inzerce
(Zveřejněno 13.11.2008)
Nejnovější a další kroky:
- Leden 2006: Pozastavení dodávek ruského zemního plynu, který do Evropy proudí přes Ukrajinu.
- Prosinec 2007: Vypršela platnost Dohody o strategickém partnerství (PCA).
- Únor 2008: Kosovo vyhlásilo nezávislost.
- Červenec 2008: Rusko omezuje dodávky ropy do ČR.
- Srpen 2008: Proběhla válka mezi Ruskem a Gruzií
- Listopad 2008: Summit EU-Rusko: obnovení rozhovorů o PCA
Obchod s Ruskem
Rusko je třetím největším obchodním partnerem Evropské unie, přičemž objem obchodů mezi oběma bloky v posledních letech prudce vzrůstá. V minulém roce čítaly exporty z Unie do Ruska 89 miliard eur a opačným směrem proudilo zboží a služby za 143,5 miliardy eur. Státy sedmadvacítky z Ruska dovážejí především ropu a zemní plyn, které se spolu s ostatními surovinami na celkovém objemu importů podílí zhruba dvěma třetinami. Evropské firmy hrají prim v přímých zahraničních investicích v Rusku – obstarají přibližně tři čtvrtiny z nich.
Pro obchodní výměnu je zásadní Dohoda o strategickém partnerství (Partnership and Co-operation Agreement - PCA) podepsaná v roce 1994, která nabyla účinnosti v roce 1997. PCA není důležitá jen z pohledu evropských podniků, ať už pro obchod nebo pro přímé zahraniční investice, ale vytváří celkový rámec pro ekonomické, politické a kulturní vztahy mezi oběma stranami. Jednání o nové strategické smlouvě s Ruskem (ta stará vypršela v prosinci 2007) měla být obnovena na podzim tohoto roku, nicméně díky konfliktu v Gruzii se zatím odkládají. Předchozí jednání byla blokována především vzájemnými antipatiemi mezi Ruskem a Polskem (např. známý spor o ruské embargo na dovoz polského masa) pobaltskými státy a též jednáním Ruska v energetických otázkách (více viz dále).
V unijních plánech je dlouhodobě zakotvena hlubší ekonomická integrace s Ruskem a to zvlášť po té, co tato země vstoupí do Světové obchodní organizace (WTO). Tato idea byla „vtělena“ v roce 2003 do dohody o vytvoření Společného hospodářského prostoru (The Common Economic Space – CES), v jejímž rámci by mělo docházet ke vzájemnému zlepšování podmínek pro všechny subjekty na trhu čítajícím celkem přibližně 600 milionů lidí. Mezi cíli této dohody je ekonomická integrace, odstraňování překážek obchodu, slaďování regulací, otevření trhů, budování infrastruktury a vzájemná výměna informací.
Vytvoření CES je však úzce navázáno na dlouho odkládaný vstup (jednání probíhají od roku 1995) Ruska do WTO. Podle západu by Rusko, jako jediná významná ekonomika (je desátá největší na světě), která stále stojí mimo tuto organizaci, mohlo z členství výrazně profitovat. Ruská vládnoucí garnitura si to ale nemyslí, a tak jsou nyní jednání, která ještě před několika měsíci považovali všichni za takřka uzavřená, dnes zpět na začátku. Rusko se totiž nedávno ústy svého předsedy vlády Putina nechalo slyšet, že odstoupí od některých již dojednaných závazků, které by souvisely s jeho vstupem do WTO.
Konflikt s Gruzií, otázka Kosova a amerického raketového systému
Napětí mezi Ruskem a západem eskalovalo po srpnové bleskové válce v Gruzii, která zapříčinila, že Evropská unie v září odložila jednání o novém strategickém partnerství s Ruskem na neurčito (k jejich obnovení dojde na právě probíhajícímu summitu EU-Rusko). Unie si nakonec vymohla (prim ve vyjednávání hrál francouzský prezident Sarkozy), dodejme, že po dlouhém přemlouvání, aby se ruské jednotky stáhly z okupovaných území resp. nárazníkových pásem, která během války obsadily. Prezident Medveděv nicméně řekl, že do budoucna počítá s výstavbou dalších vojenských základen na území Abcházie a Jižní Osetie. Tato dvě sporná území navíc ústy svých představitelů a pod patronací Ruska na konci srpna tohoto roku vyhlásila nezávislost, kterou ale kromě Nikaragui žádná jiná země neuznala. K těmto událostem můžeme ještě připočíst fakt, že Rusko i nadále odmítá vstup unijních pozorovatelů na území Abcházie a Jižní Osetie.
Vztahy Ruska a Unie v poslední době komplikuje také výstavba amerického systému protiraketové obrany v Česku a Polsku, která spěje k podpisu závěrečných dohod. Rusko v současnosti zostřuje svou zahraničně-politickou rétoriku a mluví o „zarputilém vnucování amerického protiraketového systému Evropě“, které povede k „odvetným opatřením ze strany Ruska.“ V reakci na zvolení Baracka Obamy ruský prezident Dmitrij Medveděv dokonce pohrozil nové americké administrativě i Unii rozmístěním strategických raket na západní hranici Ruska.
Rok 2008 přinesl rozpory také ohledně statutu odtržené srbské provincie Kosovo, která vyhlásila letos v únoru nezávislost. Tu postupně uznala většina států Evropy i USA, nicméně Rusko v této otázce vždy stálo po boku Srbska. „Kosovskou kartu“ Rusko vytáhlo také při obhajobě nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie.
Energetické vztahy
Evropská Unie je ze 25% závislá na ruském plynu a ropě, nicméně když tento problém obrátíme – ruský státní rozpočet je naopak ze 40% navázaný na příjmy z prodeje nerostných surovin. Přes 60% prostředků získaných z exportů získává Rusko z vývozu energetických komodit, z nichž většina směřuje právě do zemí sedmadvacítky. Vzájemné vztahy Unie a Ruska v energetické oblasti se tedy nemohou definovat jako jednostranná závislost sedmadvacítky na jejím východním partnerovi, jak často čteme. Rusko by se totiž bez unijních peněz jen těžko obešlo a budování nových ropovodů a plynovodů, třeba směr Čína, je během na dlouhou trať.
Připomeňme, že Evropské státy dovážejí přes 54% své spotřeby zemního plynu a dokonce více než 80% spotřeby ropy, což v kombinaci s menším dovozem uhlí dává celkovou závislost těsně přes polovinu spotřeby energetických surovin. Podle předpovědí Evropské komise stoupne evropská závislost na dovozech do roku 2030 na 65% (u plynu na 84% a u ropy dokonce na 93%).
K nastartování pravidelných rozhovorů mezi Ruskem a Unií nad energetickými otázkami došlo v roce 2000, kdy byl ustaven expertní panel sdružující odborníky z obou stran (tzv. Energetický dialog). Ti na pravidelných jednáních diskutují o otázkách nových investic do infrastruktury, obchodních záležitostech nebo energetické účinnosti. Cílem Unie je samozřejmě zajištění stabilních dodávek energetických surovin (Rusko například kontroluje asi třetinu všech světových zásob zemního plynu.), její východní soused usiluje hlavně o co nejlepší přístup k evropským trhům a k investicím do infrastruktury.
Evropská unie má problematické vztahy s Ruskem v energetických otázkách od roku 2006 , kdy tato země pozastavila dodávky zemního plynu, který do Evropy proudí přes Ukrajinu. Ukrajinci totiž nechtěli za klíčovou komoditu platit cenu, která výrazně převyšovala tu loňskou (navýšení tehdy analytici připisovali ochlazení vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou po tzv. oranžové revoluci). Loni navíc Rusko uzavřelo kohoutky ropovodu, který vede přes území Běloruska. O svém by mohla vyprávět i Česká republika, které letos v červenci Rusko snížilo dodávky ropy, oficiálně kvůli „technickým důvodům“. Přestože řada odborníků technický argument ruské strany nevyloučila, objevily se zároveň spekulace o tom, že může jít o ruskou reakci na nedávný podpis „radarové smlouvy“ se Spojenými státy. Většina politologů se domnívá, že Rusko používá svoje energetické suroviny již několik let jako politickou zbraň.
