Tomáš Karásek: Váhavý postoj k arabskému jaru oslabuje roli EU v regionu

• V letošním prvním čísle Chroniclu, novin doprovázejících Pražský studentský summit, se objevil komentář nazvaný „Komu zavolat, když chci mluvit s Evropou?“ Autor Kristián Léko se v něm zabývá otázkou, kdo ve skutečnosti reprezentuje EU navenek a především kdo rozhoduje o její zahraniční politice. Kdo je tím pravým představitelem EU v zahraničních a bezpečnostních otázkách?

Tím pravým, přesněji řečeno tou pravou je vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashton. Ona sama nemůže přijmout závazné rozhodnutí, nicméně je v postavení, kdy může unijní akci iniciovat. V tom jí napomáhají jak administrativní složky zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky EU v rámci sekretariátu Rady EU, tak její postavení předsedkyně Rady EU pro zahraniční záležitosti. Zda ke schválení unijní akce následně skutečně dojde, už záleží na rozhodnutí členských států. V jejich případné nejednotnosti také spočívá hlavní problém SZBP, nikoliv v tom, že Evropa nemá jedno „telefonní číslo“. 

• Jak je SZBP vnímána ve světě? Přikládají jí velcí hráči skutečný význam nebo je stále ještě důležitější zahraniční politika jednotlivých členských států?  

Velcí hráči Unii jako celku význam přikládají, ale různě velký podle specifické agendy a samozřejmě i s ohledem na daného aktéra.  Pro všechny je klíčový evropský ekonomický vliv, pro některé (např. Rusko) i další aktivity EU, např. v oblasti transformační politiky. Je nutno říci, že Unie zatím není vnímána jako významný aktér obranné politiky, ale to souvisí i s tím, že většina evropských zemí realizuje klíčový podíl svých aktivit v této oblasti prostřednictvím NATO. Vnímání EU jako mezinárodního aktéra záleží hlavně na samotné Unii, resp. jejích členských státech. Největší světový trh s půl miliardou obyvatel a souhrnnými výdaji na obranu výrazně přesahujícími např. ruské nebo čínské má nesporný potenciál být významným pólem světové politiky. Klíčové je, zda jsou členské státy ochotny tento potenciál prostřednictvím EU realizovat. 

• Prospěly zahraniční a bezpečnostní politice úpravy na základě Lisabonské smlouvy? 

Lisabonská smlouva mezinárodnímu postavení EU na institucionální úrovni nepochybně prospěla, zejména ustavením Evropské služby pro vnější činnost a formálním posílením postavení vysokého představitele. Nicméně dokud se členské státy, zejména ty velké, nebudou ochotny smířit s tím, že významnou část své zahraničněpolitické autonomie postoupí na unijní úroveň, je další posilování globálního postavení Unie chimérou. A tato vůle na straně členských států zatím vidět není.  

• Jak SZBP ovlivňuje krize eurozóny? Oslabuje krize roli EU ve světě? 

Finanční nároky SZBP/SBOP nejsou v unijním kontextu závratně vysoké, ale všeobecné rozpočtové škrty se nakonec nevyhnutelně dotknou i této politiky. Podstatnější je ale ohrožení kreditu, který Unie ve světě má. Jeho základem je ekonomický vliv a v okamžiku, kdy se Unie (nebo minimálně eurozóna) v očích okolního světa mění z dynamického trhu v krachující spolek, nejen její reálný ekonomický vliv, ale také unijní soft power utrpí velkou ztrátu důvěry. V situaci, kdy se aktéři jako Čína nebo Indie mohou vykázat pokračujícím hospodářským růstem, stává se vliv EU velmi problematickým.   

• Když se na přelomu roku začalo rodit arabské jaro, zaznívala vůči EU kritika, že společná zahraniční politika není dostatečně důrazná a nereaguje na aktuální vývoj. Evropský parlament kritizoval přímo baronku Ashton za to, že „neplní dostatečně zadání své funkce“.  Jak byste z tohoto pohledu hodnotil vývoj během uplynulého roku?

Myslím, že Catherine Ashton se rychle poučila, že její role se skládá nejen z koordinačních aktivit, ale do značné míry také z činnosti v oblasti PR. EU měla ostatně v první polovině roku nakročeno k tomu, aby vojensky intervenovala v Libyi, dokonce byla schválena příslušná společná akce a přijata politická dohoda, na jejímž základě mělo Německo poskytnout jádro intervenujících sil, které měly plnit humanitární a peacekeepingové úkoly.  

Obecně se dá říci, že se EU ocitla v kleštích mezi svými proklamacemi, které dlouhodobě vyjadřují podporu demokratizaci a ochraně lidských práv, a stejně trvalou praxí, která tyto principy v zájmu zachování stability v jižním a východním Středomoří házela přes palubu. O tom svědčí mimořádně nešťastné reakce představitelů některých členských států v počáteční fázi arabského jara, včetně nabídek pomoci k potlačení nepokojů. Hlavní problém je v tom, že tam, kde optimističtí komentátoři vidí demokratizaci, skeptičtí politici sledují islamizaci. Evropa se neumí jednoznačně rozhodnout, jestli demokraticky zvolené vlády v arabských zemích budou lepším řešením než předchozí, relativně „spolehlivé“ a vnějškově stabilní autokratické režimy. Svým váháním a obavami Evropa promeškává šanci proces demokratizace výrazněji ovlivňovat ve svůj prospěch. Pokud nové, demokraticky zvolené vlády v oblasti budou mít dojem, že se na ně Evropa dívá skrz prsty, jejich ochota respektovat evropské zájmy a hodnoty nebude velká.  

• Také během občanské války v Libyi se ukázalo, že jednotlivé členské státy mají rozdílné názory. Německo například rezoluci RB OSN č. 1973 nepodpořilo, postoj Francie byl zcela opačný. Proč se Francie tolik angažovala v libyjských operacích, zatímco další státy jako například Itálie zaujaly zdrženlivý postoj?

Cynicky by se dalo říci, že zatímco Itálie si byla vědoma svých předchozích úzkých kontaktů s Libyí a nechtěla na ně příliš upozorňovat, Francie si byla vědoma téhož, ale rozhodla se tuto skutečnost „přebít“ aktivistickou politikou. Totéž by se dalo říci o Británii. Itálie se také nepochybně víc než Francie cítila ohrožena potenciálními důsledky libyjského konfliktu, včetně možné uprchlické vlny. Francouzská diplomacie byla schopna rychleji než ostatní nahmatat „tep dějin“ a reagovat na změněnou situaci radikální změnou svého postoje. Pokud proces transformace v arabském světě uspěje, lze se domnívat, že nové, demokraticky zvolené vlády si budou francouzských „zásluh“ dobře vědomy, což může posílit vliv země v regionu. 

• Jaké bezpečnostní problémy znamená vývoj v arabském světě pro EU? Mluví se například o otázce ilegálních přistěhovalců, na jejímž řešení EU dříve spolupracovala právě s Libyí.

Ilegální imigrace zůstane problémem. I pokud by se ekonomická situace v arabském světě začala měnit k lepšímu, nestane se tak hned. Ti, kdo v Evropě spatřují naději na lepší život, se sem nepochybně budou snažit dostat i nadále. Otázkou je, nakolik budou nové arabské vlády ochotny pokračovat ve spolupráci započaté jejich autokratickými předchůdci.  

Hlavním problémem, s nímž se Evropa bude potýkat, bude proměna významu, který arabskému světu přikládá. Až dosud jsme byli zvyklí spojovat jej s hospodářskou zaostalostí a potlačovanou politickou a sociální dynamikou. Evropa (a Západ obecně) to sice kritizovala, ale současně jsme žili s arabskými diktátory v jakési tiché symbióze. To se teď radikálně mění a největší výzvou pro Evropu, podle mého názoru, je uvědomit si a vstřebat dosah probíhajících změn. Z nich mimo jiné vyplývá, že nové, v ideálním případě demokraticky zvolené vlády budou muset i ve své zahraniční politice více respektovat postoje voličů – a ty nemusejí být Evropě a euroatlantickému společenství příznivě nakloněny.  

V neposlední řadě arabské jaro zvýraznilo problém izraelsko-arabských vztahů. Z izraelského hlediska byly interakce s autokraty typu Mubáraka relativně jednoduché a přínosné a obavy ze zhoršení strategické pozice židovského státu jsou logické. Pro evropskou politiku vůči Blízkému východu tím vzniká nový problém, k jehož řešení zatím nejsou k dispozici prověřené přístupy. Celkově by se dalo říci, že největším problémem, s nímž se Evropa ve vztahu k arabskému světu momentálně potýká, je radikálně zvýšená míra nejistoty.  

• Jaký vývoj lze očekávat v arabských zemích v nejbližších měsících? Jak se k tomu staví SZBP? 

Nejsem odborník na arabský svět, proto si dovolím jen několik obecnějších postřehů. EU by měla všemi prostředky podpořit hladký průběh transformace v Tunisku, které má zřejmě nejlepší šanci proměnit se ve funkční demokracii, jež následně může posloužit jako vítaný vzor. To se může podařit jen tehdy, budou-li zavedeny příslušné mechanismy a institucionální záruky demokratického vývoje a ochrany lidských práv. Evropa má s tímto procesem zkušenosti ze střední a východní Evropy po roce 1989 a měla by je novému tuniskému režimu nabídnout. 

Druhým zásadním problémem bude vývoj v Libyi. Zatím panovala jakási euforie z pádu Kaddáfího režimu a úspěšné alianční intervence, ale situace je komplikovaná. Na rozdíl od Tuniska nebo Egypta je zde prostor pro aplikaci mechanismů a nástrojů postkonfliktní rekonstrukce, s nimiž má euroatlantické společenství od počátku 90. let také bohaté zkušenosti, byť ne vždy pozitivní. EU, která svým nerealizovaným rozhodnutím zřídit vojenskou misi pro Libyi dala najevo eminentní zájem o vývoj v této zemi, by měla uvažovat o tom, jakým způsobem může ke zvládání poválečného vývoje přispět. S ohledem na libyjské energetické zdroje to nakonec dává smysl i z čistě materiálních důvodů.

Jako mimořádně komplikovaná a potenciálně nebezpečná se jeví situace v Egyptě, kde přechodná vojenská vláda bohužel učinila vše pro to, aby přechod k demokracii neprobíhal hladce. V zájmu Evropy je udržet vývoj v nenásilných mezích a současně v chodu – návrat k autokracii je nemyslitelný, vojenská vláda neudržitelná, jedinou možností je pohnout se vpřed. Celou věc pochopitelně komplikují i vnější faktory, konkrétně vztah k Izraeli.  

Konečně se EU bude muset zabývat situací v Sýrii. Sankce proti Asádovu režimu jsou krokem správným směrem a rozhodnutí Ligy arabských států o vlastních sankcích je skutečně průlomové, ale nelze vyloučit, že situace může dále eskalovat a vyvrcholit občanskou válkou. Nejen s ohledem na vlastní zájmy, ale také kvůli Turecku a Izraeli si Evropa nebude moci dovolit stát stranou. Tím nechci říci, že je třeba začít plánovat další vojenskou intervenci, ale nelze vyloučit, že její potřeba v dohledné době nevyvstane.  

• Jak je vlastně vnímána role v EU ve vývoji arabských hnutí? Může v případech, jako byla libyjská válka, v této oblasti nahradit NATO, které může být vnímáno negativně kvůli americké přítomnosti?  

Nemyslím, že by speciálně v Libyi bylo NATO vnímáno negativně, ale EU má nespornou výhodu v tom, že škála nástrojů její zahraniční politiky je mnohem širší než ta alianční. Nejde ani tak o nahrazování NATO, jako spíše o přeformulování evropských cílů a záměrů v regionu, při němž je třeba vzít v potaz mnoho nových otázek: Jak můžeme ovlivňovat situaci v zemích procházejících transformací? Jak zajistit, aby náš vliv nebyl vnímán jako nepřiměřené vměšování? Dokážeme se smířit s tím, že volby v arabských zemích vynesou k moci islamisty? Jak se zachováme v situaci, kdy demokraticky zvolené vlády v arabských zemích zaujmou výrazně nepřátelský postoj k Izraeli? Odpovědi nejsou triviální a jejich nalezení bude pro SZBP vážnou zkouškou. 

• Například politolog Bořivoj Hnízdo se domnívá, že „USA začínají mít jiný pohled na NATO – nejenže vždycky chtěli, aby v NATO hrála větší roli Evropa, ale nově budou NATO považovat za politiku především evropskou, přičemž sami případné jiné akce jinde ve světě budou dělat v jiném koaličním spojenectví“. Podle něj je důležité si uvědomit, že zásah v Libyi byl první akcí NATO, při níž neměly hlavní slovo USA. Co si o tom myslíte?  

Myslím, že je to racionální pohled na zahraniční politiku Obamovy administrativy. Na druhou stranu je vlastně absurdní, že v situaci, kdy zjevně roste moc aktérů mimo euroatlantický prostor, jak USA, tak Evropa uvažují o tom, že řešením je méně intenzivní transatlantická spolupráce. Z mého pohledu by tomu mělo být právě naopak. USA mají sice specifické zájmy a sílící angažmá v pacifickém regionu a jižní a východní Asii, a naopak Evropa se potýká s komplikovaným vztahem k Rusku, které pro USA postupně ztrácí význam. V oblasti severní Afriky, Blízkého východu a nakonec i subsaharské Afriky však Evropa a USA mají překrývající se zájmy a bylo by dobré, kdyby koordinovaly svůj postup.

Z tohoto hlediska má NATO i nadále svůj smysl. Bude ale nezbytné redefinovat, jaké strategické cíle NATO vlastně sleduje, zejména poté, co se stáhne z Afghánistánu a „válka proti terorismu“ tím pro něj fakticky skončí. Nová strategická koncepce, přijatá loni, k této strategické debatě úplně nepřispěla, zejména ne na rovině úvah o regionálních prioritách. Po úvahách o globální povaze boje proti terorismu by nebylo od věci zamyslet se znovu nad regionálním vymezením aliančních aktivit a také pokročit v řešení otázky dělby práce mezi NATO a EU, protože bez narovnání jejich vztahu se plně funkční euroatlantické bezpečnostní politiky nedočkáme.&nb