmyslovému zemědělství, kterému jde o co největší produkci a které není šetrné ke krajině. Pokud s tím něco neuděláme, důsledky pocítí budoucí generace,“ varuje v rozhovoru pro EurActiv agrární analytik a novinář Petr Havel, který zároveň zdůrazňuje, že se se zásadní změnou musí začít už ve školních lavicích.

inzerce

České zemědělství prošlo, podobně jako tomu bylo jinde v Evropě, za posledních let rychlým vývojem. Jakým výzvám aktuálně čelí?
Výzvy se v průběhu let příliš nezměnily. Naše zemědělství má stále rezervy v ekonomické efektivitě a stejně jako v minulosti se značná část zemědělců chová ke krajině způsobem, který jí do budoucna „vybydluje“ a snižuje její produkční potenciál.

"Největším problémem českého zemědělství je, že se nikam neposouvá."

Velkým problémem je také neustálý nárůst byrokracie. Jsou to tisíce zdánlivých drobností, které však v konečném důsledku život na venkově komplikují a ztrpčují. Spolu s vyššími náklady připravuje byrokracie podnikatele na venkově o čas, který musí obětovat k vyplnění bezpočetných kolonek a který by bylo možné využít k něčemu užitečnějšímu. Doplácejí na to zejména menší zemědělské podniky a soukromníci, kteří si nemohou dovolit platit zaměstnance, jenž by měl toto všechno na starosti.

Jaké další výzvy stojí před českým zemědělským sektorem?
Za největší problém českého zemědělství bych označil to, že se nikam neposouvá, a to si vezměte, že od počátku transformace ekonomiky utekly už skoro tři desítky let. Dokonce bych řekl, že současný trend je vracet se zpět, tedy do doby předlistopadové, kdy tehdejší pojetí zemědělství vedlo k jeho nekonkurenceschopnosti, ničení krajiny a vylidňování venkova.

Co tím máte na mysli?
Vracíme se k průmyslovému zemědělství, kterému jde o co největší produkci a které není šetrné ke krajině. Pokud s tím něco neuděláme, důsledky pocítí budoucí generace. Krajina bude natolik narušená, že nebude schopná zadržovat vodu a to se projeví v ještě nižší konkurenceschopnosti našeho zemědělství. Tento trend je v přímém rozporu s takzvaným evropským modelem zemědělství, který je postaven na vlastnickém způsobu hospodaření na bázi rodinných farem, které mají přirozený zájem chovat se k přírodě lépe.

Určitou vinu na současném stavu mají překvapivě i naši zelení a někteří ochránci přírody (v roce 2006 se zelení stali součástí pravostředové vládní koalice, ve které zastávali čtyři ministerské posty; pozn. red.), kteří zbytečnou agresivitou a lpěním na detailech bez prezentace dalších souvislostí degradovali žádoucí šetrnější přístup k podnikání v krajině. Příjemně se to poslouchalo, ale když došlo na praktické kroky, velmi často se ukázalo, že realizace zelených myšlenek stojí společnost příliš mnoho peněz bez toho, aby se reálně dospělo k lepšímu řešení. Projekty jako biopaliva nebo fotovoltaika jsou jen pověstným vrcholkem ledovce. S nadsázkou řečeno, pro naše zelené byla důležitější ochrana žab, než cílené budování vztahu člověka k přírodě, což ekonomicky oslabilo a oslabuje život na vesnici.


Až vážná situace nás donutí jednat

V EU je v posledních letech cítit tlak na ochranu životního prostředí a vyrovnávání se s důsledky klimatické změny. Česká republika na to tedy příliš neslyší?
Zlepšit hospodaření tak, aby se nepoškozovalo životní prostředí, je nejen pro naše zemědělce určitě krok správným směrem. Evropa na to skutečně klade důraz, na stranu druhou ponechává jednotlivým státům určitou flexibilitu v tom, jak budou obecně stanovené principy ochrany (například takzvaný  greening) naplňovat v praxi. Česká republika patřila při vyjednávání o podobě těchto pravidel k zemím, které tlačily na to, aby v konečném důsledku vycházela vstříc zemědělcům, a nikoliv krajině.

Uvedený přístup vycházel především z historických předlistopadových způsobů hospodaření, který ale rozoráním mezí, scelením ploch polí, narovnáním vodních toků či odvodněním ploch, u nichž to nebylo nutné, dovedl naši zemi do stavu, kdy její krajina patří k nejzničenějším v EU. Je to tedy o přístupu jednotlivých států a lidí, kteří vyvářejí konkrétní pravidla. Pokud se nezmění přístup naší společnosti k venkovu, krajině, půdě, vodě atd., tak nám ke zlepšení stavu životního prostředí nepomohou ani dotace z EU.

Zmiňujete nutnost změny ve vztahu lidí k přírodě. Co se s tím dá dělat a kde bychom měli začít?
Musí se začít od škol, tedy u nové generace, která vstupuje do oboru. U starší generace je to problém, protože ta je do značné míry, a podotýkám, že i z pochopitelných důvodů, jen těžko reformovatelná. Platí tady známé přísloví, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Peníze mohou změnit hodně, ale myšlenky jen těžko.

Jak si v tomto ohledu české školství vede? Pozorujete nějaký pokrok?
Téměř ne – i pro školství platí totéž, co pro zemědělství – skoro nic se nemění. Nejen na zemědělských školách se neustále dokola omílá celá řada mýtů a absolventi, kteří školu opouštějí, nejsou absolutně připraveni na skutečnou praxi. Není se proto čemu divit, že drtivá většina z nich nakonec do sektoru ani nevstoupí.

Jak je u nás zvykem, k nějakým posunům nás obvykle donutí až nějaká krize, vážný problém, na který bude nutné reagovat. Například nebývalé sucho, které jsme zažili v posledních dvou letech.  Až tento průšvih přiměl politiky, aby začali konat a přišli s nějakou koncepcí. Přispěl k tomu i tlak veřejnosti a médií. Můžete namítnout, že koncepce ještě nic neznamená, ale v tomto ohledu se ledy skutečně trochu pohnuly.

V médiích jsme v posledních letech často slýchali, že mezi českými studenty není o studium zemědělských oborů příliš velký zájem. Proč tomu tak je?
Je to proto, že zemědělství má dlouhodobě image sektoru, ve kterém se pouze žebrá o peníze, za něž se v konečném důsledku ničí krajina. Je to zjednodušený pohled, ale mezi veřejností se s ním setkáte. Svou roli sehrává i fakt, že v zemědělství jsou po celém světě výrazně nižší platy. Je to proto, že se tak nějak obecně počítá s tím, že si zemědělec vypěstuje některé suroviny i pro svou potřebu, a sníží si tak třeba výdaje za potraviny.

„Vinu mají i zelení a někteří ochránci přírody, kteří zbytečnou agresivitou a lpěním na detailech degradovali šetrnější přístup k podnikání v krajině.“

Na druhou stranu je to také velká výhoda, protože zemědělec je do určité míry svobodný člověk, který je pánem svého času. Kdo pracuje v zemědělství, má větší možnost ovlivňovat svůj způsob života. Zemědělci jsou většinou konzervativní lidé, na což jsou sami hrdí. Je to dobře, protože někdy je ve společnosti potřeba brzdit dočasné módní trendy a trvat na prověřených hodnotách – a tuto roli hrají, mimo jiné, ve vyspělém světě zemědělci. Jednou z konzervativních hodnot je urputná obrana vlastního majetku, především pak půdy, jako podmínky pro pokračování hospodářství a rodinného gruntu v dalších generacích. Proto je zejména v případě rodinných farem snahou zemědělců předat následníkům farmu v minimálně stejném, ne-li lepší stavu. To je velký rozdíl ve srovnání s velkými průmyslovými podniky, které podobné závazky vůči příští generaci nemají. Samozřejmě jsou i mezi velkými podniky zodpovědní hospodáři, vztah k obhospodařovanému majetku je ale z podstaty věci jiný.

K ochraně krajiny novou legislativu nepotřebujeme

Mezi priority EU patří i důraz na udržitelné zemědělství a využívání nízkouhlíkové ekonomiky. Je těžké k tomu přesvědčovat české zemědělce?
Ano i ne. Duální struktura českého zemědělství, tedy zastoupení velkých podniků i menších rodinných farem, způsobuje to, že ti, co k půdě nemají vlastnický vztah, se snaží u státu vyjednat podmínky vyhovující spíše zemědělcům než krajině, a naopak rodinné firmy a farmy se snaží o zpřísnění podmínek udržitelnosti a stávající zákony vlastně nepotřebují, protože je zcela přirozeným způsobem naplňují. Samozřejmě že v obou případech existují výjimky. O to více je pak důležité, aby v čele rezortu zemědělství stál člověk, který by dokázal skloubit zájmy obou stran a nestranil jen jedné z nich. Obávám se ale, že to se zatím nikdy nestalo. Vždy se stranilo buď těm velkým, nebo malým.

Chtěl bych ale poznamenat, že ke zlepšení stavu naší krajiny vlastně specifickou zemědělskou legislativu ani nepotřebujeme, pokud budeme využívat opatření, která již v naší obecné legislativě jsou. Do poslední velké novely Občanského zákoníku se například po desítkách let vrátil institut pachtu. Jedná se o smluvní vztah mezi vlastníkem pozemku a tím, kdo na něm hospodaří, který umožňuje vlastníkovi po hospodařícím zemědělci požadovat, aby se na obdělávaných pozemcích choval způsobem, který by majetek vlastníka pozemku neznehodnocoval. Veřejnost bohužel o této možnosti téměř neví, a proto jsem přesvědčen, že kdyby existovala státem podporovaná osvěta drobných vlastníků, kteří by pak pachtovní smlouvy začali využívat, získali bychom rázem systémový, plošný nástroj pro zlepšení kvality naší půdy, krajiny, ochranu majetku vlastníků i zachování úrodnosti půdy do budoucnosti v zájmu samotných zemědělců.

Co považujete za největší výzvy v rozvoji venkova a co se s tím dá dělat?
Potřebu vytvářet nové pracovní příležitosti, nebo alespoň zachovat ty současné. Mimochodem průmyslové zemědělství, o kterém byla řeč, pracovní příležitosti redukuje, nebo minimálně kvůli mechanizaci či využíváním různých technologií nová pracovní místa negeneruje. Evropa to ví, a právě proto raději sází na menší rodinné podniky, které vytvářejí přidanou hodnotu, a tím vytvářejí i pracovní příležitosti. Mnohé farmy provozují penziony, zpracovávají zemědělské suroviny nebo prodávají selskou produkci ze dvora, čímž vytvářejí pracovní místa a rozvíjejí další služby na venkově, jimiž přispívají ke skutečnému rozvoji venkova, ne jeho přežívání.

Právě infrastruktura je velkým novodobým problémem českého venkova. Nemám na mysli výstavbu silnic, které do všech českých vesnic v současnosti už vedou, ale spíše to, že v obcích nefungují služby. Ty totiž musí vytvářet místní lidé, kteří na venkově žijí a pro které ty služby jsou. Aby to ale fungovalo, musí se přijmout celý soubor opatření napříč všemi resorty, tedy nejen v resortu ministerstva zemědělství, ale i místního rozvoje, životního prostředí, průmyslu a obchodu a řady dalších, včetně například i ministerstva vnitra, pod které spadají například hasiči.

Lucie Bednárová

inzerce

© 2004-2016. EU-Media, s.r.o., ISSN 1803-2486. Obsah této stránky je autorským dílem. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu EU-Media, s.r.o. zakázáno. Více informací je možné najít zde.
Technology and Design by MONOGRAM
to_top