inzerce
Jaké cíle Komise sleduje organizováním Evropského roku mobility pracovníků?
Mobilita pracovníků jak v geografickém, tak v zaměstnaneckém pojetí, se stala aktuální otázkou zaměstnanosti a sociální agendy. Navzdory současnému vývoji v několika oblastech – představení evropské karty zdravotního pojištění nebo směrnice o přenositelnosti práva na penzi, celkové údaje týkající se mobility zůstávají nízké. Co se týče přeshraniční mobility, méně než 2% občanů EU v produktivním věku skutečně žije a pracuje v jiném členském státě EU, procento, které významněji během posledních třiceti let nerostlo. Obrázek je poněkud odlišný pro mobilitu od jednoho zaměstnání k druhému. Kolem 8% pracovníků mění zaměstnání každý rok a nepatrně více než čtvrtina všech pracovníků je v té samé společnosti méně než 24 měsíců. Na druhé straně kolem 40% pracovníků zůstává u stejného zaměstnavatele přes deset let, v některých zemích je to dokonce kolem 50%.
Tato čísla svědčí o tom, že se objevil dvojí pracovní trh s malými, vysoce mobilními skupinami pracovníků v protikladu se statickou většinou. Velká většina těchto mobilních pracovníků je často povinna změnit práci kvůli dílčím faktorům nebo kvůli nejistému zaměstnaneckému vztahu. Z tohoto důvodu existuje velmi malá nebo žádná "kultura mobility" u většiny evropské pracovní síly, která vede k jednomu z paradoxů pracovního trhu EU, a to konkrétně k tomu, že se v EU práce stala mobilní, zatímco mnoho pracovníků nikoli.
Cílem Evropského roku mobility je proto vytvořit podmínky pro širokou debatu se všemi relevantními hráči v oblasti zaměstnanosti – lidé hledající zaměstnání, zaměstnavatelé, odbory, místní správy, vzdělávací a školící organizace – aby si všichni občané uvědomili, že pracovníci mají právo se volně pohybovat v EU; informovat je o možnostech, které existují v této oblasti stejně tak o nástrojích, které podporují mobilitu (zejména EURES) a konečně také rozšířit naše znalosti týkající se proudů mobility v Evropě, překážek mobility pracovníků a důvodů, které vedou pracovníky k tomu, aby chvíli pracovali v jiném členském státě.
Je tento rok spojen s koncem přechodného období ohledně volného pohybu pracovníků ze střední a východní Evropy v těch starých členských zemích, které se rozhodly před dvěma lety zavést restriktivní opatření?
Rozhodnutí učiněná členskými státy, zda zachovat přechodné období nebo ne po 1. květnu 2006 hrálo jistě roli v rozhodnutí zorganizovat Rok mobility v roce 2006 a ne později, jak bylo původně plánováno.
Komise v tomto ohledu vydala zprávu 8. února 2006, která dokládala globálně pozitivní účinek, které mělo rozšíření na příležitosti v zaměstnání, zejména pokud jde o tři země – Spojené království, Irsko a Švédsko – které neuplatňovaly restrikce po 1. květnu 2004. Během dvou let po rozšíření tyto země vykázaly hospodářský růst, pokles nezaměstnanosti a růst zaměstnanosti. Doufám, že volba Evropského roku mobility pomohla podnítit debatu v jejích různých dimenzích.
Většina zemí tyto restrikce podpořila, pár od nich upustilo, několik málo dalších je upravilo v rámci různých schémat. Doufal jste ve větší pokrok?
Při pohledu zpět je obrázek velmi podobný historce o sklenici, která může být posuzována jako z poloviny plná nebo z poloviny prázdná, záleží na úhlu pohledu. Na jedné straně čtyři další země se rozhodly zrušit restrikce – Španělsko, Portugalsko, Finsko a Řecko, zatímco pět jiných zemí zavedly mnohem flexibilnější politiku založenou např. na částečném odstranění restrikcí v několika oblastech. Na druhé straně si tři země vybraly prodloužení restrikcí na další tři roky. To samozřejmě způsobilo určitou frustraci v tzv. nových členských zemích. Z tohoto důvodu potřebujeme udržet dynamiku, aby se z volného pohybu pracovníků stalo právo pro všechny občany EU.
Podle údajů zveřejněných Eurostatem pouze 2% Evropanů jsou mobilní. O kolik víc mobility by bylo nutné, aby se dosáhlo znatelného pokroku v oblasti lisabonských cílů?
Údaj 2% je nízký, ačkoli nebere v úvahu sezónní pracovníky, kteří mohou být celkem početní v určitých obdobích v zemědělství nebo v hotelnictví. Nezahrnuje také 600.000 přeshraničních pracovníků, kteří dojíždějí každý den za prací do jiné země.
Co chceme během Roku mobility udělat je vysvětlit, jak mobilita může přispět k vytváření nových pracovních míst, např. snižováním nezaměstnanosti ve specifických oborech v určitých regionech nebo zemích, když existuje nedostatek těchto typů pracovníků v jiných členských státech EU. Chceme také ukázat, co může mobilita lidem přinést v rámci přístupu k novým kulturám, novým jazykům a novému pracovnímu prostředí. Toto je, jak představení kultury mobility v EU může přispět k vytvoření opravdového pracovního trhu v Evropě a pomoci dosáhnout lisabonského cíle více a lepší pracovní místa.
Důležitým důvodem, proč jsou lidé tak usedlí, je jejich tradiční orientace. Může Komise skutečně toto změnit?
Je pravdou, že v určitých oblastech lidé mají tendenci zůstávat na stejné pozici tak dlouho, jak mohou. Jak jsem již řekl dříve, téměř 50% belgických, italských a francouzských pracovníků nezměnilo zaměstnavatele více než deset let, zatímco čísla v Británii a v Irsku jsou skoro poloviční. Dalším zajímavým údajem je, že 25% evropské pracovní síly nikdy nezměnilo svého zaměstnavatele, ať už jde o jakoukoli věkovou skupinu. Průměrné setrvání v té samé práci je o téměř 50% vyšší v Evropě než ve Spojených státech. Co bychom chtěli prostřednictvím mobility udělat, je podpořit evropské pracovníky, aby se v určitém okamžiku své kariéry zapojili do mobility a získali potřebné zkušenosti. Evropští pracovníci, kteří jsou tázáni na tyto zkušenosti, naznačují, že zkušenosti jsou nesmírně cenné v plánování kariéry a v řízení denního života. Jestliže chceme zavést mobilitu jako součást zaměstnání, musíme řešit sadu otázek, např. uznání mobility jako výhody v zaměstnání. Musíme také pomoci pracovníkům, kteří získali zkušenosti v zahraničí, se znovu integrovat na pracovní trh po jejich návratu.
Další ekonomické bloky, se kterými EU soutěží, např. USA, nemají stejné jazykové a kulturní překážky, jaké máme my. Bude Evropy někdy schopna dosáhnout té samé úrovně mobility, jaká je v těchto zemích?
Jazyk a kulturní překážky, ale také bydlení a otázka návratu, jsou skutečně specifikem evropského pracovního trhu, které brání rozvoji kultury mobility.Můžeme se ale také podívat na naši rozmanitost jako na výhodu, která zpřístupňuje lidem nové kultury a pracovní prostředí. Kromě poskytnutí lepší adaptability pracovníků na rychle se měnící pracovní prostředí, mobilita je pravděpodobně jedním z nejlepších způsobů, jak si vyzkoušet přidanou hodnotu Unie. Není překvapením, že všechny programy, které podporují mobilitu – Erasmus, Leonardo da Vinci nebo Marie Curie – patří mezi nejpopulárnějšími programy EU.
Místo učení lidí jít tam, kde je práce, nebylo by nadějnější učit zaměstnavatele přinést práci lidem? V mnoha oborech, např. v celé oblasti služeb ICT, by to bylo technicky možné.
Tyto dvě možnosti nejsou neslučitelné. V prvé řadě nechceme nutit lidi do mobility. Chceme mobilitu učinit možností v určitém období kariéry. Mobilita jako taková není všelékem, ale nástrojem, který by měl lidem umožnit lépe se přizpůsobit důsledkům globalizace. To je důvod, proč bychom chtěli, kromě přinesení práce k lidem, všem Evropanům nabídnout možnost získat zkušenosti s mobilitou alespoň jednou v životě.
