inzerce
Barack Obama si tentokrát na Evropu čas udělá. Přitom od doby, co svou účast na posledním květnovém summitu EU-USA v Madridu zrušil kvůli naléhavějším úkolům na domácí politické scéně, v Evropě sílí dojem, že prezident chápe vztahy s Unií jako samozřejmost a dává před EU přednost jiným světovým hráčům, jakými jsou Asie a Rusko.
Zrušený summit přitom není zdaleka jediným bolavým místem vzájemných vztahů. Ke sporům v otázkách, jakými byla za vlády George W. Bushe válka v Iráku nebo zrušení amerického podpisu pod Kjótským protokolem, přibyly pod Obamovým vedením další.
Evropa pociťuje určité rozčarování z nekoordinovaného postupu v takových otázkách, jakými jsou reforma bankovního systému a finančního dohledu v rámci G20 nebo jednání o budoucí mezinárodní klimatické dohodě na půdě OSN. Výsledná (a nezávazná) Kodaňská dohoda vznikla vloni v prosinci bez účasti EU (EurActiv 21.12.2009). Neshody panují také v otázce boje proti terorismu (EurActiv 12.2.2010).
Nadcházející vrcholné setkání představitelů EU a USA, které se uskuteční krátce po skončení summitu NATO v Madridu, má pomoci vzájemné rozpory překonat. Přestože konečná detailní verze programu ještě neexistuje, už nyní je jasné, že se diskuse budou točit především kolem regulace finančních trhů, změn klimatu, obchodu, šíření jaderného materiálu, terorismu a vízové politiky.
Evropská komise a Bílý dům o konání summitu včera informovali paralelně. Obě strany ve svých tiskových prohlášeních zdůrazňují, že transatlantické ekonomické vztahy jsou v době po finanční krizi pro „globální prosperitu nepostradatelné“. Obě také slibují vzájemnou spolupráci, která „podpoří silný a trvalý růst našich ekonomik“.
Rozčarovaná Evropa
Ještě v červenci přitom předseda Evropské komise José Manuel Barroso v The Times dával najevo „hluboké zklamání“ ze stavu, v jakém se transatlantické vztahy v současné době nacházejí. Situaci tehdy označil jako „promeškanou příležitost“.
„Stav transatlantických vztahů nenaplňuje naše očekávání. Myslím, že bychom měli spolupracovat daleko více. Dnes máme takové podmínky, jaké jsme nikdy v minulosti neměli, a byla by škoda takovou příležitost promarnit,“ řekl Barroso v rozhovoru.
Podobná slova v Evropě rozhodně nebyla ojedinělá. Někteří vysoce postavení francouzští politici údajně neoficiálně prohlásili, že Obamu zajímá Asie, Rusko, ale ne Evropa. „Chybí tu vnímání privilegovaného partnerství. Někdy se zdá, že nás berou jako samozřejmost,“ řekl médiím v minulosti jeden z poradců prezidenta Nicolase Sarkozyho.
Stálý předseda Evropské rady, „europrezident“ Herman Van Rompuy se v minulosti pokusil nabídnout vizi, jak vzájemné vztahy, které se podle jeho slov nacházejí „na křižovatce“, znovu oživit. „Nemůžeme každou neshodu hned považovat za krizi,“ prohlásil Van Rompuy.
Přinejmenším některé členské státy by demonstraci jednoty EU a USA v dobách oslabené důvěry v jejich národní trhy rozhodně uvítaly.
Zrušení květnového summitu v Madridu v Evropě jen prohloubilo pochybnosti a mlčení, kterým Evropa reagovala na Obamův požadavek přijetí vězňů z Guantanáma nebo na žádost navýšení přítomnosti v Afghánistánu. Američané Evropu také dráždí podporou tureckého členství v EU, což je otázka, v níž jsou členské státy Unie tradičně nejednotné.
Lisabon, ne Brusel
Lisabonský summit se odehraje v době belgického předsednictví. Belgie tak na rozdíl od České republiky (poslední summit EU-USA na evropské půdě se konal během českého předsednictví vloni v Praze) přijde o možnost hostit vrcholnou transatlantickou schůzku.
Oba partneři společné setkání tentokrát naplánovali těsně po summitu NATO, který proběhne ve dnech 19.-20. listopadu. Nehrozí tak, že by Obamova administrativa znovu přijela do země, která (podobně jako před rokem Česko) nebude mít vládu s politickým mandátem.
Vysoká představitelka EU pro společnou zahraniční politiku Catherine Ashton příští měsíc bude ve Washingtonu jednat s americkou ministryní zahraničí Hillary Clinton. Ta baronku nedávno označila za „rovnocenného partnera“ pro mezinárodní jednání. Zdá se tedy, že Evropa konečně dala Američanům odpověď na Kissingerovskou otázku, která vztahům mezi Evropou a Spojenými státy v uplynulých letech dominovala.
